ECLI:CZ:US:1998:2.US.202.96
sp. zn. II. ÚS 202/96
Usnesení
II. ÚS 202/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti Ing. M.V., právně zastoupeného advokátkou JUDr. M.U., proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 1996, čj. Nt 265/96-5, spolu s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1996, sp. zn. 6 To 237/96, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 3 Ntv 7/96, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 2 Tvno 16/96, mimo ústní jednání, takto:
Ustavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Dne 23. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná stížnost navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 3 Ntv 7/96, spolu s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1996, sp. zn. 6 To 237/96, a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 1996, čj. Nt 265/96-5.
Navrhovatel se v petitu domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tím, že napadená rozhodnutí porušují čl. 5 odst. 1 c, čl. 5 odst. 3, čl. 5 odst: 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované ve Sb. zák. č. 209/1992 Sb. a čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel má za to, že k porušení výše uvedených ustanovení došlo tím, že byl držen ve vazbě z jiných, než zákonných důvodů uvedených v trestním řádu.
Ústavní soud v daném bodě přezkoumal přípustnost ústavní stížnosti. Dle §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, jestliže v řízení o podaném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Šetřením ve věci Ústavní soud ČR zjistil, že spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 265/96, se stížností obviněného Ing. V. proti usnesení tohoto soudu ze dne 15. 4. 1996, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a současně prodloužena lhůta trvání vazby jmenovaného do 14. 6. 1996, byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 2. 5. 1996. O stížnosti jmenovaného pak bylo rozhodnuto dne 14. 5. 1996, dvanáct dní od nápadu. Pokud jde o návrh vrchního státního zástupce, ten došel Vrchnímu soudu dne 30. 5. 1996, rozhodnuto bylo dne 18. 7. 1996. Ústavní soud na základě tohoto šetření dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k průtahům, jak vyžaduje ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V době podání ústavní stížnosti ve věci rozhodoval a rozhodl dne 18. 7. 1996 Nejvyšší soud. Navrhovatel v době podání ústavní stížnosti (doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 1996) sice ještě nebyl obeznámen s výsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu, tato skutečnost ale pro posouzení právní stránky ústavní stížnosti není rozhodující. Právní význam má ta skutečnost, že Ústavní soud - po prozkoumání průběhu trestního řízení - neshledal takové průtahy, které by opravňovaly jeho zásah do rozhodnutí obecných soudů. Navrhovatel uvádí dále v ústavní stížnosti věcné argumenty, jejichž posouzení přísluší obecným soudům, nikterak věrohodně však nedokládá porušení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto bodě shledal ústavní stížnost nepřípustnou dle §75 odst. 1 citovaného zákona.
II.
Výše zmíněná okolnost ještě důrazněji vyplývá z toho, že před podáním ústavní stížnosti navrhovatel podal proti naříkanému usnesení vrchního soudu stížnost, kterou projednal Nejvyšší soud dne 18. 7. 1996.
Dne 21. 10. 1996 obdržel Ústavní soud písemné podání stěžovatele, kterým rozšiřuje svou ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 2 Tvno 16/96.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však je, vzhledem k jejímu obsahu, stížností novou a lhůtu k jejímu podání je nutno posuzovat dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Jinak řečeno lhůtu k podání stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 2 Tvno 16/96, vzhledem k tomu, že jde dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je nutno posuzovat dle tohoto ustanovení. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 2 Tvno 16/96, byla podána na poště v T., dne 18. 10. 1996. Posledním dnem k podání ústavní stížnosti byl dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. den 16. 9. 1996.
Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
II. ÚS 202/96
Se shora uvedených důvodů Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. b) a f) ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 1. 1998
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu