ECLI:CZ:US:1998:2.US.263.97
sp. zn. II. ÚS 263/97
Usnesení
II. ÚS 263/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, v právní věci navrhovatele M.N., právně zastoupeného advokátem JUDr. Č.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, čj.' 29 T 2/96, ze dne 9. 9. 1996 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, čj. 3 To 64/97, ze dne 12. 6. 1997, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 22. 7. 1997 byla Ústavnímu soudu podána ústavní stížnost navrhovatele proti rozhodnutím obecných soudů, citovaných v záhlaví usnesení. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, ačkoliv nesplňovala náležitosti stanovené ústavním
soudem pro podání ústavní stížnosti. Navrhovatel ve lhůtě určené ústavním soudem vady ústavní stížnosti odstranil, proto Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti navrhovatel namítá, že naříkanými rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené Listinou základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Dovozuje, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, na základě neexistujících důkazů, resp. nedostačujících a nepřesvědčivých důkazů (pachové stopy, mikroskopy). Dále namítá, že k pochybení došlo i proto, že byl odmítnut jeho návrh na výslech svědkyně N., dříve H., čímž mělo být zkráceno jeho právo na obhajobu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, následovně:
M.N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 9. 1996, čj. 29 T 2/96-502, uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1,2
II. ÚS 263/97
písm. b), f) tr. zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl tehdy obžalovaný N. zavázán povinností zaplatit poškozené L.Š., škodu ve výši 4.920,- Kč. Dále byl podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázán rovněž povinností zaplatit pojišťovně G., škodu ve výši 739,20 Kč s 19% úrokem z prodlení ode dne 4. 1. 1996. Z podnětu odvolání M.N. rozhodl pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. 3 To 64/97 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu se nově rozhoduje, že M.N. se uznává vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a odsuzuje se podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl tehdy obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výroky o náhradě škody pak zůstaly nezměněny.
Proti rozhodnutím soudu obou stupňů podal odsouzený M.N. v souladu s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ústavní stížnost, v níž namítá, že rozhodnutím obou soudů bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručená Listinou základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Na základě neexistujících důkazů, jak odsouzený uvádí, byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Že by se dopustil trestné činnosti od samého počátku vyšetřování, popíral. Na kritickou dobu má alibi, neboť svědek S. potvrdil, že byl v baru L. a posléze byl v restauraci D., což potvrdila svědkyně H. starší.
Dále M.N. ve své ústavní stížnosti uvádí důkazy, které sloužily proti němu, a tyto zpochybňuje, když uvádí dle svého názoru skutečnosti, které důkazy oslabují či zpochybňují (str. 3 ústavní stížnosti).
Dospívá k závěru, že ve věci se objevila celá řada rozporů, které nebyly odstraněny, resp. byly z nich tendenčně vyvozeny závěry proti němu a o jeho vině. Tyto rozpory se dle názoru stěžovatele prohloubily ještě více u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci. Navíc vyvstalo dle jeho názoru podezření, že svědkyni J.H. mladší bylo vyhrožováno pro případ, že bude u Vrchního soudu svědčit o tom, že se jí L.Š. svěřil, že otce zabil. Dle názoru stěžovatele došlo k pochybení i proto, že byl odmítnut návrh na výslech svědkyně N., dříve H. Tím došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Stěžovatel pak cituje čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uzavírá, že
protože byl zbaven svobody uložením nepodmíněného trestu za trestný čin, který prokazatelně nespáchal, je nucen trvat na ústavní stížnosti, a proto navrhuje, aby po provedeném řízení ústavní soud ČR ústavní stížnosti vyhověl a vydal nález, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, čj. 29 T 2/96, ze dne 9. 9. 1996, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, čj. 3 To 64/97, ze dne 12. 6. 1997, se zrušují.
Z obsahu ústavní stížnosti zaslané krajskému soudu vyplývá, že námitky stěžovatele jsou vcelku totožné s námitkami uváděnými již v rámci jeho obhajoby. Zde nezbývá, než poukázat na závěry podrobně rozvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v
Olomouci, ze dne 9. 9. 1996, čj. 29 T 2/96-502.
Pokud stěžovatel konstatuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zde je nutno konstatovat, že trestní stíhání stěžovatele podle názoru krajského soudu od
II. ÚS 263/97
počátku probíhalo v souladu s trestním řádem. Pokud stěžovatel konstatuje, že soudy bylo rozhodnuto o vině a trestu za trestný čin, který prokazatelně nespáchal, zde je nutno dle krajského soudu poukázat na zcela konkrétní důkazy uvedené v rozsudku krajského soudu (rozsudek ze dne 9. 9. 1996, sp. zn. 29 T 2/96, str. 28-29), které jej vedly k jednoznačnému závěru o vině. Navíc je nutno poukázat na to, že závěry krajského soudu přezkoumal (pokud jde o výrok o vině i o výrok o trestu) následně i Vrchní soud v Olomouci, který své závěry rovněž zcela jednoznačně rozvádí ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. 3 To 64/97, na straně 7 až 8 tohoto rozsudku.
Pokud jde o námitku stěžovatele v tom směru, že soudy obou stupňů některé důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch, případně, že byl krácen ve svých právech na obhajobu, když byl odmítnut jeho návrh na výslech svědkyně N., dříve H., zde je nutno poukázat zejména na zákonnou dikci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, u odst. 5 pak především na větu první.
Podle názoru krajského soudu bylo v přípravném řízení i v řízení před soudem I. stupně postupováno v souladu s tehdejší platnou právní úpravou. Pokud jde o námitky stěžovatele, zde je nutno uvést, že v podstatě se všemi těmito námitkami se vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí, s dalšími pak ve svém rozhodnutí soud II. stupně, když ve vzájemných souvislostech i jednotlivě hodnotily oba soudy provedené důkazy a na základě těchto pak dospěly ke svým závěrům.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení konstatoval ve svém vyjádření, že námitky stěžovatele směřují pouze a výlučně do hodnocení důkazů v jeho trestní věci, přičemž tyto byly uplatněny již v rámci řízení před soudy I. a II. stupně, přičemž oba soudy se s nimi zákonným způsobem pečlivě vypořádaly. Odsouzený ve stížnosti v podstatě znovu opakuje svoji obhajobu, přičemž jeho jednotlivá konkrétní tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování.
Dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud si za účelem správného zjištění vyžádal spis 29 T 2/96 a po jeho prošetření je nucen dát za pravdu obecným soudům, že námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti byly již uplatněny v rámci řízení před obecnými soudy (I. a II. stupně) a tyto soudy se s nimi zákonným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud není další instancí a nemůže nahrazovat činnost soudů rozhodujících v trestní věci. Důvody, pro něž byl navrhovatel zbaven svobody, vyplývají přesvědčivě z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel byl zbaven svobody na základě řádně proběhnuvšího řízení před obecnými soudy, kde i uplatnil všechny námitky, směřující pouze a výlučně do hodnocení důkazů v jeho trestní věci. Soudy se těmito námitkami zabývaly a zákonným způsobem se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem. Další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Dle čl..87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.
II. ÚS 263/97
Dle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není ústavní soud příslušný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Vojtěch Cepl Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 11. května 1998