ECLI:CZ:US:1998:2.US.273.97
sp. zn. II. ÚS 273/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
II.ÚS 273/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti K.N., zastoupeného JUDr. E.B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. srpna 1996, č. j. 7 C 299/92-111, a Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 1997, č. j. 15 Co 561/96-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Včas podanou ústavní stížností se domáhá stěžovatel zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. srpna 1996, č. j. 7 C 299/92-111 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 1997, č. j. 15 Co 561/96-142, neboť je přesvědčen, že jimi byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.ÚS 273/97
V řízení u obecných soudů se domáhal stěžovatel žalobou na určení, že kupní smlouva ze dne 11. 10. 1989 uzavřená mezi K.N. jako prodávajícím a V. a P.S. jako kupujícími, ohledně domu č. p. 179 a p. č. 943 - zastavěná plocha a p. č. 944 - zahrada v k. ú. J. je neplatná, a to pro duševní nezpůsobilost prodávajícího k tomuto právnímu úkonu.
Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavního práva v tom, že byt' soudem I. stupně byly nařízeny dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, které podle jeho názoru vyústily v kontradiktorní závěry, dovodil tento soud, že způsobilost prodávajícího K.N. k uzavření kupní smlouvy byla zachována a jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, který rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, se neřídily právním názorem publikovaným pod číslem R 45/84 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ústavní soud z citovaného rozhodnutí R 45/84 zjistil, že právní věta je uvedena z rozsudku Nejvyššího soud bývalého SSR z 15. 7. 1982, 4 Cz 13/82 a zní Pokud měl soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry ve stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku, pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Pokud by ani tak nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je nutno dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Z napadeného rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že znalecký posudek znalce MUDr. P.T. vyústil v závěr, že K.N. starší trpěl od r. 1985 cévní poruchou a od r. 1988 bylo možno konstatovat i psychiatrickou diagnózu, kterou znalec označil jako vaskulární organickou somatopsychickou poruchu, která byla dána jeho mozkovým onemocněním. Znalec v rámci svého výslechu a poté i v rámci doplňujícího výslechu uvedl, že pravděpodobnost vaskulární demence je jasně nad 80 %, blíží se 100 %, ovšem nikdy nelze vyslovit jistotu rovnající se 100 v případě, kdy se jedná o závěry u již nežijící osoby.
Soud si vyžádal revizní znalecký posudek, který vypracovalo Psychiatrické centrum P. (dříve Výzkumný ústav psychiatrický), ze kterého zjistil, že K.N. st. v kritické době t. j. v říjnu 1989 netrpěl psychickými poruchami takového druhu a hloubky, aby jakkoli podstatněji narušovaly způsob jeho rozhodování o uzavření kupní smlouvy. Ke dni 11. 10. 1989 K.N. st. žádnou duševní poruchou netrpěl a všechny uváděné duševní příznaky byly projevem jeho stáří 83 let a cukrovky a byly v podstatě přiměřené věku. Pokud by se jednalo o demenci (zblbnutí), t. j. duševní poruchu takového druhu a stupně, která by u starých osob vylučovala právní způsobilost, musela by být již natolik hluboká a závažná, že by ji musel zpozorovat i laik. Posudkové závěry a odpovědi na otázky soudu byly u tohoto posudku diskutovány na shromáždění lékařů a psychologů Psychiatrického centra P. a byl s nimi vysloven souhlas. Rovněž i znalec předkládající tento posudek byl v řízení řádně vyslechnut a jeho výpověď byla doplněna ještě doplňujícím výslechem.
Soud I. stupně vzal za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek Psychiatrického centra v P., neboť, jak dovodil, se nejedná o subjektivní názor jednoho znalce, nýbrž o kvalifikované a objektivní závěry lékařů a psychologů znaleckého ústavu, to vše s přihlédnutím ke všem ostatním důkazům, zvláště k provedeným svědeckým výpovědím.
Odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu, ztotožnil se s jeho hodnocením provedených důkazů a uvedl, že sám žalobce (stěžovatel) nezpochybňuje konkrétní závěry psychiatrického ústavu, ale pouze navrhuje ustanovit znalce dalšího : k tomu, podle názoru odvolacího soudu, není právní opodstatnění, neboť ve spise nejsou dva posudky se zcela kontradiktorními hypotézami, ale oba posudky se liší pouze v konkrétních závěrech.
Ústavní soud při hodnoceni podané ústavní stížnosti nemohl přehlédnout (jak vyplývá z provedených svědeckých výpovědí), že již v roce 1987 po rodinné poradě
II.ÚS 273/97
mělo dojít k převodu otcova spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 na jeho dceru a jejího manžela - V. a P.S. Tohoto jednání byl stěžovatel přítomen a souhlasil s tím, neboť tímto převodem mělo dojít k určité kompenzaci za možnost, která mu byla poskytnuta, aby si zřídil půdní vestavbu. Stěžovatel byl přítomen i části právního úkonu uzavírání kupní smlouvy dne 11. 10. 1989. Ani při jednom z těchto jednání nevznesl stěžovatel námitku proti právní nezpůsobilosti otce k právním úkonům. Otec K.N. ještě před uzavřením napadené kupní smlouvy, převedl 1/3 svého spoluvlastnického podílu na druhého syna M.N.
K.N. st. zemřel 31. 5. 1990. Stěžovatel teprve v r. 1992 podal svou žalobu na neplatnost právního úkonu uzavření kupní smlouvy, a to v důsledku neshod, které vznikly mezi sourozenci. Z tohoto hlediska se její podání jeví jako účelové.
Jednání stěžovatele v době uzavírání kupní smlouvy bylo v souladu se závěry znaleckého posudku Psychiatrického centra v P., podle kterého projevy demence, které mohly vést k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům, musí být zřejmé i laikům. Stěžovatel, který" otce velmi dobře znal, sám na nic podobného v inkriminované době neupozornil, naopak s provedeným úkonem souhlasil. Pro toto posouzení je také rozhodující výpověď' a zpráva ošetřující lékařky MUDr. P., která u svého pacienta nikdy demenci nezpozorovala. Také státní notářka JUDr. A.P., která kupní smlouvu sepisovala, neshledala v chování prodávajícího žádné projevy, které by svědčily o jeho právní nezpůsobilosti.
Neobstojí ani poukaz na porušení citovaného R 45/84 Sbírky soudních rozhodnutí, neboť jednak se nejedná o zákonný předpis, jednak jeho znění se vztahuje na postup při rozhodování mezi dvěma znaleckými posudky individuelních soudních znalců. V daném případě se však jednalo o hodnocení individuelního znaleckého posudku v konkurenci s posudkem vědeckého ústavu, který" měl funkci revizní.
Hodnocení dožádaných znaleckých posudků je čistě v kompetenci obecných soudů a pokud nedojde k porušení ústavních zákonů, je ingerence ústavního soudu nepřípustná. Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a ani porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto byl nucen stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 18. srpna 1998