ECLI:CZ:US:1998:2.US.220.98
sp. zn. II. ÚS 220/98
Usnesení
II. ÚS 220/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula v právní věci navrhovatele Mgr. V.J., zastoupeného advokátkou JUDr. J.J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 1996, čj. 19 Co 294/96-76, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 1998, čj. 2 Odon 50/97-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, podané na poště k přepravě dne 12. 5. 1998, uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 3. 1996, čj. 3 C 131/95-44, bylo rozhodnuto pod I) že je povinen zaplatit žalobci částku Kč 315.000,-
II. ÚS 220/98
a výrokem pod II) byla zamítnuta část žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky od 23. 10. 1994 do zaplacení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 1996, čj. 19 Co 294/96-76, byl citovaný výrok pod I) potvrzen v plném rozsahu a výrok II) změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 19 % úrok z prodlení z částky 315.000,- Kč od 23. 10. 1994 do zaplacení. Nejvyšší soud pak rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 25. 2. 1998, čj. 2 Odon 50/97-108, dovolání do části výroku pod I) odmítl a dovolání do části výroku pod II) zamítl.
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z hlediska ústavní stížnosti spatřuje porušení svých práv především v tom, že byly opomenuty důkazy, které ač byly navrženy, nebyly bez dostatečného důvodu obecným soudem provedeny nebo provedeny byly, ale při hodnocení důkazů zůstaly nepovšimnuty. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí trpí vadami ve skutkových zjištěních. Stěžovatel dále poukazuje i na to, že obecný soud odvíjí povinnost uhradit úrok z prodlení od nesprávného data.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Pokud soudy postupují v
II. ÚS 220/98
souladu s ustanovením o. s. ř., zejména §132 a §157, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními názory, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování, když některé provedené důkazy zůstaly nepovšimnuty a některé, ač byly navrženy, nebyly provedeny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 3 C 131/95, z něhož zjistil, že soudy postupovaly zcela v souladu s výše zmíněnými principy, při svém rozhodování se řídily příslušnými ustanoveními o.s.ř. a tímto způsobem dovodily, že žalobci vznikl vůči žalovanému, nyní stěžovateli, nárok na zaplacení požadované ceny včetně úroku z prodlení v zákonem stanovené výší, neboť ze shodných výpovědí vyplynulo, že žalovaný dopisem ze dne 10. 7. 1994 navrhl žalobci, že zaplatí projektovou dokumentaci "v rozsahu do 9 mil. Kč" a žalobce "odpovědí datovanou ze dne 14. 7. 1994, kterou oba účastníci po dalším doplnění podepsali (žalobce 14. 7. 1997 a žalovaný 15. 7. 1997) a kterou se snažili odstranit některé, v té době sporné záležitosti", vyslovil souhlas s cenou vypočtenou ze základu 9.000.000,- Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (i rozsudků mu předcházejících) bylo tedy uvedeno, o které důkazy soudy opřely svá skutková zjištění a podle jakých ustanovení právních předpisů posoudily zjištěný skutkový stav, a to i pokud jde o část výroku, týkající se úroku z prodlení. Sama skutečnost, že soudy nevyhověly všem návrhům na provedení dokazování a neztotožnily se závěry stěžovatele, není důvodem k podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny, neboť obecné soudy se řídily
II. ÚS 220/98
příslušnými ustanoveními o.s.ř., nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 9. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu