ECLI:CZ:US:1998:2.US.25.98
sp. zn. II. ÚS 25/98
Usnesení
II .ÚS 25/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) JUDr. V.F., zastoupeného advokátkou JUDR. Z.R., 2) doc. PhDr. M.G., CSc., 3) JUDr. Z.R., druhý a třetí navrhovatel zastoupeni advokátem JUDr. V.F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 34 C 11/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 2 Co 101/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
II. ÚS 25/98
Stěžovatelé se domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na ochranu osobnosti v části, v níž se navrhovatelé domáhali, aby žalovaný K.L., byl zavázán poskytnout
ČK a ČT omluvu navrhovatelům za výrok "zdá se nám, že proti této opravdové lůze a spodině lidské společnosti, jako jsou republikáni a komunisté, se zkrátka musíme začít bránit", který přednesl v průběhu konání sněmu O., ve dnech 8. - 9. 2. 1997 před zástupci sdělovacích prostředků, a který byl následně zveřejněn ČK a ČT, i ve většině deníků.
Uvedeným výrokem mělo dojít k porušení čl. 3 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé rovněž poukázali na čl. 10 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, dle kterého svoboda projevu může být zákonem omezena mimo jiné v zájmu ochrany pověsti a práv jiných, přičemž dle čl. 14 musí být užívání práv a svobod zajištěno bez diskriminace, založené na jakémkoliv důvodu včetně politického smýšlení.
I
Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, dle kterého politické přesvědčení není součástí osobnosti jednotlivce, a mají za to, že výrok pana K.L. mohl poškodit konkrétní fyzické osoby jako členy KSČM, přičemž zásah do práva na ochranu osobnosti výrazně pocítili nejen stěžovatelé, ale i další členové KSČM. Konečně dovodili, že odůvodnění soudu je v rozporu s fakty a s §198 tr. zákona s tím, že bylo navíc takto zpochybněno právo na ochranu osobnosti v případech, kdy k zásahu do tohoto práva dojde ve vztahu k větší skupině osob.
II. ÚS 25/98
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 101/97, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že není soudem nadřízeným soudům obecným a že není oprávněn zasahovat do činnosti těchto soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132, §157 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovanými ustanoveními, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené těmito soudy, nebo by tím zasahoval do již zmíněného ústavního principu.
Z obsahu připojeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,
čj. 2 Co 101/97-78, ze dne 11. 11. 1997, však Ústavní soud zjistil, že obecné soudy zcela v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny svá rozhodnutí tak, jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejména §2, §132, §157), řádně odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy tímto způsobem dospěly v podstatě k závěru, všeobecně teorií i praxí přijímanému, totiž, že v případě práva na ochranu osobnosti jde o právo, které je neoddělitelně spjato s osobností jako individualitou a právě pro takový nedostatek adresnosti napadeného výroku byla žaloba zamítnuta. Protože uvedený závěr není v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a podává se přímo z napadeného výroku "zdá se nám, že proti této opravdové lůze a spodině lidské společnosti, jako jsou republikáni a komunisté, se zkrátka musíme začít bránit",
II. ÚS 25/98
má Ústavní soud za to, že takové hodnocení důkazů nelze označit za překračující meze ústavnosti, a to s tím důsledkem, že závěry soudu je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování. Okolnost, že se stěžovatelé s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout.
K namítanému rozporu odůvodnění s §198 tr. zákona Ústavní soud uvádí, že tato okolnost dosud nebyla předmětem zkoumání obecných soudů, a proto jde v tomto směru o návrh nepřípustný (srov. §72 odst. 2; §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 19. 5. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu