ECLI:CZ:US:1998:2.US.253.97
sp. zn. II. ÚS 253/97
Usnesení
II. ÚS 253/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojena Güttlera v právní věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.V., zastoupené advokátem JUDr. V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 1997, čj. 10 Ca 124/97-26, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, zastoupeného předsedou senátu 10 Ca, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Č.B., jímž bylo vysloveno, že stěžovatelka není vlastnicí pozemkové parcely podle pozemkového katastru č. kat. 177 v k. ú.
II. ÚS 253/97
H., identifikované jako poz. par. č. 223/1, a část parcely č. 229/1 a část parcely č. 229/7 v k. ú. Č.B., N., stěžovatelka namítá nesprávný výklad jak podmínky tísně, tak nápadně nevýhodných podmínek u restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. a v důsledku toho porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stran tísně uvedla, že nejde jen o tíseň z pohledu postavení jednotlivce proti tehdejším orgánům státní moci a státní správy, ale též o postavení, kdy nebylo možné se bránit ani stanovení ceny jiným znalcem, protože pro nákup platil posudek, který si státní orgán sám objednal. Dále namítla, že deformování vlastnictví zákony z doby totality nemůže být důvodem pro jejich výklad v neprospěch stěžovatelky v dnešní době, a konečně poukázala na rozporuplnost předcházejících rozhodnutí správních orgánů i soudů.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl ke znaku tísně stejně jak v odůvodnění svého rozhodnutí, že pokud kupní smlouvou došlo k předejití vyvlastnění jakožto právního prostředku pro účely výstavby mateřské školy, nelze dovodit politický nátlak. Ohledně ocenění pozemků zdůraznil, že tato okolnost má vliv na znak nápadně nevýhodných podmínek, avšak pouze tehdy, je-li porušena při kupní smlouvě ekvivalentnost plnění. V dané věci však, konstatuje dále krajský soud, takové porušení zjištěno nebylo.
Okresní úřad, pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka řízeni dle ustanoveni §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.
II. ÚS 253/97
Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektuji podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah připojených spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 124/97, i Okresního úřadu v Č.B. - pozemkového úřadu, čj. OPÚ/R-138/97/1805/92, nasvědčuje tomu, že o stěžovatelčině nároku, opírajícím se o ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., provedly řadu důkazů, mimo jiné i znaleckými posudky, a při hodnocení těchto důkazů soud postupoval v souladu s §132 o.s.ř. a své rozhodnutí také v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnil. Dospěl-li krajský soud tímto procesním postupem k závěru, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 3. 1976 nedošlo v tísni, protože vyvlastnění je právní prostředek, přičemž v dané věci bylo nesporné, že k němu došlo pro účely výstavby mateřské školy, na čemž nic nemohly změnit návštěvy funkcionářů, reprezentující zájem na této výstavbě, potom uvedený závěr je plně v souladu s konstantní judikaturou ústavního soudu, dle níž je pojem tísně třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem jako dlouhodobým procesem spojeným s obdobím let 1948 až 1989, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Stručně řečeno jinak, protože výstavba mateřské
II. ÚS 253/97
školky je skutečnost, která nijak nesouvisí s politickým nátlakem v době nesvobody, nešlo v dané věci o naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů. Stejně tak má Ústavní soud za to, že i závěr krajského soudu o nenaplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek je třeba považovat za součást nezávislého soudního rozhodování, zvláště bylo-li přihlédnuto k tomu, že rozdíly v ocenění znaleckých posudků nedosahují ani 20%, a navíc bylo-li použito cen pro pozemek stavební. Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., v pozdějším znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 23. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu