ECLI:CZ:US:1998:2.US.202.97
sp. zn. II. ÚS 202/97
Usnesení
II. ÚS 202/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F. a E.E., oba zastoupeni advokátkou JUDr. M.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 1997, čj. 28 Co 623/96-65, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 22. 4. 1996, čj. 4 C 814/95-41, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1; čl. 1 věta prvá a druhá a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v té části, ve které jim bylo uloženo vydat O.Z. dům v K.P., k. ú. K.P. Na odůvodnění svého návrhu uvedli, že krajský soud dospěl k závěru o porušení §5 odst. 7 vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, z něhož v
II. ÚS 202/97
souvislosti s §3 odst. 1 plyne, že bylo možno do vlastnictví občanů převést pouze movité věci, zatímco vzhledem k §12 bylo třeba pro nemovité věci použít vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Uvedenému závěru stěžovatelé vytýkají, že institut prozatímní správy národního majetku je třeba odlišit od institutu správy národního majetku, když vyhláška č. 86/1977 Sb., i vyhláška č. 156/1975 Sb. se vztahují jak na movitý, tak nemovitý majetek, a to s tím důsledkem, že i dle vyhlášky č. 86/1977 Sb., jejímž cílem byla realizace majetku nejen movitého, ale i nemovitého, bylo lze nabývat rodinné domky přímo do osobního vlastnictví občanů, jak se také stalo v daném případě. Dále namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu neuvedení, která ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, byla porušena.
Vzhledem ke stěžovateli tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 4 C 814/95, spolu se spisem Okresního národního výboru Praha-západ, čj. Fin/4-Rp A1826/77, z nichž zjistil, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ, pokud jím bylo stěžovatelům uloženo vydat dům čp. 67 v K.P., kat. úz. K.P., když krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nabyli uvedenou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to kupní smlouvou ze dne 19. 2. 1979, od Okresního národního výboru Praha-západ, a to proto, že nebylo postupováno dle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, jak pro nedostatek podrobnější úpravy stran nemovitostí ve vyhlášce č. 86/1997, o prozatímní správě národního majetku předpokládá §12 posledně uvedené vyhlášky.
II. ÚS 202/97
Navíc krajský soud konstatoval, že nemožnost převádět nemovitosti dle vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, vyplývá i z toho, že tato vyhláška podrobně upravuje převod movitého majetku, ale bez regulace ponechala převod nemovitého majetku, a to právě z toho důvodu, že převod nemovitého majetku byl podrobně upraven a podstatně výrazně omezen vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením věci jak soudem prvého, tak druhého stupně, když polemika s názory obsaženými v rozhodnutí soudu prvého stupně je z hlediska úpravy obsažené v zák. C'. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle níž je ústavní stížnost přípustná toliko proti rozhodnutím o posledním prostředku ochrany práv zcela irelevantní. Pokud pak jde o rozhodnutí krajského soudu, dlužno předeslat, že samotný nesouhlas s právním názorem, vysloveným odvolacím soudem, nezakládá důvod k ústavní stížnosti a rovněž tak ani samotný neúspěch v restitučním sporu jako sporu o vlastnictví ústavně chráněn není. Navíc pak Ústavní soud sdílí názor krajského soudu, že skutečně v případě nabývání majetku do osobního vlastnictví od státu v době uzavření kupní smlouvy, tj. 19. 2. 1979, je třeba vzhledem k nedostatku podrobnější úpravy postupovat tak, jak předpokládá §12 vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, tj. dle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, neboť lze stěží akceptovat takovou interpretaci, která by nabývání do osobního vlastnictví v závislosti na té které právní úpravě více či méně zvýhodňovala, byl-li tu jednotný režim, a to režim založený na potlačování všech druhů vlastnictví vyjma socialistického společenského vlastnictví v období nesvobody (25. února 1945 až 1. ledna 1990). Jinými slovy, protože v dané věci, jak vyplývá
II. úS 202/97
zejména ze spisu Okresního národního výboru Praha-západ, dnes Okresního úřadu Praha-západ, čj. Fin 4-Rp A-1826/77, nebylo postupováno dle vyhlášky č. 156/1975 Sb., neboť nebyl opatřen souhlas dle §16 uvedené vyhlášky, došlo k nabytí majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy, které pro převod do osobního vlastnictví ze státního právě s ohledem na tehdy platné poměry, fez byly založené na devalvaci osobního vlastnictví, předpokládaly splnění stejných podmínek, nerozhodno, zda šlo o věci v prozatímní správě či správě jako takové, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout (§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud jde o neuvedení konkrétních ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., která měla být porušena, v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak tato okolnost není sama o sobě s to posunout věc do ústavní roviny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 23. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu