ECLI:CZ:US:1998:2.US.190.98
sp. zn. II. ÚS 190/98
Usnesení
II. ÚS 190/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.N., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 7 To 110/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. 5 Nt 605/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, zamítajícímu stěžovatelovu stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, kterým byla lhůta trvání vazby prodloužena stěžovateli do 26. 3. 1998, stěžovatel uvádí, že napadenými usneseními bylo porušeno ustanovení č1. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a konečně též i ustanovení č1. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
II. ÚS 190/98
(dále jen "Úmluva"). Na odůvodnění ústavní stížnosti konkrétně namítl, že nejsou dány důvody ani tzv. útěkové ani koluzní vazby, když samotná skutečnost, že navrhovatel je občanem SR, nemůže být důvodem tzv. útěkové vazby, protože může vést k diskriminaci cizích státních příslušníků pro jejich příslušnost, zejména jestliže v současné době mezi ČR a SR existuje takový právní vztah, který zajišťuje dosažitelnost navrhovatele pro orgány činné v trestním řízení. Pokud se týká tzv. koluzní vazby, pro niž soudy shledaly důvod ve zjištění, že na mobilní telefon bratra navrhovatele, který pracuje jako policista policejního sboru SR, bylo pravidelně voláno, má stěžovatel za to, že je zjištěním naprosto irelevantním, s tím, že konkrétní nebezpečí působení na svědky či spoluobviněné není ani dáno existencí seznamu kontaktů s řadou osob, zaznamenaných v jeho elektronickém diáři, když navíc tento diář zakoupil již s uvedeným seznamem. Konečně stěžovatel napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni vytkl nerespektování ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, a to proto, že toto odůvodnění odkazuje na stanoviska vyjádřená v předchozích rozhodnutích, která byla učiněna v jiné časově odlišné fázi trestního řízení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že z ústavního principu nezávislosti soudů, čl. 82 Ústavy ČR, vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v jednotlivých ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 6; §125; §134 tr. řádu) s tím, že pokud obecné soudy podmínky stanovené trestním řádem respektují, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do zmíněného principu nezávislosti soudů.
II. ÚS 190/98
Dle ustanovení §67 tr. řádu obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména, nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Dle ustanovení §71 odst. 2 tr. řádu vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by vazba v přípravném řízení přesáhla 6 měsíců a propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, na návrh státního zástupce může o dalším trvání vazby do jednoho roku rozhodnout soudce a nad tuto lhůtu, nejvýše však do dvou let může rozhodnout senát.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. Nt 345/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost, totiž pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v období od října 1994 do června 1995 společně s dalšími se podílel na odebrání a fiktivních vývozech alkoholických nápojů od různých společností, když alkohol fakticky vyvážen nebyl, byl realizován na tuzemském trhu a tímto jednáním měl způsobit škodu na neplacené dani z přidané hodnoty předběžně vyčíslenou na 800.000.000,- Kč, u kterého se trestního sazba pohybuje v rozmezí od pěti do dvanácti let. Dále Ústavní soud zjistil, že usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. Nt 345/96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni,
II. ÚS 190/98
ze dne 7. 1. 1997, sp. zn. 9 To 315/96, byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 tr. řádu z důvodu, uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. Nt 669/97, byl stěžovatel vzat do vazby též z důvodu, uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu. Lhůta trvání vazby byla opakovaně prodlužována včetně ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 7 To 110/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. 5 Nt 605/98. Stran údajného nenaplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a), b) tr. řádu - útěkové a koluzní vazby, Ústavní soud uvádí, že vazba může být odůvodněna jen některou z obav uvedenou v §67, i když o nich platí, že musí být odůvodněny skutkovými okolnostmi. Právě tyto skutkové okolnosti jsou i podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci dostatečně dány, a to v případě útěkové vazby (§67 a) tr. řádu) okolností danou hrozbou vysokého trestu a dále okolností, že stěžovatel nemá v České republice žádné sociální zázemí, ve smyslu zákonodárcem příkladmo uvedeného nedostatku stálého bydliště, což obecné soudy vyjadřují slovy: "Obviněný je cizím státním příslušníkem, v ČR nemá trvalé ani přechodné bydliště, jeho rodinné a pracovní vztahy jsou dány vztahem ke SR, kde je také i sídlo jeho firmy" a stěžovatelem je interpretováno jako diskriminace cizích státních příslušníků. Jestliže tedy v dané věci trvá důvod vazby dle §67 a) tr. řádu, totiž že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, a to pro nedostatek sociálního zázemí v České republice, potom je dána i další podmínka ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí o prodloužení vazby, kterou je dle §71 odst. 2 tr. řádu hrozba zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Za tohoto stavu věci a vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti
II. ÚS 190/98
soudů lze proto stěží mít za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a to s tím důsledkem, že údajným nenaplněním vazebního důvodu dle §67 písm. b) tr. řádu se ústavní soud již nezabýval. Vytýkaným nedostatkům, týkajícím se nerespektování ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu v rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud uvádí, že tato okolnost není s to sama o sobě posunout projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 28. 5. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu