ECLI:CZ:US:1998:2.US.286.97
sp. zn. II. ÚS 286/97
Usnesení
II. ÚS 286/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupeného advokátem Mgr. R.B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 285/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 90, 96 Ústavy ČR, č1. 8 odst. 1 a 2;
č1. 36 odst. 1; čl. 37 odst. 2; čl. 39 a č1. 46 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a blíže neurčených článků úmluvy o ochraně lidských práv a základních
II. ÚS 286/97
svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Karviná - pob. H., čj. 11 T 10/97-274, ze dne 2. 4. 1997. Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že dle ústavní stížností napadených rozhodnutí byl odsouzen pro trestný čin dle §222 odst. 1 tr. zákona (úmyslná těžká újma na zdraví), který nespáchal a pro který byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozené, učiněné v přípravném řízení, za situace, kdy ležela v nemocnici a tam ji navštívil vyšetřovatel a řekl jí, že zranění jí způsobil stěžovatel a dal jí podepsat "nějaké papíry", jejichž obsah neznala, a to přesto, že tyto skutečnosti sama sdělila při hlavním líčení u soudu i s tím, že neví, jak ke zranění došlo. Soud však toto sdělení nevzal v úvahu, stejně tak jako žádost o nahlédnutí do spisu, nebo doplnění či předložení důkazů.
Krajský soud jako účastník řízení uvedl, že námitky, uváděné stěžovatelem, jsou vcelku totožné s námitkami, uvedenými v jeho odvolání, s tím, že k porušení čl. 90, 96 Ústavy ČR nedošlo, neboť v rozhodnutí jsou obsaženy konkrétní důkazy, které vedly k jednoznačnému závěru o vině a současně je i rozveden postup soudu při hodnocení jednotlivých důkazů. Totéž dle krajského soudu platí obdobně i pro údajné porušení zásady in dubio pro reo. Ohledně tvrzených porušení práv, obsažených v Listině, krajský soud namítl, že stěžovatel neuvádí jediný konkrétní případ takovýchto porušení čl. 8 odst. 1 a 2, č1. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 6 Listiny. Stran porušení úmluvy krajský soud konstatoval, že pro obecnost tvrzení nemůže ani reagovat. Poté krajský soud uzavřel, že oba soudy postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, a znovu zdůraznil, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se vypořádal ve svých rozhodnutích, když provedené
II. ÚS 286/97
důkazy byly hodnoceny ve vzájemných souvislostech i jednotlivě. Zcela na závěr navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Jak ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky, dané §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy právě proto, že by zasahoval do liz zmíněného principu soudní nezávislosti. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 11 T 10/97, však Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení zásady volného hodnocení důkazů, resp. ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu. Nelze totiž se stěžovatelem souhlasit, že byl uznán vinným jen na základě výpovědi poškozené, byli-li ve věci vyslechnuti i další svědci (poškozená M.M., S.K., P.H., A.M., M.P., D.S., ing. P.K., kpt. B.D., R.B.) a současně provedený důkaz i znaleckými posudky včetně dalších, ve spisu obsažených, listinných důkazů a uvádí-li se stran viny v odůvodnění, že je nutno vycházet zejména z výpovědi poškozené M., svědkyně K., svědka M. a svědka H. v připravném razení, když změny výpovědí těchto svědků u hlavního líčení jsou zjevně
II. ÚS 286/97
účelové vzhledem k výpovědi bratra obžalovaného a svědka P., který vypověděl souhlasně jak u hlavního líčení, tak v přípravném řízení, pokud uvedl, že svědek M. mu sdělil, že žena je píchnuta do břicha. To vše při současném znaleckém vyloučení sebepoškození. Navíc pokud jde o hodnocení důkazů, nelze přehlédnout, že výpovědi M. byl v přípravném řízení přítomen i obhájce, v důsledku čehož nelze akceptovat zpochybnění výpovědi poškozené potud, že jí vyšetřovatelem mělo být řečeno, kdo jí zranění způsobil, zejména jestliže tato u hlavního líčení výslovně uvedla: "Nikdo z policie mně neřekl, kdo mě takto zranil". Ohledně námitek, že zůstala neoslyšena žádost stěžovatele o nahlédnutí do spisu, Ústavní soud uvádí, že se ve spisech nenachází žádný doklad (resp. záznam) v tomto směru. Stran dalších návrhů na provedené dokazování Ústavní soud ze spisu zjistil, že skutečně byla u odvolacího jednání, které proběhlo před Krajským soudem v Ostravě 12. 6. 1997, navržena stěžovatelovým zástupcem konfrontace obžalovaného s poškozenou, a dále konfrontace poškozené s kapitánem B. za přítomnosti obžalovaného, nicméně má za to, jak ostatně plyne i ze shora uvedeného, že v dané věci bylo provedeno dokazování v rozsahu, kterým byl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to s tím důsledkem, že neprovedení navrhovaných důkazů, resp. konfrontace, považuje Ústavní soud rovněž za námitku zjevně lichou. Jen pro úplnost ústavní soud uvádí, že od novely tr. řádu zákonem č. 292/1993 Sb. již neplatí, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny přešetřovat všechny okolnosti, ale že platí zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a že tato byla rozsahem napadeného dokazování naplněna.
II. ÚS 286/97
Protože tedy napadenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody porušeny nebyly, přičemž tuto skutečnost lze považovat za evidentní, Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. , JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 1. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu
r