ECLI:CZ:US:1998:2.US.258.97
sp. zn. II. ÚS 258/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI II.ÚS 258/97
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Z.J., zastoupeného JUDr. Z.R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 1997, sp. zn. 38 Co 16/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 1997, sp. zn. 38 Co 16/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, č. j. 40 L 12/92/96-7. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno již citované usnesení městského soudu ve výroku, že k převzetí stěžovatele do psychiatrické léčebny v B. došlo ze zákonných důvodů.
Navrhovatel uvedl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením soudu I. instance došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst.1 a práva na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst.6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.ÚS 258/97
Podle názoru navrhovatele se oba obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se situací, kdy byl stěžovatel v psychiatrické léčebně držen nad rámec povolující předpisy o. s. ř.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně se podává, že k převzetí navrhovatele do léčebny došlo již 28. 11. 1996 na základě stěžovatelova souhlasu s vyšetřením. Když však navrhovatel zjistil, že se jedná o dlouhodobé vyšetření svůj souhlas s léčením odvolal a další držení v této léčebně od 29. 11. 1996 považoval za protiprávní. Navrhovatel již v řízení před obecnými soudy poukázal na skutečnost, že k rozhodnutí prvoinstančního soudu o důvodnosti převzetí do léčebného zařízení došlo až po uplynutí zákonné lhůty uvedené v ustanovení §191b odst.4 o. s. ř. Z napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně, včetně řízení, které mu předcházelo a doplnil dokazování zprávou psychiatrické léčebny B. ze dne 4. 3. 1997. Z této zprávy zjistil, že navrhovatel byl přijat na stanici č. 6 léčebny dne 28. 11. 1996, po předchozím pobytu na záchytné stanici. S přijetím souhlasil, podepsal prohlášení o souhlasu s vyšetřovacími a léčebnými výkony. Po několika dnech hospitalizace vykazoval znaky paranoidního chování vůči manželce, synovi i ošetřujícímu personálu. Z tohoto důvodu a z důvodu zvýšeného nebezpečí agrese byl dne 5. 12. 1996 přeložen na uzavřenou stanici této léčebny č. 22, kde se pod vlivem medikace zklidnil.
Krajský soud tedy konstatoval, že stěžovatel v inkriminované době skutečně trpěl onemocněním, v jehož důsledku byl nebezpečný sobě i okolí a bylo tedy nutné postupovat ve smyslu ustanovení §23 odst.4 písm.b) zák. č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud připustil, že námitka stěžovatele ohledně porušení ustanovení §191b odst.4 o. s. ř. soudem I. stupně je důvodná, avšak v situaci odvolacího řízení nemůže tato skutečnost nic změnit na potvrzujícím výroku.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně, který znovu zopakoval důvody které ho vedly k potvrzujícímu výroku napadeného usnesení a zdůraznil, že z podané ústavní stížnosti není zřejmé, v čem usnesení
II.ÚS 258/97
odvolacího soudu mohlo porušit právo navrhovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny, když odvolací soud, v zájmu co nejúplnějšího zjištění skutkového stavu a za situace kdy nehrozilo nebezpečí z prodlení, neboť stěžovatel již v mezidobí byl z léčebny propuštěn, doplnil dokazování o zprávu z psychiatrické léčebny. Právě tato zpráva jednoznačně potvrdila závěr, že v době převzetí do léčebny navrhovatel jevil známky duševní choroby a ohrožoval sebe i okolí, takže naplnil podmínky ustanovení §23 odst.4 písm.b) zák. č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se týká nedodržení lhůty k projednání omezení osobní svobody stěžovatele v léčebném zařízení podle ustanovení §191b odst.4 o. s. ř., pak nelze dojít k závěru, že nedodržení stanovené lhůty soudem nemůže opodstatnit naplnění "zákonných důvodů" obsažených v ustanovení §23 odst.4 zák.č 20/1966 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu je proto nutné konstatovat, že nedodržení zákonné lhůty soudem I. stupně bylo jeho procesním pochybením, které však nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §23 odst.4 zák. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, je bez souhlasu nemocného možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba umístit nemocného do ústavní péče : " b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí ". Citované ustanovení potvrzuje výrok obou soudů, že umístění stěžovatele do léčebného zařízení bylo provedeno po právu. Spornou je pouze skutečnost, zda porušení zákonné sedmidenní lhůty k rozhodnutí podle ustanovení §191b odst.4 o. s. ř. zakládá důvodné podezření z porušení č1.8 odst.6 čl. 36 odst.1 Listiny.
V této situaci je nucen soudce zpravodaj zdůraznit, že skutečně došlo jednáním soudu I. stupně k porušení čl. 8 odst.6 Listiny, který zakotvuje právo fyzické osoby
II.ÚS 258/97
na soudní ochranu v případě svého umístění v ústavní zdravotní péči bez jejího souhlasu.
Citované porušení čl. 8 odst.6 Listiny však nezakládá důvod k závěru, že umístění stěžovatele do psychiatrické léčebny bylo protizákonné. Zákon sám neumožňuje jak obdobnou situaci, v případě překročení zákonné lhůty k rozhodnutí podle ustanovení §191b o. s. ř., řešit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto soudci zpravodaji nezbylo než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 4. května 1998