ECLI:CZ:US:1998:2.US.27.98
sp. zn. II. ÚS 27/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. A. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, a k návrhu na zrušení ustanovení §22 odst.2 a části věty §22 odst. 3 ve slovech "do 2 let ode dne účinnosti tohoto zákona" zák. č. 87/1991 Sb., takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j.
19 Co 408/97-61 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.
2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal
určení, že důvodem skončení jeho pracovního vztahu v resortu
Ministerstva národní obrany byla politická perzekuce a postup
porušující obecně uznaná lidská práva a svobody. Stěžovatel svou
žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1. 10. 1948 nastoupil
v hodnosti leteckého vojenského akademika do Letecké vojenské
akademie v Hradci Králové. Dne 2. 12. 1948 byl zatčen a Vrchním
vojenským soudem v Praze odsouzen pro trestný čin podle §2
odst.3 zák. č. 231/1948 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 7
měsíců nepodmíněně. Po vykonání trestu odnětí svobody byl
z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby
vykonal v TNP a později PTP Hvězdov.
V rámci soudních rehabilitací byl citovaný rozsudek Vrchního
vojenského soudu v Praze zrušen a trestní stíhání bylo zastaveno.
Stěžovatel se obrátil na FMO - správu vojenských soudů se žádostí
ze dne 12. 5. 1991 o odškodnění. Jeho žaloba s návrhem, že důvodem
skončení jeho služebního poměru u žalovaného Ministerstva obrany
ČR byla politická perzekuce a postup porušující obecně uznávaná
lidská práva, byl však rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, zamítnut. Odvolání
stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo Městským soudem v Praze
rozsudkem ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61, zamítnuto
a rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen.
Oba soudy, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, svá
rozhodnutí odůvodnily nesplněním základního předpokladu k vydání
osvědčení spočívajícím v nepodání žádosti o vydání osvědčení
v zákonné 6 měsíční lhůtě podle ustanovení §22 odst.2 zák. č.
87/1991 Sb. Podanou žádost o odškodnění ze dne 12. 5. 1991
hodnotily jako žádost o odškodnění v oblasti soudních rehabilitací
podle zák. č. 119/1990 Sb.
Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutími obou soudů
porušeno jeho základní právo podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení
základních práv spatřuje v tom, že soudy svými postupy nechránily
zájem osoby, jejíž újma z minulého období měla být alespoň z části
kompenzována a jeho žádost ze dne 12. 5. 1991, doplněnou přílohou
- kopií průkazky leteckého vojenského akademika a adresovanou
organizační složce Federálního ministerstva obrany, posoudil pouze
jako žádost o odškodnění podle zák. č. 119/1990 Sb. a vůbec se již
nezabýval skutečností, že se řídil poučením orgánu státu, podaným
již za účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Spolu s rozhodnutím soudu
o rehabilitaci obdržel stěžovatel sdělení Vyššího vojenského soudu
v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 s pokynem na postup při uplatňování
nároku na jeho odškodnění. Zcela logicky pokládal rozhodnutí
o jeho vyloučení ze studia v letecké akademii, vydané na základě
odsuzujícího rozsudku za zrušené v důsledku jeho soudní
rehabilitace. Pokyn k podání písemné žádosti na odškodné považoval
za formální podmínku minulých křivd. V tomto smýšlení byl utvrzen
přípisem Federálního ministerstva obrany, Správou vojenských soudů
ze dne 3. 6. 1991, kdy byl ujištěn o přijetí jeho žádosti
o náhradu škody a kdy byl vyzván pouze k doplnění rodného čísla.
Z proběhlé korespondence nebylo zřejmé, že se jedná pouze
o uspokojení dílčího nároku. Naopak, jím provedené konzultace na
velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu vyzněly v tom smyslu, že bude
komplexně odškodněn.
Ústavní soud z rozsudku odvolacího soudu zjistil, že soud
opřel své rozhodnutí o zjištění, že předpokladem úspěšnosti
žádosti o vydání osvědčení, že služební poměr byl ukončen z důvodů
uvedených v ust. §21 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je její včasné podání v šestiměsíční lhůtě, běžící od
1. 4. 1991 (§22 odst.1 cit. zák.) a to v konkrétním případě
u tehdejšího Federálního ministerstva obrany. K důkazu o tom, že
takovou žádost podal včas u příslušné organizace, dovolává se
stěžovatel své písemné žádosti ze dne 12. 5. 1991, adresované
Správě vojenských soudů v Praze, jak uvádí odvolací soud, a to
s nepřesvědčivou interpretací jejího obsahu, kdy se snaží,
dovodit, že jejím podáním měl na mysli komplexní odškodnění jeho
osoby v porevoluční době, tedy i v oblasti pracovně právních
vztahů. Tento úkon žalobce, s ohledem na datum jeho podání, je
nutno vykládat se zřetelem na §868 o. z. v souladu s ustanovením
§35 odst.2 o. z. před novelou tak, jak to se zřetelem
k okolnostem, za kterých byl učiněn odpovídalo dobrým mravům.
Proto odvolací soud přisvědčil názoru soudu I. stupně, že podle
jasného obsahu předmětné žádosti ze dne 12. 5. 1991 nelze projev
vůle stěžovatele, obsažený v písemné žádosti, vykládat jinak, než
jako jednoznačně uplatněný nárok na odškodnění v oblasti soudních
rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. Soud I.stupně proto věcně
nepochybil, jestliže určovací žalobu zamítl.
Ústavní soud, protože ústavní stížnost byla podána řádně
a včas s poukazem na porušení ústavních práv, zaslal ji
k vyjádření Městskému soudu v Praze. Ve vyjádření ze dne 8. října
1998 odvolací soud s tvrzením stěžovatele nesouhlasí. Pokud jde
o důvody, vedoucí nyní ke zpochybňování závěru, odkazuje zcela na
skutková zjištění a především na právní závěry odvolacího soudu,
vyjádřené v jeho odůvodnění rozhodnutí. Nesouhlasí rovněž
s tvrzením o porušení čl. 36 odst.1 Listiny, když není zřejmé,
jakým konkrétním postupem soudu mělo být porušeno právo
stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu
6, sp. zn. 6 C 94/93, rovněž se žádostí o vyjádření k ústavní
stížnosti. Spis byl Ústavnímu soudu zapůjčen bez jakéhokoli
vyjádření soudu.
Ze spisu bylo zjištěno, že v předmětné věci byly již vydány
rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. května 1994, č. j.
6 C 94/93-15 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.
listopadu 1994, č. j. 23 Co 387/94-24, které k povolenému dovolání
stěžovatele byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.
ledna 1997, č. j. 2 Cdon 212/96-39, a vráceny Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení. Rozsudky byly zrušeny pro vady řízení,
které, jak uvádí Nejvyšší soud ČR, měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud rovněž nesouhlasí se závěry
Vojenského úřadu pro právní zastupování v Praze, že ve vedeném
sporu není Ministerstvo obrany pasivně legitimováno. Vzhledem
k vytýkaným vadám řízení, pro které oba rozsudky zrušil, nemohl se
zabývat námitkou dovolatele ve věci samé.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku, který byl vydán
v novém řízení po odstranění vad za splnění právního názoru
Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost byla podána
oprávněně, neboť došlo k porušení ústavnosti - základního práva
stěžovatele podle ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 90
Ústavy, protože stěžovateli nebyla poskytnuta soudy zákonem
stanovená ochrana jeho práv.
Stěžovatel byl v dubnu 1949 odsouzen podle zákona na ochranu
lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. pro trestný čin
sdružování proti státu podle §2 odst.3 cit. zákona k trestu
odnětí svobody v trvání 7 měsíců nepodmíněně. V té době byl
v hodnosti leteckého vojenského akademika frekventantem Letecké
vojenské akademie v Hradci Králové. Po odpykání stanoveného trestu
byl z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby
byl nucen vykonávat v TNP a později v PTP Hvězdov.
Nemůže tedy být pochyb o tom, že jeho služební poměr na
Vojenské letecké akademii v Hradci Králové byl ukončen z důvodu
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody, jak to má na mysli ustanovení §21 odst.1 písm. d) zák.
č. 87/1991 Sb. V jeho soudní rehabilitaci podle zákona č.
119/1990 Sb. došlo usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami
ze dne 10. dubna 1991, pod. zn. Rtv 288/90. V té době žil
stěžovatel ve Švýcarsku, kam v r. 1968 odešel, aby se vyhnul
soustavnému pronásledování.
Podle sdělení předsedy senátu Vyššího vojenského soudu
v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 byl stěžovatel upozorněn, že nárok
na odškodnění může uplatňovat písemně u správy vojenských soudů,
FMO v Praze 6 nebo osobně v Praze 5 - Smíchově v býv.
Štefanikových kasárnách. Toto sdělení mu bylo zasláno rovněž do
Švýcarska a bylo uskutečněno již za účinnosti dvou právních titulů
pro odškodnění, t. j. zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb.,
který zahrnuje v části čtvrté oblast pracovně právních vztahů
a vztahů sociálního zabezpečení. Ve výše uvedeném sdělení nebyl
zvlášť specifikován právní titul pro odškodnění. Ještě před
podáním žádosti o odškodnění se obrátil stěžovatel o radu na
velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu, a jak uvádí, bylo mu sděleno, že
velvyslanectví není plně seznámeno s "odškodňovacími" zákony, ale
že bude jistě komplexně odškodněn.
Proto dne 12. května 1991, ještě ve Švýcarsku, zaslal správě
vojenských soudů v Praze žádost nazvanou "odškodnění". V žádosti
uvedl, že tak činí na základě sdělení Vyššího vojenského soudu
v Příbrami. Pod body 1 - 7 žádosti vypisuje jednotlivé etapy jeho
činnosti, a to od dobrovolného nástupu vojenské služby do Letecké
vojenské akademie od 1. 10. 1948 po jeho propuštění z vojenské
služby v r. 1951. Pod bodem 8 žádosti uvádí, že postupem
totalitních orgánů byl zbaven možnosti být pilotem - důstojníkem
čs. armády a že již nikdy více nelétal.
V závěru žádosti požádal o zaslání návrhů, t. j. potřebných
dokladů. K této žádosti přiložil kopii "Usnesení o rehabilitaci
" a kopii průkazky leteckého akademika.
Federální ministerstvo obrany - Správa vojenských soudů
dopisem ze dne 3. června 1991 potvrdila příjem této žádosti
a požádala jej, aby žádost doplnil svým rodným číslem.
V celé této korespondenci, včetně neplatného nároku na
odškodnění , se ani jednou neobjevuje odkaz na zákon č. 119/1990
Sb. Přesto oba soudy podanou žádost kvalifikovaly jako žádost
podle zák. č. 119/1990 Sb.
Podle ustanovení §22 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb. vydá
organizace , u níž byl žadatel v pracovním vztahu a jehož pracovní
poměr skončil z důvodů uvedených v §22 na jeho žádost osvědčení,
dokládající tuto skutečnost. Podle odst. 2 téhož paragrafu lze
podat takovou žádost do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona č.
87/1991 Sb. t. j. do 1. 10. 1991. Zákon žádnou formu takové
žádosti nepředepisuje. Žádost stěžovatele ze dne 12. 5. 1991 byla
tedy podána v požadovaném termínu a u organizační složky,
příslušné pro obojí odškodnění, t. j. býv. Federálního
ministerstva obrany.
Restriktivním výkladem žádosti byla oběma soudy vyloučena
náhrada podle části čtvrté zákona č. 87/1991 Sb., a to odepřením
požadovaného osvědčení pro pozdní podání žádosti.
S takovýmto postupem nelze souhlasit, zvláště odvolává-li se
odvolací soud na ustanovení §868 o. z., kde podle jeho návrhu
nutno vykládat projev vůle tak, jak to se zřetelem k okolnostem,
za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Je nesporné, jak již bylo uvedeno výše, že k úkonu vyloučení
stěžovatele ze studia na Vojenské letecké akademii došlo z důvodů
jeho politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva. Tomu odpovídá i skutečnost, že stěžovatel byl
v důsledku totalitní perzekuce povýšen na plukovníka v záloze.
Analogicky lze otázku posoudit i z hlediska §22 cit. zákona,
kdy osvědčením ve smyslu odstavce 1 je i soudní rozhodnutí, pokud
z něho vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §21.
