ECLI:CZ:US:1998:2.US.116.97
sp. zn. II. ÚS 116/97
Usnesení
II. ÚS 116/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti I.S., A.S., S.Š. a M.Š., zastoupených advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 39 Co 379/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a V.M., zastoupenou advokátem JUDr. V.B. a D.Š., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 39 Co 379/96, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 1996, sp. zn. 4 C 143/94, kterým byla žaloba navrhovatelů ve věci samé zamítnuta a změněn výrok o nákladech řízení, který byl následně opraven usnesením ze dne 25. 10. 1996.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla určovací žaloba navrhovatelů, kterou se domáhali, aby vedlejším účastnicím byla stanovena povinnost strpět, aby navrhovatelé přecházeli a přejížděli na své pozemky přes pozemek vedlejších účastnic, které se měly zdržet všeho, co by navrhovatele v tomto směru rušilo, a měly dále odstranit ze svého pozemku železná vrata, která navrhovatelům bránila ve vjezdu na jejich pozemek. V řízení navrhovatelé uvedli, že vydrželi právo odpovídající právu věcného břemene, když přístupovou cestu používali od roku 1968, resp. 1976. Přístupovou cestu přitom v dobré víře, kterou nikdy nezpochybnily ani příslušné stavební orgány, považovali za veřejnou. Teprve, když vedlejší účastnice zjistily (v rámci vydání v restituci), že se jedná o jejich pozemek, začaly jim v přístupu bránit.
II. ÚS 116/97
Protože se svých práv nedomohli u orgánů státní správy, obrátili se navrhovatelé na soud. Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl jejich žalobu z toho důvodu, že nemohli být v dobré víře. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 byl potvrzen Městským soudem v Praze s odůvodněním, že navrhovatelé v řízení před obecnými soudy neprokázali naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) o.s.ř. Návrh na připuštění dovolání zamítl, neboť posouzení existence dobré víry nepovažoval za otázku zásadního právního významu. Navrhovatelé však tvrdí, že právní zájem na určovací žalobě zde byl dán, neboť právě soudní rozhodnutí mohlo být podkladem pro příslušný zápis na katastrálním úřadě. Protože však právo vloženo nebylo, byl dán právní zájem stěžovatelů na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. Tím došlo podle navrhovatelů k porušení čl. 11 odst. 1 až 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze dovodil, že určovací žaloba může směřovat jen k 1) určení právního vztahu mezi účastníky nebo 2) práva žalobce vůči žalovanému. Právě o tento druhý případ podle navrhovatelů šlo. Pokud pak městský soud uvádí, že povinnosti něco "strpět" se lze domáhat jen žalobou na plnění (i když oni tvrdí, že jde v podstatě o určení jejich práva), tak je měl poučit ve smyslu §5 o. s. ř., neboť by se nejednalo o poučení hmotněprávní, nýbrž procesní. Proto byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení čl. 11 odst. 1 až 4 navrhovatelé spatřují v tom, že žádným jiným způsobem se nemohou ke svým pozemkům dostat a jediným řešením je rozhodnutí soudu, když správní orgány nehodlají rozhodnout.
Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatelé byli zastoupeni v souladu se zákonem o ústavním soudu. Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé.
Ústavní soud si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k rozhodnutí napadenému ústavní stížností. Dále si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastnic řízení. Předseda senátu Městského soudu v Praze přes urgence stanovisko nezaujal.
Z vedlejších účastnic se vyjádřila pouze V.M., která uvedla, že po právní stránce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Ke skutkové stránce namítla, že v ústavní stížnosti navrhovatelé tendenčně zamlčují některé skutečnosti, když jim umožňují volný průchod i průjezd tím, že jím dali od vstupních vrat klíče. Odstranění vrat by naopak znamenalo zpřístupnění jejich pozemku komukoli, což by vedlo naopak k ohrožení jejich majetku. Navíc je návrh účelový, neboť v té době navrhovatelé celý dům pronajali německému podnikateli, který považuje odemykání vrat za nepohodlné. Domnívá se, že stávající řešení je i lidsky rozumným řešením střetu vlastnických práv a jedině možným kompromisem při jeho řešení. Proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. Proto není oprávněn přezkoumávat
11. Ú S 116/97
rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Oba soudy však postupovaly v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily navrhovatelům uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva. Mezi stranami i odvolacím soudem nebylo sporu o tom, že byl správně zjištěn skutkový stav. Sporným bylo právní hodnocení tohoto stavu.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do vlastnického práva navrhovatelů, kterým nebylo zřízeno, ani nebyl konstatován vznik tzv. věcného břemena cesty. Na základě předloženého spisového materiálu a vyjádření je nutno konstatovat, že se navrhovatelům takový zásah nepodařilo prokázat. Vlastnické právo není právem neomezeným. Je omezeno jednak kautelami obsaženými v samotném čl. 11 Listiny, dále pak inherentními hranicemi základních práv a svobod.
V daném případě byl řešen konflikt vlastnických práv. V případě vedlejších účastnic jde o vlastnické právo k jejich pozemku, v případě navrhovatelů o přístup k jejich nemovitosti (v podobě zřízení nebo deklarování existence tzv. věcného břemena cesty), kterou pronajímají. Čl. 11 Listiny nechrání pouze jejich právo, nýbrž přirozeně i vlastnické právo vedlejších účastnic. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že vlastnictví vedlejších účastnic bylo obnovenou cestou restitučního řízení a sporná přístupová cesta přitom byla považována za veřejnou, nemohly obecné soudy postupovat jinak, neboť navrhovatelům vzhledem k níže uvedeným a před soudy prokázaným okolnostem nemohlo vzniknout právo věcného břemene.
Rovněž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zde není zjevně dáno. Toto základní právo má akcesorickou povahu. Jeho posláním je chránit uplatňování nějakých práv. Předpoklad uplatnění čl. 36 odst. 1 Listiny je tak založen na předpokladu, že se někdo domáhá svých práv, v daném případě práva, aby mohl užívat svůj majetek tím způsobem, že bude omezeno právo někoho jiného formou zřízení věcného břemena cesty nebo určení, že takové právo zde vzniklo. V daném případě však z řízení před obecnými soudy vyplynulo, že takové právo zde není dáno a proto by ani případné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny samo o sobě nemělo pro výsledek sporu z hlediska dodržení ústavnosti meritorní význam, pokud by se nejednalo o extrémní vybočení z hranic ústavních předpisů, což v daném případě nebylo prokázáno.
Věcné břemeno může vzniknout ze zákona, vydržením, rozhodnutím oprávněného orgánu, písemnou smlouvou a v důsledku dědictví (§151o o.z.). V řízení přicházelo do úvahy použití pouze prvých tří možností, neboť k písemné dohodě dosud nedošlo a vypořádání dědictví nepřicházelo do úvahy. O zřízení věcného břemene nebylo možno za dané situace rozhodovat v soudním řízení (nejde o případ §135c odst. 3, ani §142 odst. 3 o.z., ani o přezkum rozhodnutí stavebního úřadu podle stavebněprávních předpisů a §128 odst. 2 o.z.), když k posouzení takové možnosti byla v době rozhodování založena kompetence příslušného stavebního úřadu podle §108 odst. 2 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve spojení s ustanovením §6 vyhl. č. 83/1976 Sb., popř. v době restitučního řízení kompetence příslušného pozemkového úřadu podle §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Vydržením rovněž nemohlo věcné břemeno vzniknout, neboť tornu bránila právní úprava platná do 31. 12. 1991 (§135a odst. 1 a 3 o.z., ve znění zákona č. 131/1982 Sb.).
II. ÚS 116/97
Kromě toho je nutno připomenout, že navrhovatelům není přístup k jejich pozemku vedlejšími účastnicemi znemožněn, naopak mají klíč od brány, která zamezuje třetím osobám přístup na pozemek vedlejších účastnic. I z tohoto důvodu považuje ústavní soud návrh za zjevně neopodstatněný (nejde o tzv. koluzivní případ).
Z hlediska Ústavního soudu je tak rozhodující, že při přihlédnutí k nezávislosti rozhodování obecných soudů by kasace jejich rozhodnutí nemohla vést k jinému výsledku než byl konstatován v napadeném rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 1998
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu