Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.03.1998, sp. zn. II. ÚS 263/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 30/10 SbNU 195 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.263.96

sp. zn. II. ÚS 263/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti B. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, vydanému v návaznosti na rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 25.1. 1996, č.j. : PÚ 344/96-12/STE. Ve svém návrhu stěžovatelka uvádí, že v roce 1992 podala jako oprávněná osoba výzvu podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na vydání věcí, mimo jiné pozemků p.č. dle PK 858, 83 a 1089, nyní dle katastru nemovitostí p.č. 190, 862/1, 862/2, 862/3, 105 a 206 vše v k.ú. H. P.. Povinnými osobami jsou : Zemědělské družstvo v H. P., Obec H. P. a Tělovýchovná jednota Sokol H. P.. Původními vlastníky požadovaných nemovitostí byli rodiče stěžovatelky, kteří je získali v r.1946 jako příděl. Na stát nemovitosti přešly bezúplatným darováním v r. 1974. Jak pozemkový úřad tak i krajský soud rozhodly o návrhu stěžovatelky tak, že požadované nemovitosti nemohou být na základě zák.č. 229/1991 Sb. vydány, neboť jsou zastavěny. S tímto výrokem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že oběma rozhodnutími došlo k porušení čl. 10 Ústavy a čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), když uvádí, že citovaná rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Hlavní pochybení soudu a pozemkového úřadu spatřuje navrhovatelka v tom, že v průběhu restitučního řízení nebylo zkoumáno, zda na stavby stojící na sporných pozemcích bylo vydáno stavební povolení a soud se nezabýval námitkou, kdy bylo započato s jejich stavbami. Stěžovatelka dovozuje, že v případě vydání stavebního povolení nemůže žádná stavba bránit navrácení pozemku, a to za situace, kdy jak fotbalové hřiště, tak i montovaná hala byly vybudovány na pozemcích dlouho předtím, než byly právními předchůdci stěžovatelky darovány státu. V souvislosti s odůvodněním napadeného rozhodnutí stěžovatelka tvrdí, že posouzení Stavebního úřadu v Jinřichově Hradci, ohledně návaznosti p.č. 862/1 na pozemek zastavěný sportovním hřištěm, je nepravdivé a odporuje skutečnosti zakreslené v geometrických plánech. Stěžovatelka z těchto důvodů navrhuje, aby obě rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena a současně žádá, aby ji byla v souladu s ustanovením §62 odst.3 (pozn. Ústavního soudu : správně odst.4) zák.č. 182/1993 Sb. přiznána náhrada hotových výdajů a nákladů právního zastoupení. Ústavní soud konstatoval, že není důvod k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. a vyžádal si k podanému návrhu vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení uvedl, že právní názor stěžovatelky na to, co lze chápat pod pojmem zastavěný pozemek, není správný, neboť pro posouzení zastavěnosti pozemku je rozhodné, zda se na něm nachází stavba. Nezbytnost vydání řádného stavebního povolení ke stavbě, při posouzení zastavěnosti pozemku, pak nelze dovodit ani z ustanovení §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění, ani z jiného extenzivního výkladu citované právní normy. Při zastavěnosti pozemku, uvádí krajský soud, vychází současná judikatura výhradně z faktického stavu, tj. existence či neexistence stavby na konkrétním pozemku, přičemž není rozhodné vydání stavebního povolení ke stavbě, tato okolnost totiž nečiní pozemek zastavěným. Krajský soud nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatelky, že se soud v průběhu řízení nezabýval problematikou zastavěnosti jednotlivých pozemků a odkazuje na, v odůvodnění rozhodnutí výslovně citovaná, stavební a kolaudační rozhodnutí. Stavbou montované haly se pak zabýval příslušný orgán státní správy ve smyslu §104 zák.č. 50 /1976 Sb. Podle názoru krajského soudu v případě sportovního zařízení zřízeného na požadovaném pozemku nelze tento pozemek vydat z důvodu ustanovení §11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., neboť sama existence takového zařízení, bez ohledu na to, zda bylo pro zřízení stavby vydáno řádné stavební povolení, brání jeho vydání. Krajský soud dále dovozuje, že u sportovního hřiště je rozhodné, zda bylo zřízeno za podmínek §11 odst.1 písm.e) zák. č. 229/1991 Sb., když v citované právní normě není stanoveno, že nelze vydat takový pozemek, který byl sportovištěm až po přechodu na stát. Námitka stěžovatelky, týkající se montované haly postavené u sportovního zařízení, je nedůvodná, neboť stavba podle stavebního zákona vzniká až její kolaudací. Závěrem pak krajský soud konstatuje, že při rozhodování vycházel z odborného posouzení příslušného stavebního úřadu a zabýval se pouze zákonností vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatelky podle čl. 11 odst.1 Listiny, neboť citovaný článek chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci restitučního řízení měli rovné postavení a stěžovatelka na svých procesních právech nebyla nijak zkrácena, navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřila obec H. P., která ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka požádala o vydání dřívější pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858, nyní stavební p.č. 190, p.č. 862/2 (hřiště) a přilehlých parcel č. 862/3 a 862/1, ze které byla nově vydělena vydaná p.č. 862/4. Předmětné pozemky získali rodiče stěžovatelky jako příděl, pozemky však neobdělávali, protože se jednalo o neúrodné, hůře přístupné plochy a z těchto důvodů je také darovali státu. Obec na svůj náklad plochy pozemků vyrovnala vysokou navážkou a rozhodla se na těchto ladem ležících parcelách vybudovat sportovní areál. Jak dále uvádí tento vedlejší účastník, pozemky byly stěžovatelce bez úspěchu nabídnuty k odkoupení před zahájením restitučního řízení, ale stěžovatelka jako důchodkyně o ně nejevila zájem až do doby, kdy vedoucí z Ústředního domu pionýrů a mládeže J. Fučíka, kteří lokalitu znali z letních rekreací, v zastoupení JUDr. L., bezohledně využili nevědomosti místních restituentů, když podvodem a bez vědomí obce získali za směšnou cenu do svého vlastnictví menší, atraktivní parcelu sousedící s hřištěm, na níž se nachází parkoviště. Tato parcela byla vydána Pozemkovým úřadem v Jindřichově Hradci bez vědomí obce, a to přesto, že tvoří součást sportoviště. Obec H. P. dále uvádí, že hluboce nesouhlasí s intrikami, podrazy a nepravdami, na jejichž základě již část sportoviště byla vydána a znepokojuje ji, že by mohlo dojít k situaci, kdy by byly vydány pozemky, na nichž se v současné době nachází hřiště na košíkovou, malé parkoviště a část veřejného osvětlení s elektrickým rozvaděčem. Navrhuje proto, aby stěžovatelce požadované pozemky nebyly vydány, ale byly jí nabídnuty pozemky náhradní, a to včetně pozemku již vydaného. Jako další vedlejší účastník se k návrhu vyjádřila TJ Sokol H. P., která uvedla, že souhlasí zcela s rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci a s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ostatní vedlejší účastníci se k návrhu nevyjádřili. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se zjišťuje, že tento soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky ( dříve navrhovatelky) proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci tak, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že pozemkové parcely přešly z právních předchůdců stěžovatelky na stát v r.1974 na základě smlouvy o darování a je tedy dán restituční titul ve smyslu §6 odst.1 písm.h) zák.č. 229/1991 Sb. v platném znění. Současný stav předmětných pozemkových parcel dokládají písemné operáty Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6.10. 1993, zakázka č. 2950/638 a geometrický plán ze dne 10.5. 1995, č. plánu 162-56/95. Krajský soud dále konstatoval, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné správy nebylo přiznáno vlastnické právo k části parcel dle pozemkové knihy č. 858, stavební parcela č. 83 a p.č. 1089. Z této pozemkové parcely bylo vytvořeno několik parcel o celkové výměře 1,8286 ha. Rozhodnutí napadené opravným prostředkem však řešilo restituční nárok stěžovatelky pouze u p.č. 206 a 220 dle katastru nemovitostí. Další parcely vytvořené z dřívější parcely dle PK tímto rozhodnutím řešeny nejsou. Shora citované p.č. 220 a 206 jsou dotčeny stavbou silážního žlabu a dalšími vedlejšími plochami, když touto stavbou byly zastavěny po přechodu nemovitosti na stát, jak vyplývá ze stavebního i kolaudačního rozhodnutí. Stavby na citovaných parcelách nelze podřadit pod stavbu jednoduchou ani drobnou a z přiložených geometrických plánů je zřejmé, že tato stavba zasahuje i do dalších pozemků, které právním předchůdcům stěžovatelky nenáležely. Tyto okolnosti proto brání vydání zastavěných pozemků p.č. 206 a 220 k.ú. H. P. podle ustanovení §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb. Pokud navrhovatelka žádala o vydání celé p.č. 1089, z níž shora citované pozemkové parcely vznikly, pak překážkou vydání je jejich zastavěnost. Tentýž závěr dovodil krajský soud i v případě p.č. 858 dle PK, jejíž část je zastavěna montovanou halou. Pokud se týká nově vytvořené p.č. 862/1, pak soud zjistil, že tato parcela byla rozdělena na základě stanoviska Městského úřadu - stavebního úřadu v Jindřichově Hradci tak, že došlo k vytvoření dílčí p.č. 862/4. Tato parcela byla stěžovatelce vydána, neboť stavební úřad neshledal její návaznost na sportovní areál. Z geometrického plánu ze dne 10.5. 1995, zakázka č. 862-56/95, zpracovaného na zaměření sportovního areálu pak soud dovodil, že ostatní pozemkové parcely požadované stěžovatelkou nelze vydat, neboť byly zastavěny sportovním zařízením vzniklým před 1.10. 1976. K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 153/96, s připojeným spisem Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, ze kterého zjistil, že okresní úřad - pozemkový úřad vydal dne 25.1. 1996 rozhodnutí, sp. zn. PÚ 343/96-12/STE, kterým rozhodl podle ustanovení §9 odst.4 zák.č. 229/1991 Sb. tak, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba, není vlastnicí nemovitostí v k.ú. H. P., dle katastru nemovitostí, p. č. 190 - stavební plocha, p.č. 862/2- ostatní plocha, p.č. 862/3- ostatní plocha, p.č. 862/1- ostatní plocha, vytvořené z pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858 a dále stavební plochy č.p. 105 a rovněž p.č. 206 a 220, vše stavební plochy, vytvořené z parcely dle PK č. 1089. Citované rozhodnutí správní orgán odůvodnil tak, že stěžovatelka byla na základě předložených dokladů uznána oprávněnou osobou podle §6 odst.1 písm.h) zák.č. 229/1991 Sb. Pokud se týká pozemkové parcely č. 1089, respektive její části, pak dovodil, že na těchto parcelách č. 206 a 220 jsou vybudovány zemědělské účelové stavby, v daném případě se jedná o stavbu silážního žlabu a jímky, které byly dokončeny a kolaudovány v roce 1987. Pokud se týká parcely stavební plochy č. 83, tato byla rovněž zastavěna objektem, který je součástí základní školy H. P.. V současné době se na p.č. 858 dle PK nachází sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1.10. 1976. Jedná se o fotbalové hřiště, včetně přilehlých prostor, montované obezděné haly a veřejné osvětlení s přístupovými prostorami. Podle připojeného vyjádření Městského úřadu - stavebního úřadu v Jindřichově Hradci byla z p.č. 862/1 oddělena geometrickým plánem p.č. 862/4, která byla stěžovatelce rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 5.6. 1995, č.j. PÚ 2455/3855/95-209/STE, vydána. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10. 1995, č.j. 10 Ca 405/95-22. Zbývající část p.č. 858 nebyla stěžovatelce vydána z toho důvodu, že je částečně zastavěna objekty sportovního zařízení a ve zbytku výměry se nachází prostory, které bezprostředně souvisí s provozem sportovního zařízení. Proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek stěžovatelka a uvedla, že tvrzení správního orgánu, ohledně nemožnosti vydání předmětných parcel, se nezakládá na pravdě, když objekty sportovního zařízení jsou přístupné z veřejné cesty a nepotřebují tedy další přístupové prostory a pokud se týká zemědělských staveb, tyto nebrání zemědělskénu využívání pozemků, na něž uplatnila nárok. Navíc konstatovala, že vyjádření Městského úřadu - stavebního úřadu v Jindřichově Hradci je účelové a nevztahuje se ke všem požadovaným pozemkům, zahrnutým v návrhu na vydání podle zák.č. 229/1991 Sb. Z identifikace parcel a přiložených geometrických plánů vyplývá, že na pozemku p.č. 1089 byly vybudovány zemědělské stavby, které byly řádně kolaudovány, avšak tyto stavby zasahují rovněž částí své zastavěné plochy do p.č. 1172, jejíž vlastnicí stěžovatelka, respektive její právní předchůdci, nikdy nebyla. Je nutno se proto zabývat zásadní otázkou, zda existuje překážka vydání pozemků podle §11 odst.1 písm.c), e) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že restituční předpis č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, preferuje naturální restituci před vydáním náhradních pozemků, je povinností soudu zabývat se tvrzeními povinné osoby a nadevši pochybnost prokázat, že požadované pozemky nelze vydat s ohledem na překážky bránící vydání uvedené v ustanovení §11. Obecný soud se proto nemůže spokojit pouze s neověřenými tvrzeními povinných osob o nemožnosti vydání, neboť tento postup je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle čl.36 odst.1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v rozporu s čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Za situace, kdy soud vycházel při posuzování otázky překážky, dané ustanovením §11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., pouze z tvrzení povinných osob o nemožnosti vydání pozemků a ze zcela nedostatečného vyjádření místně a věcně příslušného odboru výstavby, které se navíc týkalo možnosti vydání části pozemkové p.č. 862/1, nelze tento postup mít za odpovídající jak hlavě páté o.s.ř., tak i shora citovaným článkům Listiny a Úmluvy. Krajský soud v Českých Budějovicích již ve svém rozhodnutí ze dne 21.7. 1994, č.j. 10 Ca 216/94-15, konstatoval, že z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že fotbalové hřiště vzniklo na p.č. 862/2 před r.1976. Zároveň však dovodil, že ve vztahu k tomuto hřišti a jeho doplňkovým zařízením je nezbytné si vyžádat stanovisko stavebního úřadu v tom smyslu, zda skutečně všechny požadované pozemky jsou dotčeny sportovním zařízením. Rovněž u nevydávané p.č. 862/1 tento soud dovodil nutnost odborného posouzení stavebního úřadu k jejímu případnému využití pro zemědělské účely, anebo zda sportovní zařízení na něm se nacházející tvoří překážku jejího vydání. Tentýž požadavek vznesl krajský soud i v souvislosti s pozemkem, na němž je postavena montovaná hala, jejíž výstavba byla podle předloženého stavebního povolení zahájena před převzetím tohoto pozemku státem a byla označena v tomto dokladu jako zastřešení tanečního parketu. Tímto svým právním názorem krajský soud zavázal k doplnění řízení příslušný správní orgán, když uvedl, že teprve poté bude možno jednoznačně prokázat, zda požadované pozemky lze vydat, anebo zda tomu brání ustanovení §11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb. Ze správního spisu Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci lze zjistit, že předmětné pozemky nelze vydat (ve vztahu k p.č. 858 dle PK), neboť bezprostředně souvisí s provozem sportovního zařízení, ale nelze již zjistit, o jaké doklady se tento správní orgán opíral ve svých skutkových i právních závěrech, když požadovaný odborný posudek odboru výstavby ze dne 3.11. 1994 pouze uvádí, že ke sportovnímu areálu nejsou zachovány doklady, a proto v návaznosti na znění §104 zák.č. 50/1976 Sb., areál včetně montované haly je určen k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybaven. Toto konstatování stavebního úřadu však neodpovídá skutkovým i právním závěrům obsaženým v odůvodněních, jak správního rozhodnutí, tak i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud má za to, že soud se v přezkumném řízení v podstatě spokojil s vyjádřeními povinných osob, aniž trval na respektování svého právního názoru, vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku. Pokud soud sám nedoplnil v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení §250q odst.1 občanského soudního řádu, a spokojil se pouze s dílčím stanoviskem odboru výstavby, pak tento průběh řízení nepřispěl k objektivnímu posouzení dané situace a k vyjasnění tvrzení sporných stran. Důslednější postup soudu by byl na místě rovněž z toho důvodu, že řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu, ve správním soudnictví je řízením jednoinstančním. V případě, že by soud dospěl k závěru, že rozsah potřebného dokazování by přesáhl meze přezkumného řízení, pak by bylo jeho povinností správní rozhodnutí znovu zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k doplnění řízení. Průběh řízení před obecným soudem neodpovídal čl. 36 odst.1, 2 a čl.38 odst.2 Listiny, jakož i čl.6 odst.1 Úmluvy, a proto nezbylo než napadený rozsudek zrušit a ústavní stížnosti zcela vyhovět, i když z jiných důvodů než na které poukazovala. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. března 1998