ECLI:CZ:US:1998:2.US.219.97
sp. zn. II. ÚS 219/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 219/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1995, sp. zn. 28 Ca 262/95, o prohlášení neplatnosti zák. č. 143/1947 Sb. o zrušení §4 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty in fine : "od 25. 2. 1948", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížnosti napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1995, sp. zn. 28 Ca 262/95 a tvrdí, že tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", č1.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na rovné postavení účastníků (čl. 1 a čl. 3 Listiny). Navrhovatelka zdůrazňuje, že k porušení shora uvedených práv a svobod došlo především na základě ústavně nekonformního výkladu účinků zák. č. 143/1947 Sb., který" provedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.
II.ÚS 219/97
Současně s ústavní stížností podala navrhovatelka podle čl. 87 odst.1 písm.a) Ústavy a §64 odst.1 písm.d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. a na zrušení §4 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty in fine : "od 25. února 1948".
Závěrem svého podání stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud upustil od podmínky právní moci napadeného rozsudku, protože v souvislosti s doručováním citovaného rozhodnutí všem 157 účastníkům řízení dochází k více než jednoročnímu skluzu v nabytí právní moci rozhodnutí a tím stěžovatelce údajně vzniká vážná újma na jejích právech. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na dřívější ústavní
stížnost, která byla usnesením ze dne 30. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 200/96, odmítnuta jako předčasná.
Dne 16. 1. 1998 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti ze které vyplývá, že ústavní stížnost již nyní splňuje podmínku uvedenou v ustanovení §72 odst.2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., neboť napadený rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 30. 10. 1997.
Z podané stížnosti Ústavní soud stručně zrekapituloval její obsah v tom smyslu, že navrhovatelka, jak uvádí, jako právní nástupkyně původního vlastníka majetku Dr. A.Sch., se domáhala podle příslušných ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., případně zák. č. 243/1992 Sb., vydání nemovitostí, nacházejících se na území okresu Č.B., které přešly do vlastnictví země České na základě zák. č. 143/1947 Sb.
O návrhu stěžovatelky rozhodoval nejprve Okresní úřad Č.B. - pozemkový úřad, který rozhodl, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí ve správním rozhodnutí blíže specifikovaných.
Proti rozhodnutí Okresního úřadu Č.B. - pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 1995, č. j. : OPÚ/R-703/95/591/93, podala stěžovatelka opravný prostředek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 28 Ca
II.úS 219/97
262/95, potvrdil výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu a dále v odůvodnění výroku svého rozsudku uvedl, že především se ve svém řízení zaměřil na zjištění, zda byly v dané věci splněny podmínky pro restituční nárok stěžovatelky na zemědělský majetek podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně podmínky stanovené zák. č. 243/1992 Sb.
Městský soud konstatoval, že použití zák. č. 243/1992 Sb. není možné, neboť tento zákon se vztahuje jen na majetek, který" původní vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.
Obecný soud shodně s pozemkovým úřadem dospěl k závěru, že použitelnost zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vázána na vymezení rozhodného období ( §4 odst.1 ), které počíná dnem 25. 2. 1948 a končí 1. 1. 1990.
Předmětný majetek přešel do vlastnictví země České podle zák. č. 143/1947 Sb. k datu účinnosti zákona, t. j. k 13. 8. 1947. K přechodu vlastnictví na stát došlo ex lege citovaného zákona bez nutnosti intabulace, jako podmínky k převodu nemovitých věcí, podle §431 Obecného zákoníku občanského z r. 1811.
Závěrem obecný soud zdůraznil, že se ve svém řízení již nezabýval otázkou, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou ve smyslu §4 zák. č. 229/1991 Sb., neboť tuto problematiku považoval za daného stavu věci za nadbytečnou.
Ústavní soud zjistil, s ohledem na spojené návrhy , že stěžovatelka podala spolu s ústavními stížnostmi rovněž ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 217/96 a I. ÚS 109/97 návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb.
Ústavní soud z předloženého listinného důkazu a podané ústavní stížnosti zjistil, že předchozí řízení a vydaná rozhodnutí byla vedena zcela ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když jak dovodil i městský soud na daný případ nelze aplikovat právní režim zák. č. 243/1992 Sb., který" jako jediný
II.ÚS 219/97
prolamuje hranici rozhodného období daného zák. č. 229/1991 Sb. V této souvislosti Ústavní soud znovu opakuje, v odvolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. PI.ÚS 43/96, že v dosavadních řízeních nebyl zák. č. 143/1947 Sb. přímo aplikován, neboť tento zákon byl pouze právním i faktickým důvodem přechodu majetku hlubocké větve rodiny Sch. na zemi Českou. Jeho uplatněním tedy nemohlo dojít ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka neprokázala v předchozích řízeních svůj nárok na restituci majetku podle zák. č. 229/1991 Sb. a její návrh byl proto odmítnut.
Ústavní soud vycházel při svém hodnocení jak z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, tak i z usnesení ve věci PI.ÚS 43/96 a je nucen konstatovat, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smytu ust. §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., neboť napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení práv a svobod garantovaných Ústavou či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Pokud se týká části návrhu na prohlášení neplatnosti zák. č. 143/1947 Sb., odůvodňuje stěžovatelka své podání tvrzením, že výklad účinku zákona č. 143/1947 Sb., provedený Městským soudem v Praze v souvislosti s jeho citovaným rozsudkem je ústavně nekonformní a jako takový porušuje právo navrhovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", č1.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na rovné postavení účastníků (čl. 1 a čl. 3 Listiny).
K návrhu na zrušení citovaného zák. č. 143/1947 Sb. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 18. května 1998 sp. zn. II.ÚS 219/97 a ve stručnosti pouze shrnuje, že zák. č. 143/1947 nebyl žádným z orgánů rozhodujících o
II.ÚS 219/97
restitučním nároku stěžovatelky přímo uplatněn v předcházejících řízeních, neboť tento zákon je právním předpisem, na jehož podkladě v minulosti došlo ke ztrátě vlastnictví předmětných nemovitostí a ve smyslu ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k naplnění podmínek tohoto ustanovení, když hmotné právo, uplatněné v předchozích řízeních, se opíralo pouze o znění zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud znovu opakuje v odvolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. PI. ÚS 43/96, že nenaplněním podmínky §74 zák. č. 182/1993 Sb., nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv a svobod tak, jak to má na mysli §72 odst.1 písm.a) ve spojení s §74 zák. č. 182/1993 Sb.
Navrhovatelku proto nelze považovat ve smyslu ustanovení §64 odst.1 písm.d) zák. č. 182/1993 Sb. ve vztahu ke znění §74 za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení citovaného zákona, a proto byla tato část návrhu odmítnuta podle ustanovení §43 odst.2 písm. b) z důvodu uvedeného v ust. §43 odst.1 písm.c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění novel.
O návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo již rozhodnuto nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 pod sp. zn. PI. ÚS 45/97 ve smyslu ustanovení §35 odst.1 ve spojení s ust. §43 odst.2 písm.b) zák. č. 182/1993 Sb., tuto část návrhu Ústavní soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti ( §43 odst.1 písm.e) cit. zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. září 1998