ECLI:CZ:US:1998:2.US.227.97
sp. zn. II. ÚS 227/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti J.C., zastoupeného advokátem Mgr. D.S., proti postupu Vazební věznice., a Ministerstva spravedlnosti ČR, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 6. 1997 se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností J.C., v době podání ústavní stížnosti ve Vazební věznici P. V době řízení došlo ke změně v právním zastoupení, kdy původní advokát JUDr. P.B. vypověděl plnou moc a v řízení bylo pokračováno poté, co zastoupení stěžovatele převzal Mgr. D.S. Dále byl stěžovatel dne 3. 2. 1998 na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn z vazby, nicméně zčásti na svém návrhu trvá a požaduje vydání nálezu, ve kterém bylo vysloveno, že stěžovatel je nucen přijímat potravu, která odporovala jeho židovskému náboženskému vyznání a byl tak vystaven strádání, případně smrti hlady, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zajištění takového druhu stravování, které odpovídá jeho židovskému náboženskému vyznání. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je židovského náboženského vyznání a je mu povoleno požívat pouze tzv. košer stravu. Navíc se k dosažení vyššího stupně zřekl požívání jakéhokoli masa (nejen vepřového) mimo rybího. To podle jeho názoru vazební věznice nerespektuje, což má pro něj závažné následky. V době podání stížnosti ztratil na váze 12 kg, neměl zajištěnou odpovídající teplou stravu a bylo mu podle jeho tvrzení bráněno v obstarávání doplňkové stravy. Tato situace spojená s
dlouhodobým hladověním měla vést i k jeho pokusu o sebevraždu. Stěžovatel je cizinec a hovoří pouze anglicky, což stěžuje jeho komunikaci se správou Vazební věznice P.
Stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Na tomto základě ústavní soud přezkoumal přípustnost ústavní stížnosti.
Svůj návrh stěžovatel spojil s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by se upravilo jeho postavení a stravování ve Vazební věznici P. do doby, než bude o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ústavní soud zvážil podmínky a okolnosti, které stanoví §80 odst. 2, zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, pro rozhodnutí o vydání předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, došel k závěru, že by neodpovídalo veřejnému zájmu návrh na vydání předběžného opatření "a limine" zamítnout. Veřejný zájem na odvrácení závažné újmy na zdravotním stavu stěžovatele, který se dovolává své základní svobody podle čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), vedl ústavní soud k názoru, že vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření je ve shodě nejen s podmínkami, stanovenými v §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, nýbrž i v §80 odst. 2 téhož zákona a rozhodl usnesením, č, j. II. ÚS 227/97-10, tak, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl a správě Vazební věznice P., uložil, aby až do rozhodnutí ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, vedené pod sp. zn. II. ÚS 227/97, nepokračovala v podávání stravy, jejíž požívání je v rozporu s praktikami náboženské víry, ke které se navrhovatel hlásí.
Dále si ústavní soud dodatečně vyžádal vyjádření správy Vazební věznice P. a vnitřní řád této věznice. Ve svém vyjádření její ředitel plk. JUDr. J.G. uvedl, že výkon vazby v případě stěžovatele je zajišťován v souladu se zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby a vyhláškou č. 109/1994 Sb., kterou se vydává Řád výkonu vazby. Tvrzení stěžovatele o mučení a nelidském zacházení se stěžovatelem odmítl jako nepravdivé. Stěžovatel není izolován, nýbrž umístěn na cele, kde jsou anglicky hovořící vězni. Rovněž vězeňský psycholog hovoří anglicky. Rovněž psychiatrická péče byla stěžovateli zajištěna. Za dobu vazby navštívil lékaře celkem dvacetšestkrát zpravidla na vlastní žádost.
Pokud jde o stravování, uvedl nové skutečnosti, které nebyly v podání stěžovatele uvedeny. Konkrétně uvedl, že požadavek na podávání košer stravy vznesl stěžovatel dodatečně. Vazební věznice P. připravuje osm druhů jídel včetně šesti diet. Není však již v jejích možnostech připravovat muslimskou stravu či košer stravu, když se ve věznici nachází jedna třetina cizinců, z nichž každý má nějaké zvláštní náboženství.
Co se týče osoby stěžovatele, bylo v červenci 1997 provedeno jednání s konzulátem USA a žádosti konzula ohledně dovozu košer stravy bylo vyhověno, stejně jako nabídce na dovoz této stravy ze strany Židovské obce v P.
Na základě těchto skutečností mohl ústavní soud rozhodnout o vlastním návrhu stěžovatele. Ten byl dne 3. 2. 1998 na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn z vazby, nicméně zčásti na svém návrhu trvá a požaduje vydání nálezu, ve kterém bude určeno, že postupem Ministerstva spravedlnosti České republiky - Vazební věznice P. byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když byl nucen k přijímání potravy, která odporuje jeho náboženství a byl tak vystaven strádání, případně smrti hlady.
Ústavní soud došel k závěru, že uvedená práva ve smyslu Listiny ve vztahu ke stěžovateli porušena nebyla a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tom nic nemění skutečnost, že bylo stěžovateli vyhověno v jeho žádosti na vydání předběžného opatření. Takový postup byl žádoucí právě k tomu, aby bylo učiněno zadost ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2 Listiny z důvodů uvedených v usnesení č. j. II. ÚS 227/97-10. Další šetření ukázala, že tvrzení stěžovatele v tomto bodě zcela neodpovídají skutečnosti.
Pokud jde o námitku porušení čl. 7 odst. 2 Listiny,, je návrh zjevně neopodstatněný. V daném případě nejde o mučení, které lze definovat jako úmyslné působení bolesti nebo tělesného či duševního utrpení. V daném případě mělo mučení a ponižující a nelidská zacházení spočívat v postupu správy věznice, která odmítala stěžovateli podávat košer stravu. To samo o sobě nemůže splňovat ústavně stanovené požadavky čl. 7 odst. 2 Listiny, neboť ve vztahu k jiným vězňům nepodání takové stravy nemá vůbec žádný důsledek. Proto posouzení možného zásahu do těchto práv stěžovatele závisí na posouzení, zda bylo porušeno jeho právo svobodně projevovat náboženství tak zásadním způsobem, že to mohlo ohrozit jeho život nebo způsobit tíživý pocit ponižujícího zacházení.
Podle čl. 16 odst. 1 Listiny má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru bud' sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Podle čl. 16 odst. 4 Listiny výkon této svobody může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Ještě šířeji upravuje oblast náboženské svobody čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.), který hovoří o zachovávání obřadů (v autentickém znění "observance, practice") a zakazuje (odst. 2) podrobit někoho donucování, které by narušovalo mimo jiné jeho svobodu vyznávat náboženství podle jeho vlastní volby.
Zde je proto třeba zdůraznit, že se jedná o svobodu, která zajišťuje možnost každého projevovat své náboženství bez zásahu státu. Stát tak není obecně vzato povinen opatřovat vyznavačům nějakého náboženství pomůcky, místnosti, zařízení. To mu přímo zakazuje čl. 2 odst. 1 Listiny zdůrazňující požadavek náboženské neutrality státu. Stát je povinen respektovat onen autonomní prostor věřících, do kterého nebude zasahovat. V daném případě se však stěžovatel nedomáhá zachování náboženské svobody jako prostoru volného od zásahu státu, nýbrž jako práva na to, aby mu stát poskytoval nějaké věcné plnění, jehož obsah stát nemůže ovlivnit, neboť je určeno náboženskými představami stěžovatele.
Kautely čl. 16 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se na tento konkrétní případ nevztahují. Možnost omezit náboženský projev z důvodu ochrany zdraví zde nepřichází v úvahu, neboť přijímání košer stravy k ohrožení zdraví vést nemůže. Rozhodující pro vyřešení případu je proto odpověď na otázku, zda je Česká republika jako veřejná moc povinna poskytnout speciální stravu, jejíž požívání je součástí výkonu náboženství, jestliže se vyznavač takové víry nachází ve věznici, tj. v moci státu,a je omezen v osobní svobodě.
Ústavní soud ve svém usnesení, č. j. II. ÚS 227/97-10, došel s ohledem na ustanovení čl. 18 odst. 2 Mezinárodního paktu a o občanských a politických právech k závěru, že stát musí respektovat náboženskou svobodu stěžovatele a nesmí jej nutit přijímat stravu, která odporuje jeho náboženskému vyznání. Jednalo se však o předběžné opatření, jehož účelem je prozatímně upravit poměry do doby, než budou soudu známy všechny potřebné skutečnosti k rozhodnutí.
Šetření ukázalo, že správa Věznice-P. přijala taková opatření, která umožnila, aby stěžovatel nebyl ve výkonu své víry dotčen. Ústavní soud zde zastává názor, že není možné dát obecnou odpověď na výše položenou otázku. Nenašly ji ani soudy v jiných státech, které se problémy projevu náboženství v případech vězňů zabývaly (např. soudy USA v případech Northern v. Nelson, Childs v. Pegelow, Barnett v. Rogers a zejména pro řešený případ United States v. Huss, United States v. Kahane a Kahane v. Carlson - J. W.Palmer: Constitutional Rights of Prisoners. 4. vyd., Cincinnati 1991, v jiném ohledu W. Michale: Recht und Pflicht zur Zwangsernáhrung bei Nahrungsverweigerungen in Justizvollzugsanstalten. Frankfurt am Main 1983).
Správa věznice zde má podle názoru ústavního soudu prostor k uvážení pro výběr rozumných prostředků, které v rámci principu přiměřenosti a respektování čl. 4 odst. 4 Listiny zajistí možnou míru respektování projevu náboženské svobody v případě osob ve vazbě. Osoby ve vazbě jsou tak podrobeny omezením, ta však nejsou bez hranic, zejména ve vztahu k jejich jiným základním právům a svobodám. Řešení bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu, kde bude hrát významnou roli:
- konkrétní aspekt svobody projevu náboženství (zda může provádět sám nebo jen spolu s jinými),
- povaha náboženství (každý o své víře rozhoduje sám),
- zda náboženská pravidla nestanoví pro takové situace výjimku,
- skutečnost, zda taková stravovací pravidla byla dodržována již před omezením osobní svobody (např. rabín) nebo se jich dotyčná osoba dožaduje až ve věznici (stěžovatel zprvu běžnou stravu přijímal),
- počet takových osob ve věznici,
- možnosti státu financovat takové zvýšené nároky, - možnosti poskytnout náhradní formu stravování,
- povaha takových potravin (v případě epidemiologicky rizikových potravin ),
- nenarušení účelu omezení osobní svobody (potrava je dopravována určitému vězni, což může být zneužito k pašování zakázaných předmětů, ostatní vězni to mohou pociťovat jako svou diskriminaci),
- možnosti dopravovat stravu do věznice (čl. 15 Vnitřního řádu VV P. umožňuje denní návštěvy zástupců církví) atd. ,
Jestliže v daném případě našla správa Věznice-P. způsob, jak svobodu projevu židovského náboženského vyznání zajistit, když stěžovateli umožnila, aby mohl dostávat požadovanou stravu zvenku, nenarušila tím v žádném případě ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny z toho důvodu, že ji měla poskytovat sama. Pokud by takový způsob neumožnila, např. z důvodu nebezpečí ohrožení účelu vazby, bylo by nutno posoudit možnosti státu zajistit jiný způsob košer stravování. V daném případě to nutné nebylo, neboť byla zvolena doprava stravy zvenčí a v současnosti již stěžovatel ve věznici není.
V daných souvislostech je tak zjevně neopodstatněným požadavek stěžovatele, aby bylo vysloveno nálezem, že stěžovatel je nucen přijímat potravu, která odporovala jeho židovskému náboženskému vyznání a byl tak vystaven strádání, případně smrti hlady, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny. Nedošlo k zásahu do
projevu náboženské svobody, neboť svoboda jako taková obecně nevyžaduje pozitivní plnění ze strany státu, jak se dožadoval stěžovatel.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 1998
Vojtěch Cepl
Soudce Ústavního soudu