ECLI:CZ:US:1998:2.US.250.97
sp. zn. II. ÚS 250/97
Usnesení
II. ÚS 250/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.H., důchodkyně, zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, čj. 22 Ca 317/96-23, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 11, 1, 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v B., jímž bylo rozhodnuto tak, že předmětné nemovitosti v N.P. se nestávají vlastnictvím stěžovatelky. V odůvodnění svého návrhu namítla, že nebylo shledáno naplnění
II. ÚS 250/97
restitučního titulu dle §6 ost. 1 písm. b) zák. č. 229/1991 Sb. - odnětí podle zák. č. 46/1948 Sb. bez náhrady, ačkoliv náhrada byla projednána až v roce 1959, tj. 11 let po zabrání nemovitosti, a navíc po smrti vlastníků, ani dle §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. - politická perzekuce nebo postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, přestože vlastnímu "výkupu" dle zák. č. 46/1948 Sb. výměrem ze dne 21. 2. 1953 předcházelo usnesení okresního akčního výboru ze dne 25. 2. 1948 o přestěhování veškerého obyvatelstva Ch., D.P., F. a N.P. do vnitrozemí, a dále výměry 1) ze dne 20. 4. 1948, o konfiskaci zemědělského majetku předchůdců stěžovatelky dle dekretu č. 12/1945 Sb., který byl k jejich odvolání zrušen, 2) ze dne 5. 8. 1948, jímž bylo rozhodnuto, že se právní předchůdci stěžovatelky musí přestěhovat na státní útraty do vnitrozemí z důvodu veřejného zájmu, jímž bylo zabezpečení pohraničního pásma a proti kterému bylo odvolání právních předchůdců stěžovatelky odmítnuto, neboť dle zák. č. 213/1948 Sb. může odvolací orgán přezkoumávat opatření akčních výborů nebo opatření učiněná na jejich návrh v době od 20. 2. 1948 do 8. 8. 1948 pouze na návrh ústředního akčního výboru NF v Praze a nikoliv z podnětu odvolání osoby, které se opatření týkala, 3) ze dne 8. 9. 1948, kterým bylo prováděno usnesení okresního akčního výboru ze dne 25. 2. 1948 a kterým bylo rovněž rozhodnuto o přestěhování na výměnek při usedlosti v S.D., čp. II. Rovněž tak nebylo shledáno naplnění téhož restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. r), přesto, že samotný zák. č. 46/1948 Sb., dle něhož nemovitosti byly vykoupeny v §1 odst. 4 vylučoval z možnosti výkupu případy, kdy vlastníci nemohli pracovat na půdě pro okolnosti nezávislé na jejich vůli, jak tomu bylo právě v případě právních předchůdců stěžovatelky, kteří byli vystěhováni a teprve po 7
II. úS 250/97
letech jim půda vykoupena z důvodu jejího neobhospodařování. Současně stěžovatelka zdůraznila, že jak správní orgán, tak soud se zaměřily pouze na výkup provedený výměrem ze dne 21. 2. 1953 a nevzaly v úvahu, že tento "výkup" byl pouze jednou ze součástí z řetězce opatření státní moci vůči právním předchůdcům stěžovatelky, kterými šlo o účelovou realizaci politického rozhodnutí o vysídlení Ch. u státní hranice s R. Konečně stěžovatelka namítla, že pokud jde o poslední stěžovatelkou tvrzený restituční titul dle §6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb. - převzetí bez právního důvodu, s tímto se krajský soud nezabýval vůbec.
Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 317/96, Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v B., čj. Poz 2024/92, 1379/96-203-Ka, a spisu Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v B., čj. OPÚ/5534/98-Št, a zprávy Katastrálního úřadu v B. ze dne 21. 8. 1998 Ústavní soud zjistil, že sice skutečně k odnětí předmětných nemovitostí v N.P. došlo v rozhodném období za okolností stěžovatelkou uvedených, nicméně stěžovatelka přehlíží tu základní skutečnost, že přece jenom získala náhradou do vlastnictví nemovitosti v S.D., protože právě původní přídělci, kterými byli její rodiče a od nichž odvozuje stěžovatelka své postavení oprávněné osoby, v důsledku úmrtí se již nestihli stát jejich vlastníky. Jak totiž vyplývá v preambule zák. č. 229/1991 Sb., je jeho smyslem, účelem i podmínkou zmírnění následků některých majetkových
II. ÚS 250/97
křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Tato základní podmínka prolíná celým zák. č. 229/1991 Sb., a je proto třeba ji vzít v úvahu i v souvislosti s interpretací a aplikací ustanovení §6 odst. 1 písm. r), upravujícím jako restituční titul politickou perzekuci a postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody i ustanovení §6 odst. 1 písm. p), upravujícím převzetí bez právního důvodu, když v případě §6 odst. 1 písm. b) se na ni výslovně pamatuje tím, že odnětí dle zák. č. 46/1948 Sb. je restitučním titulem, jen nebyla-li poskytnuta náhrada. Protože v projednávané věci byla stěžovatelce náhrada za předmětné nemovitosti v N.P. nakonec v podobě nemovitostí nacházejících se v S.D. poskytnuta, byť teprve dnem 31. 1. 1961, nicméně od 30. 5. 1956, nezbývá než uzavřít, že jde z tohoto pohledu o ústavní stížnost, směřující do rozhodnutí stran vlastnictví k nemovitostem nacházejících se v N.P. zjevně neopodstatněnou, a to právě proto, že majetková křivda byla již zmírněna přidělením nemovitostí v S.D., a proto nezbylo než ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 23. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu