ECLI:CZ:US:1998:2.US.271.97
sp. zn. II. ÚS 271/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. C., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ministerstva spravedlnosti ČR, zastoupeného JUDr. V. K., advokátem Advokátní kanceláře P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 To 26/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.
2 To 26/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12.
1996, sp. zn. 10 T 16/95, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 36
odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 40 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví
uvedených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným trestným činem
loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, spáchaným
ve spolupachatelství, jehož se měl dopustit tak, že s obžalovaným
L. S., a dalším, dosud neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3.
1995 kolem 18.25 hod. v úmyslu zmocnit se osobního motorového
vozidla tovární značky Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ
D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož majitelem je občan SRN H. P., pod
nepravou záminkou přiměli poškozeného občana SRN O. S. ke společné
jízdě tímto vozidlem od Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde
v přesně nezjištěném místě obžalovaný S. vyzval poškozeného
k zastavení vozidla, poté obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného
za vlasy a přiložil mu na krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý
předmět, po zmocnění se klíčů a dokladů od vozidla obžalovaný S.
poškozeného z vozidla vystrčil, poškozený utekl a oba obžalovaní
spolu s dalším neztotožněným spolupachatelem s vozidlem ujeli
a odstavili je v blízkosti bydliště obžalovaného C. v Praze 6
v ul. Pod Marjánkou, kde bylo vozidlo zajištěno policejními
orgány. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi
roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že o vině bylo
rozhodnuto na základě jediného přímého důkazu, a to svědecké
výpovědi poškozeného O. S., učiněné dne 17. 5. 1996 a 15. 7.
1996, která však byla uskutečněna bez přítomnosti obžalovaného,
mimo hlavní líčení, čímž byl tento zbaven práva klást otázky,
zakotveného v §215 tr. řádu, které je součástí práva na obhajobu.
Na tomto závěru dle stěžovatele nemůže nic změnit skutečnost, že
při výslechu byla přítomna jeho obhájkyně, a to proto, že se jedná
o samostatné a nezastupitelné právo obžalovaného. Dále stěžovatel
dovodil, že v případě uvedených svědeckých výpovědí nešlo ani
o situaci upravenou v ustanovení §209 tr. řádu, který ostatně
rovněž počítá s právem obžalovaného klást dotazy, nicméně
prostřednictvím předsedy senátu. Poté stěžovatel znovu konstatoval
porušení ustanovení §215 tr. řádu a dodal, že je nelze považovat
za zhojené přečtením protokolu o výslechu svědka u hlavního líčení
v přítomnosti obžalovaného a umožněním obžalovanému uplatnit
připomínky, když intenzitu porušení tohoto práva klást dotazy
v rovině ústavnosti dovodil z již předeslané skutečnosti, totiž že
uvedená svědecká výpověď byla jediným přímým důkazem, na jehož
základě byl stěžovatel uznán vinným. V další části odůvodnění své
ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že porušením §215 tr. řádu
došlo též k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, principu
kontradiktornosti řízení a principu rovnosti účastníků dle čl. 37
odst. 3 Listiny, a poukázal na okolnost, že právo dotazu v plném
rozsahu bylo naopak poskytnuto obžalobě, čímž došlo i k porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny, v němž je zakotveno právo na spravedlivý
proces. Konečně uvedl, že tato porušení základních práv
stěžovatele neodstranil ani vrchní soud, který dokonce uvedl, že
v případě výslechu 17. 5. 1996 byl tento svědek vyslechnut dle §185 odst. 2 tr. řádu, které však nelze použít k provedení úkonů,
jež mají být provedeny až v hlavním líčení, nebo k nahrazení či
doplnění skutkového zjištění, které mělo být učiněno v přípravném
řízení. Dále usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že
nevysvětluje, proč byl svědek znovu vyslýchán mimo hlavní líčení
15. 7. 1996, kdy nic soudu nebránilo nařídit hlavní líčení,
protože svědek byl vydán do Německa až 22. 7. 1996.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření
konstatoval, že námitky uplatněné v obsahu ústavní stížnosti
nepřesahují rámec obhajoby realizované v proběhlém trestním řízení
s tím, že se jimi odvolací soud podrobně zabýval a neshledal, že
by v daném případě uvedeným postupem nalézacího soudu došlo
k takovým pochybením, které by zkrátilo obžalované na jejich
právech natolik, že by činilo uvedený důkaz procesně nepoužitelný.
V podrobnostech odkázal na stranu 5 a 6 odůvodnění svého
rozhodnutí a uzavřel, že dle jejich názoru nedošlo k porušení
základních práv a svobod.
Vrchní státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení ve
svém vyjádření uvedlo, že v dané věci skutečně došlo v případě
výslechu svědka O. S. k závažnému porušení procesních norem, neboť
byl proveden způsobem, který je v rozporu s trestním řádem
a nemohl tak sloužit jako důkaz, navíc základního významu, pro
rozhodnutí o vině a trestu v rámci trestního řízení. Konkrétně
v poměru k městskému soudu vedlejší účastník uvedl, že uvedený
svědek nebyl u hlavního líčení vyslechnut, ale naopak byly čteny
jeho výpovědi ze dne 17. 5. 1996 a 15. 7. 1996, jak se ve spisu
výslovně uvádí, učiněné "mimo hlavní líčení a veřejné zasedání",
a to přesto, že uvedený způsob provedení důkazů výslechem svědka
trestní řád nepřipouští a navíc odporuje zásadě veřejnosti
upravené v §2 odst. 10 tr. řádu a ustanovení §2 odst. 12 tr.
řádu, dle kterého smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které
byly provedeny při hlavním líčení, a rovněž tak odporuje
i ustanovení §220 odst. 2 tr. řádu, dle něhož smí soud přihlížet
jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení,
a opírat se o důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Dále
se ve vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že v dané věci nelze
aplikovat ustanovení §211 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu,
o výjimkách ze zásady ústnosti, neboť nebyl splněn předpoklad, že
předchozí výslech, ať už z přípravného řízení nebo v předchozím
hlavním líčení, byl proveden způsobem odpovídajícím tr. řádu.
Následně se ve vyjádření konstatuje, že se soud měl proto pokusit
slyšet svědka u hlavního líčení přímo nebo volit cestu právní
pomoci do ciziny. Také vedlejší účastník poté dovozuje i porušení
práv obžalovaného, vyplývajících z jeho rovného postavení jedné ze
stran v trestním procesu, jmenovitě upravených v §2 odst. 13 tr.
řádu a §215 tr. řádu. Pokud jde o odvolací - vrchní soud,
vedlejší účastník připomněl, že tento výslech ze dne 17. 5. 1996
hodnotí jako úkon dle §185 a násl. tr. řádu, když konkrétně
odkazuje na §185 odst. 2 tr. řádu, dle kterého však lze
vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení, nikoliv ale
svědka, protože dle §185 a násl. lze provádět jak úkony, které
mají sloužit pouze pro rozhodnutí o tom, zda podaná obžaloba bude
předběžně projednána, nebo zda bude nařízeno hlavní líčení,
a navíc je provádí předseda senátu a nikoliv senát, jak tomu bylo
v daném případě. Nelze tedy postupem dle §185 odst. 2 tr. řádu
provádět důkazy vztahující se k otázce viny a tak nahrazovat
procesní úkony, které měly být provedeny v přípravném řízení nebo
mají být provedeny v hlavním líčení nebo odstraňovat procesní
chyby z dřívějšího řízení. Zcela na závěr vedlejší účastník uvedl,
že vzhledem k podstatným vadám řízení, které předcházelo
napadenému rozsudku, měl být tento vrchním soudem dle §258 odst.
1 písm. a) tr. řádu zrušen s tím, že je opodstatněné i porušení
čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny.
Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti.
Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje
o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu
orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv
a svobod.
S odkazem na shora citovaná ustanovení Ústavy ČR a vzhledem
ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních
práv a svobod, jak předpokládá i §72 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného
spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 16/95, Ústavní soud
zjistil, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, ve spojení
s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2
To 26/97, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2
písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství a podle §234 odst. 2 tr.
zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, ke
kterému byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného
činu se měl dopustit tak, že oba obžalovaní společně s dalším
neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3. 1995 kolem 18.25 hod.
v úmyslu zmocnit se osobního motorového vozidla tovární značky
Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož
majitelem je občan SRN H. P., pod nepravdivou záminkou přiměli
poškozeného občana SRN O. S. ke společné jízdě tímto vozidlem od
Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde v přesně nezjištěném
místě obžalovaný S. vyzval poškozeného k zastavení vozidla, poté
obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného za vlasy a přiložil mu na
krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý předmět, po zmocnění se klíčů
a dokladů od vozidla obžalovaný S. poškozeného z vozidla vystrčil,
poškozený utekl a oba obžalovaní spolu s dalším neztotožněným
spolupachatelem s vozidlem ujeli a odstavili je v blízkosti
bydliště obžalovaného C. v Praze 6, ul. Pod Marjánkou, kde bylo
vozidlo zajištěno policejními orgány. Dále Ústavní soud zjistil,
že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž se odvolací
soud ztotožnil, se stran shora popsaných skutkových zjištění
výslovně dovozuje, že se tak stalo "zejména" na základě výpovědi
poškozeného S. před městským soudem ze dne 17. 5. 1996 (čl.
376-383) a ze dne 15. 7. 1996 (čl. 400-401), když prvá výpověď
byla učiněna, jak se také v protokolu o výslechu výslovně uvádí,
mimo hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele
v budově soudu a druhá ve Věznici Pankrác, rovněž mimo hlavní
líčení v nepřítomnosti stěžovatele, navíc použitelnost výslechu ze
dne 17. 5. 1996 je vrchním soudem v jeho rozhodnutí odůvodněna
odkazem na ustanovení §185 odst. 2 tr. řádu a aktivní účastí
obhájců. Protože je tedy nesporné, že svědecké výpovědi O. S. měly
klíčový význam pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a byly
skutečně učiněny zcela stranou stěžovatele, tedy aniž měl možnost
realizovat své právo klást otázky ve smyslu §215 odst. 1 tr.
řádu, lze konstatovat současné porušení práva chráněného čl. 38
odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo, nejen aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, ale také v jeho
přítomnosti, a tak, aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům.
Rovněž tak Ústavní soud sdílí námitku protiústavnosti, přednesenou
stěžovatelem i vrchním státním zastupitelstvím, jako vedlejším
účastníkem řízení, týkající se nemožnosti aplikovat §185 odst.
2 tr. řádu v souvislosti s rozhodováním o vině, neboť uvedené
ustanovení je, jak vyplývá již ze samotné systematiky tr. řádu,
pojmově nepoužitelné v jiném, procesně samostatném stádiu
trestního řízení, než je předběžné projednání obžaloby, a to právě
proto, že jeho účelem není rozhodnutí o vině a trestu. Stručně
řečeno jinak, postupem dle §185 odst. 2 tr. řádu nelze provádět
důkazy vztahující se k otázce viny. Z uvedeného dále plyne, že
napadenými rozhodnutími došlo též k porušení čl. 90 Ústavy ČR, dle
něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 věta prvá Ústavy ČR,
dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, resp. zásady
iura novit curia, neboť závěr vrchního soudu o použitelnosti
výslechu svědka S. ze dne 17. 5. 1996 pro účely rozhodnutí o vině
a trestu s odkazem na §185 odst. 2 tr. řádu svědčí o jeho
nedostatku základní orientace v poměru ke smyslu, účelu i obsahu
toho kterého stadia trestního řízení, a navíc lze konstatovat,
a to i ohledně městského soudu, neznalost tr. řádu vůbec, když
zvolený postup byl postup extra legem.
S ohledem na shora dovozené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny
a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušil Ústavní soud, a to z důvodu
procesní ekonomie, dle ustanovení §82 odst. 1 a 3 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb. obě ústavní stížností napadená rozhodnutí s tím,
že porušení dalších, stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených
základních práv a svobod, se již nezabýval, neboť si pro účely
svého rozhodnutí vystačil s porušením čl. 38 odst. 2 Listiny a čl.
90, 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. 6. 1998