Rozsudek podle zákona na ochranu lidově demokratické
republiky vždy a za každých okolností vedl u takto odsouzených
k následnému rozvázání pracovního (služebního) poměru. Byl pro
takové skončení právního vztahu faktickým právním titulem.
Jiný výklad by při hodnocení projevu vůle, vedoucímu
k rozvázání pracovního (služebního) poměru, odporoval právě zásadě
dobrých mravů, dají-li se vůbec podobná jednání totalitních orgánů
poměřovat touto zásadou.
Soudy ale opřely své rozhodnutí o zmeškání lhůty, když samy
si, jak řečeno výše, restriktivním výkladem vyložily žádost
stěžovatele, ačkoli rovněž tak není pochyb o tom, že výkladem
odpovídajícím dobrým mravům dle §868 o. z. je nutno dojít
k závěru, že k uplatnění nároku dle části čtvrté zák. č. 87/1991
Sb. došlo žádostí ze dne 12. 5. 1991.
U vojáků je třeba zvlášť pečlivě dbát na zachování rovnosti
účastníků služebních vztahů, kdy na jedné straně mohlo docházet
k finančnímu uspokojování osob, které byly zatíženy totalitní
minulostí a ze služby musely odejít, a na druhé straně by se
nenašla vůle k zákonnému odškodnění osob, persekvovaných mnohdy
právě výše uvedenými osobami. Podobný postup by znehodnocoval účel
restitučních zákonů.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelem podaná žádost ze
dne 12. května 1991, splňuje požadavky na vydání osvědčení o tom,
že jeho služební poměr skončil z důvodů politické perzekuce
a v případě jeho odsouzení i z postupu porušujícího obecně uznaná
lidská práva.
Projev vůle stěžovatele v uvedené žádosti je zaměřen výhradně
na popis jeho pracovních činností, vzniku a zániku jeho služebního
poměru, což při uplatnění nároku na odškodnění podle zák. č.
119/1990 Sb. je úplně zbytečné. Nelze rovněž opomenout, že
v závěru podané žádosti požádal stěžovatel o zaslání bližších
pokynů, což se mu rovněž nedostalo. Jako důkaz předložil kopii
průkazky leteckého akademika, která měla osvědčit jeho služební
poměr, který byl nezákonně zrušen. Žádost sama obsahuje tedy
větším dílem uplatnění podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb.
a v rámci komplexního odškodnění nevylučuje ani náhradu škody
podle zák. č. 119/1990 Sb. Žádný právní předpis nestanoví, že
podobná žádost musí být podána pro každý odškodňovací titul
samostatně, zvláště když se podává u téže organizace.
Protože rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, z hlediska
procesní ekonomiky, Ústavní soud zrušil i tento rozsudek ( §82
odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).
Podle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může být podán návrh na zrušení zákona nebo
jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení,
jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu
s ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soudu, v projednávané
věci nenastala, neboť ze strany soudů se jednalo o nesprávný
a restriktivní výklad podané žádosti. Teprve takto soudy provedený
výklad byl jimi subsumován pod zákonné znění §22 odst.2 a 3 zák.
č. 87/1993 Sb. a byla z nich následně vyvozena ztráta lhůty pro
podání žádosti o odškodnění.
Jak již bylo konstatováno stěžovatel jednal podle poučení
rehabilitačního soudu a zastupitelského orgánu býv. ČSFR v Bernu
a žádost zaslal Ministerstvu obrany ČSFR, které bylo příslušné pro
obojí odškodnění, tedy u orgánu, pro něhož platí čl. 2 odst.3
Ústavy, totiž, že slouží občanům. Pro podání žádosti nebyla
předepsána žádná forma pro jednotlivé odškodňovací instituty. To
tedy nevylučuje ani jejich uplatnění v jednom podání. Nebyly tedy
splněny náležitosti podle ustanovení §78 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb. na přerušení řízení senátu a předložení návrhu na
zrušení právního předpisu (nebo jejich části) plénu Ústavního
soudu, neboť na tuto část návrhu se nevztahuje ustanovení §74
téhož zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. listopadu 1998