ECLI:CZ:US:1998:2.US.284.97
sp. zn. II. ÚS 284/97
Usnesení
II. ÚS 284/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky J.H., zastoupené advokátem JUDr. R.S., o ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 1997, došlé Ústavnímu soudu dne 5. 8. 1997, proti 1. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 606/97 a 2. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1996, čj. 17 Co 1019/95-104, za vedlejší účasti J.J., právně zastoupeného advokátkou JUDr. M.T., takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatelka J.H. podala prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. v platném znění proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 1019/95-104, ze dne 21. 5. 1996, kterým soud zamítl žalobu. na určení, že závěť zůstavitele J.J., zemřelého dne 19. 12. 1993, sepsaná na dvou listech, je platná, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky se sídlem v Brně, sp. zn. 2 Cdon 606/97, ze dne 20. 5. J997, kterým Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 1019/95, ze dne 21. 5. 1996. Navrhovatelka má za to, že citovanými soudními rozhodnutími bylo porušeno její právo na dědění, tj. její základní právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost podle §72 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění je přípustná, neboť je podána oprávněnou osobou ve smyslu §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění, stížnost směřuje proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci v řízení, jehož byla navrhovatelka účastníkem, a o kterých navrhovatelka tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR výše uvedené spisové značky bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku, který zákon navrhovatelce k ochraně práva poskytuje. Stížnost je podána v zákonné lhůtě ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění.
Žalobou ze dne 24. 2. 1994 se navrhovatelka u Okresního soudu ve Svitavách domáhala určení, že závěť psaná zůstavitelem J.J. je platná. Okresní soud ve Svitavách rozhodl rozsudkem, čj. 4 C 253/94-84, ze dne 17. 10. 1995, že závět' sepsaná na
II. ÚS 284/97
dvou listech je platná, neboť dle názoru soudu uvedeného v odůvodnění rozsudku splňuje náležitosti závěti.
Proti tomuto rozsudku Okresní soud ve Svitavách se odvolal vedlejší účastník. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací pak změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu na určení platnosti závěti zamítl. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Dospěl k závěru, že je sice zřejmé, že zůstavitel J.J. chtěl, aby J.H., popř. celá její rodina byli dědici jeho majetku, nepodařilo se mu ale pořídit formálně platnou závět'. Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, sp. zn. 2 Cdon 606/97, dne 20. 5. 1997 tak, že zamítl dovolání podané navrhovatelkou a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že právní názor odvolacího soudu je správný, neboť zůstavitel, který chce pořídit o svém majetku pro případ smrti, musí tak učinit i formálně správně a jeho projev nesmí ani z tohoto hlediska vzbuzovat pochybnosti.
Navrhovatelka nesdílí interpretaci zjištěného skutkového stavu a následné právní hodnocení odvolacího ani dovolacího soudu. Dle jejího názoru tyto soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a nikoliv s přihlédnutím ke všem okolnostem, které prokazovaly skutečnou vůli zůstavitele. Tím dle navrhovatelky porušily soudy její právo na dědění, zaručené čl. 11 Listiny.
K ústavní stížnosti navrhovatelky se vyjádřil Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení následovně:
Podle článku 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Uvedená základní práva a svobody jsou vymezeny v Listině, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Mezi základní lidská práva a svobody patří též právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a v té souvislosti se vyslovuje, že dědění se zaručuje.
Z takto obecně pojatého požadavku, týkajícího se dědictví, nelze však bez dalšího vyvozovat (jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti), že by ve věci projednávané u Okresního soudu ve Svitavách, pod sp. zn. 4 C 253/94, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR porušily její právo na dědění majetku.
Práva uvedená v čl. 11 odst. 1 Listiny jsou realizována v právním řádu České republiky občanským zákoníkem (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) upravujícím ústavou zaručené právo občana dědit majetek za podmínek v tomto zákoně uvedených. Jestliže mezi dědici - ať již zákonnými nebo ze závěti - dochází v průběhu projednání dědictví ke sporu, musí i právní úprava na tuto skutečnost pamatovat. Činila tak ustanoveními notářského řádu (zákon č. 95/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů), dnes ustanoveními §175a a následujících občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů). V samostatném řízení před soudem je pak zjišťována skutečnost, která je mezi dědici sporná.
V dané věci proběhlo před Okresním soudem ve Svitavách, pod sp. zn. 4 C 253/94, řádné soudní řízení o spornou skutečnost, zda v dědickém řízení předložená závěť, resp. závěti zůstavitele J.J. jsou či nejsou platné, když tato skutečnost má přirozeně zásadní význam pro další průběh dědického řízení.
II. ÚS 284/97
Dovolací soud nepovažuje za nutné rekapitulovat skutková zjištění soudů obou stupňů, zejména právní závěry učiněné odvolacím soudem. Může pouze z pohledu přezkoumání věci v dovolacím řízení -jsa vázán důvody dovolání (§242 odst. 2 o. s. ř.) - konstatovat, že postup odvolacího soudu a zejména výklad ustanovení §476 a §476a obč. zák. o náležitostech závěti, se jeví být správným i z důvodů, které dovolací soud rozvedl ve svém rozhodnutí.
Právní úprava dědění ze závěti vychází z toho, že občan má v zásadě volnost libovolným způsobem naložit se svým majetkem pro případ smrti a vyloučit tak přechod tohoto majetku na osoby, kterým by jinak dědictví připadlo podle dědické posloupnosti ze zákona. Odhlédne-li se od institutu tzv. nepominutelných dědiců, zákon na projev vůle zůstavitele pořídit o svém majetku vyslovuje takové požadavky, na jejichž zachování závisí platnost právního úkonu. Jednostranný projev vůle zůstavitele, kterým pořizuje o svém majetku pro případ smrti, musí být proto učiněn nejen svobodně a vážně, ale i určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.) a zejména - se zřetelem k projednávané věci - musí být učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon. Uvedené nedostatky projevu vůle zákon důvodně postihuje neplatností takového právního úkonu.
Dovolací soud v projednávané věci neshledal v postupu odvolacího soudu, zejména pak v jeho rozhodnutí, ve skutkových podkladech a v právním posouzení takové vady, které by činily toto rozhodnutí nesprávným. Proto bylo dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem zamítnuto.
Rovněž Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení před Ústavním soudem nesouhlasí s názorem navrhovatelky, že postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR v rozhodované věci byla porušena Listina v článku 11. Podle tohoto článku každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V občanském zákoníku je zakotveno dědění ve dvou formách. Dědění ze zákona a dědění ze závěti. Zatímco dědici ze zákona po smrti zůstavitele dědí automaticky, v posloupnosti upravené v §473 až 475 a) občanského zákoníku, platného v den smrti zůstavitele J.J., zemřelého 19. 12. 1993, dědici ze závěti mohou dědit pouze na základě platné závěti, pořízené dle §476 až 477 občanského zákoníku, platného v den smrti uvedeného zůstavitele. V rozhodovaném případě navrhovatelka předložila dvě listiny, napsané vlastní rukou zůstavitele J.J., ve kterých pořizoval o svém majetku. Jedna z těchto listin byla zůstavitelem podepsána, ale nebyla datována, druhá listina byla datována, ale nebyla podepsána. Z obsahu listin jednoznačně vyplývá pro jejich obsahovou rozpornost, že netvoří jeden celek. Za těchto okolností jde o závěti neplatné, neboť podle §476 odst. 2 občanského zákoníku v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byly podepsány, jinak je neplatná. Tím ovšem není zkráceno dědické právo. V případě neplatné závěti nastupuje dědění ze zákona a článek 11 Listiny zajišťuje dědění jako takové.
Vedlejší účastník J.J. považuje stížnost navrhovatelky za neoprávněnou. Má za to, že v uvedeném soudním řízení, vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem a správné interpretaci těchto skutečností odvolacím a dovolacím soudem, nebylo porušeno ústavně zaručené právo dědit a v žádném případě soud neodňal dědické právo navrhovatelce, neboť navrhovatelce toto právo nenáleží.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti navrhovatelka pouze opakuje svá tvrzení, která uplatnila před soudy obou stupňů i v dovolání, s nimiž se odvolací i dovolací soud postupně vypořádaly. Současně předestírá vlastní názor na rozhodnutí věci a domáhá se, aby z tohoto pohledu byl napadený rozsudek přezkoumán ústavním soudem. Ve
.3
II. ÚS 284/97
svých důsledcích se jedná o návrh na další přezkoumání věci, a to již ve "čtvrté instanci", když se svými požadavky a právními názory v řízení u obecných soudů podle shodných závěrů odvolacího a dovolacího soudu neuspěla.
Ústavní soud - jak bylo mnohokráte uvedeno v jeho rozhodnutích - není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující "Právo na soudní a jinou právní ochranu". Přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu ČR z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru proto není přípustné.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelce nebylo porušeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jejím případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny.
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 14. ledna 1998
Za správnost vyhotovení/