Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.02.1998, sp. zn. II. ÚS 296/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 20/10 SbNU 133 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.296.96

sp. zn. II. ÚS 296/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.9. 1996, č.j. 10 Ca 224/96-36 takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.9. 1996 č.j. 10 Ca 224/96-36 se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatel v řádně a včas podané ústavní stížnosti uvádí, že v souladu s ustanovením §9 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb. ( dále jen "zákon o půdě") uplatnil u Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Českém Krumlově nárok na vydání stavební nemovitosti - domu, umístěného na p.č. 83 - stavební plocha, včetně této stavební parcely o výměře 332 m2 a pozemku p.č. 404/35 - louka o výměře 2 902 m2 dle pozemkového katastru (dle katastru nemovitostí st. parcela č. 44 p.p. č. 45 - zahrada) v k.ú. Č. v P., obec Č. v P.. K jeho výzvě rozhodl OÚ - Pozemkový úřad v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 17.10. 1994, č.j. PÚ 20371/94 tak, že je stěžovatel vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo napadeno B. O., a.s., JIP - Českobudějovické papírny, České Budějovice. Jak dále stěžovatel uvádí, přestože nebyl tento navrhovatel podle jeho názoru ve věci ani aktivně ani pasivně legitimován, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22.2. 1995 pod č.j. 10 Ca 499/94-19 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a uložil odpůrci doplnit řízení doplněním znaleckého posudku o správnosti stanovené výše kupní ceny a rovněž tak nově se vypořádat s námitkami o stavu tísně. Na základě nově provedeného řízení, kdy OÚ - pozemkový úřad byl nucen m.j. se řídit i právním názorem krajského soudu, vydal dne 11.4. 1996 pod č.j. PÚ 29233/96 nové rozhodnutí, kterým rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť se neprokázalo, že by k jejich převodu došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Na základě opravného prostředku stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.9. 1996, č.j. 10 Ca 224/96-36, toto nové rozhodnutí OÚ - Pozemkového úřadu v Českém Krumlově potvrdil. V tomto rozsudku spatřuje stěžovatel porušení Ústavy a čl.11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") v omezování svého práva vlastnit majetek. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který upozornil na to, že předmětem řízení nebyl předchozí rozsudek téhož soudu, proto mu také nepříslušelo hodnotit, zda navrhovatel B. O., a.s. v Českých Budějovicích měl postavení účastníka správního řízení. K námitce stěžovatele, že k zásahu do jeho základního práva došlo tím, že vyvlastnění nebylo provedeno ve veřejném zájmu, na základě zákona a za přiměřenou náhradu, krajský soud uvádí, že nešlo o převod vlastnictví vyvlastněním, nýbrž kupní smlouvou, a proto se ve svém řízení zabýval přezkoumáním, zda rozhodnutí správního úřadu bylo vydáno v souladu s §6 odst.1 písm.k) zákona o půdě. K stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 11 Listiny krajský soud uvádí, že je chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoli nárok na ně. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad - Pozemkový úřad v Českém Krumlově, jako vedlejší účastník, se v úvodu svého vyjádření také zabýval námitkou stěžovatele o legitimaci povinné osoby a dovozuje její oprávněnost. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že jeho rozhodnutím bylo zasaženo vlastnické právo stěžovatele, když ještě nebylo právně platně konstituováno. Důraz klade na skutečnost, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu tvrzeného restitučního titulu podle ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona o půdě, a to jak z hlediska uváděné tísně, tak i nápadně nevýhodných podmínek. Podle jeho názoru, nad rámec projednávané věci poznamenává, že vzhledem k tomu, že se jedná o privatizovaný majetek, je nutné takový požadavek posuzovat ve smyslu ustanovení §10 odst.3 zákona č.92/1991 Sb. Navrhuje proto Ústavnímu soudu zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond ČR - územní pracoviště Český Krumlov se ve svém vyjádření odvolal na vyjádření pozemkového úřadu, se kterým se ztotožnil. K vyjádření krajského soudu i pozemkového úřadu se vyjádřil stěžovatel a k otázce správného označení účastníka poukázal na povinnost soudu zkoumat podmínky řízení ve smyslu §42, §79 a §103 o.s.ř. Dále uvádí, že byl donucen předmětné nemovitosti prodat, neboť mu bylo vyhrožováno vyvlastněním a soud se měl zabývat otázkou, zda předmětný majetek přešel na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a bez právního důvodu, neboť při jejím uzavírání byl uveden v omyl. Toto své tvrzení opírá stěžovatel o znění kap.I. předmětné kupní smlouvy, neboť nemovitosti měly být prodány pro stavbu vodního díla Lipno a kap.III., kde je uvedena nutnost demolice prodaného objektu. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 224/96 a ze stížností napadeného rozsudku zjistil, že se soud nejprve zabýval účastí v přezkumném řízení. Vyslovil názor, že účastníky v přezkumném řízení před krajským soudem jsou ti účastníci řízení, které jako takové označil Pozemkový úřad v Českém Krumlově v napadeném rozhodnutí. Protože v posuzované věci přešla předmětná nemovitost na právního předchůdce povinné osoby kupní smlouvou, je třeba se zabývat tím, zda jsou dány podmínky pro vydání nemovitosti podle §6 odst.1 písm.k) zákona o půdě. Proto v prvé řadě se zabývá pojmem "tíseň", která při uzavírání právního úkonu znamená omezení ve svobodě rozhodování prodávajícího, které však musí být vyvoláno objektivně existujícími okolnostmi způsobilými takový stav vyvolat. Odvolává se i na judikaturu Ústavního soudu, podle které, jak krajský soud uvádí, je nutno pojem tísně vykládat výlučně ve smyslu politického nátlaku z období let 1948 - 1989, neboť jiný výklad by představoval nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, rovněž v tísni uzavřeným úkonům a tím by se dostal do rozporu s ústavním principem rovnosti. Subjektivní okolnosti, uváděné stěžovatelem, nelze kvalifikovat jako tíseň ve smyslu citované právní normy, neboť omezení žadatele ve výběru kupce mělo právní základ ve skutečnosti, že se nemovitost nacházela v zátopovém pásmu vodního díla a její užívání představovalo pro navrhovatele i jeho rodinu rizika. Při posuzování nápadně nevýhodných podmínek krajský soud uvedl, že posouzení jejich existence je závislé na charakteru převáděného majetku. Jednalo se o přídělový majetek, jehož převod byl uskutečněn v době do 5 let od jeho nabytí stěžovatelem. Pro takový převod platí ustanovení §54 odst.1 a 2 zák.č. 90/1947 Sb., podle kterého byl stěžovatel omezen v případě vložení vlastnického práva do veřejné knihy i výší kupní ceny. Ta se rovná ceně přídělové, která činila 2 200 Kčs, a ta měla být také stěžovateli vyplacena, neboť se jednalo o převod nemovitosti do 5 let. Vyplaceno mu však bylo 8 424,20 Kčs, takže ani nápadně nevýhodné podmínky nebylo možno prokázat. Proto krajský soud neshledal, že by závěry pozemkového úřadu nebyly učiněny v souladu se zákonem. V rámci přezkumného řízení zjistil krajský soud další podstatnou skutečnost v souvislosti s posouzením a zjišťováním hmotněprávní legitimace B. O., a.s., a to v důsledku provedené privatizace. Odkazuje i na stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 19.12. 1995 Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 16/1996, podle kterého má pro určení, kdo je povinnou osobou, význam právě proces privatizace. K privatizaci dochází okamžikem převodu na Fond národního majetku. Trvá-li původní podnět k rozhodnému datu, pak je povinnou osobou tento státní podnik. Dále má význam, zda závazek existoval v době vzniku právního nástupce původní povinné osoby. Na právního nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly za doby existence zaniklé právnické osoby. Protože privatizace neznamená univerzální sukcesi, právní nástupce představuje dílčího sukcesora. Zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního projektu, pozemky a další nemovitý majetek nelze již vydat a v úvahu přichází jen náhrada. Proto nelze pozemkovou parcelu č. 403/35 vydat. Soud však vycházel z rozhodnutí správního orgánu o schválení privatizace ve smyslu §135 odst.2 o.s.ř. a nepřísluší mu ji v této věci přezkoumávat, protože je jako specielní právní norma z kognice soudu vyloučena. Proto krajský soud potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné. V tomto rozhodnutí, jak uvedeno již výše, spatřuje stěžovatel porušení ústavního práva ze strany soudu, neboť nebyla zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana jeho právu, v daném případě na restituci majetku, což odporuje ustanovení čl. 90 Ústavy. Namítá rovněž porušení čl. 11 Listiny. Při řádně a včas podané ústavní stížnosti je potom povinností Ústavního soudu zkoumat, zda došlo k tvrzenému porušení ústavnosti. Protože oba rozhodující orgány položily hlavní důraz na neprokázání tísně za nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy, jak to vyžaduje ustanovení §6 odst.1 písm.k) zákona o půdě, zaměřil se Ústavní soud především na zkoumání této právní otázky. V prvé řadě považuje Ústavní soud za svou povinnost upozornit na zavádějící interpretaci jeho nálezu krajským soudem, který uvádí, že pojem tísně nutno vykládat "výlučně" ve smyslu politického nátlaku z období let 1948 - 1989. Tato "výlučnost" totalitního období není v žádném z nálezů Ústavního soudu dána, ale je nutno k ní přihlížet jako k reflexi specifické povahy restitučních předpisů v návaznosti na účel zákona. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních zákonů, přesto nutno vždy zkoumat, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém demokratickém a právním státě, a to právě pod zorným úhlem politického nátlaku období totality. Kupní smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a čs. státem - zastoupeným Ředitelstvím vodohospodářského rozvoje v Praze dne 13. srpna 1963. Ve schvalovací části smlouvy je výslovně uvedeno, že odbor výstavby v Českém Krumlově potvrzuje, že v případě neuzavření této smlouvy dohodou by došlo k vyvlastnění uvedené nemovitosti, a proto výkupní cena není vyšší než by činila náhrada při vyvlastnění. Cena nemovitosti byla stanovena rozhodnutím odboru výstavby zn. 864/Výst./144/Kš/63 dne 20.6. 1963. Ze spisu a svědeckých výpovědí je zřejmé, že se stěžovatel zcizení předmětných nemovitostí bránil hlavně s poukazem na nepříznivé rodinné poměry, kdy žil domácnosti s otcem s otevřenou tuberkulózou a měl malé děti. Hygienické předpisy vyžadovaly oddělené bydlení. Domek mu byl přidělen podle přídělové listiny dne 25. ledna 1959. Předtím byl delší dobu neobydlen a vyžádal si značné stavební úpravy. Již v r. 1961 se za ním dostavili zástupci právního předchůdce B. O., a.s., České Budějovice, aby jim domek prodal. Stěžovatel odprodej odmítl. Poté přišel nátlak ze strany bývalého MNV, který stěžovateli nabízel při uskutečnění prodeje odpovídající náhradní byt, který mu však nemohl zaručit v případě, kdyby bylo nutné nemovitost vyvlastnit. Protože tento tlak byl cílený a opakovaný, z obav, že by mu nebyl přidělen odpovídající byt, rozhodl se stěžovatel kupní smlouvu podepsat. Jeho manželka se bránila prodeji až do konce a svému postoji dala výraz tím, že ač byla opakovaně vyzvána k podpisu smlouvy, smlouvu nepodepsala. Předmětný majetek byl získán formou úplatného přídělu na jméno stěžovatele, jak to potvrzuje přídělová listina z r. 1959 a příslušné zápisy v Pozemkové knize. V té době byl v platnosti zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který v §22 odst.2 uvádí, že získané majetky obou manželů jsou majetkem jím společným ( zákonné spoluvlastnictví majetkové), pro jehož hospodaření, přesahující rámec obvyklé správy, bylo zapotřebí podle §23 cit. zákona i souhlasu manžela druhého. To se v daném případě nestalo a došlo tak k právní vadě při vzniku kupní smlouvy. Ta však byla časem konvalidována. Kupní smlouvou, jak na to poukazuje stěžovatel, byly kupujícímu prodány předmětné nemovitosti pro stavbu vodního díla Lipno a vykoupená stavba měla být bezprostředně demolována. Ještě téhož dne, tj. 13.8. 1963, (podpis býv. MNV v Č. v P. je ze dne 4.9. 1963) vykupující organizace převedla obytné a hospodářské stavení č. 54 se stavební parcelou dohodou o převodu národního majetku na čs. stát - MNV v Č. v P., a to jako přebytečný národní majetek, jehož převod se řídí ustanovením §14 vyhl. č. 205/58 Ú.l., jak je výslovně uvedeno v dohodě. Konečně podle kupní smlouvy ze dne 16. září 1963 mezi čs. státem - MNV v Č. v P. a závodním výborem ROH při Jihočeských papírnách n.p. České Budějovice, byl odprodán odborové organizaci k rekreačním účelům. Dohodou o převodu správy národního majetku ze dne 3.4. 1964 byly nemovitosti převedeny na Jihočeské papírny V. u Českého Krumlova. Z uvedeného sledu jmen vlastníků, resp. správců národního majetku, nepochybně vyplývá úmysl všech zúčastněných, s výjimkou stěžovatele, na získání nemovitosti pro rekreační účely, kterým slouží dodnes. Tvrzené vodohospodářské účely zde sloužily pouze jako záminka pro jejich získání. (Nejprve intervenovaly Papírny, potom MNV, smlouva ve prospěch vodohospodářů byla okamžitě převedena na MNV, který ji v zápětí předal odborové organizaci). Hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu ze strany býv. MNV, zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny a rodičů stěžovatele a s přihlédnutím k období totality, zcela jistě představuje všechny znaky tísně, neboť za podmínek demokratického státu by stěžovatel tyto nemovitosti nikdy neprodal. Prodej v tísni musí také vykazovat nápadně nevýhodné podmínky. Soud při posuzování této otázky převzal jako správný názor pozemkového úřadu, podle něhož placena měla být pouze cena přídělová, tj. částka 2 200 Kčs, neboť stěžovatel byl zatížen břemenem podle §24 odst.1 a 2 zákona č. 90/1947 Sb. ( soud vadně uvedl §54). S tímto názorem nelze rovněž souhlasit. Citované ustanovení §24 zák.č. 90/1947 Sb. toto břemeno uložilo pouze pro případy, kdy uvažovaný a nutný převod je vázán na předchozí rozhodnutí fondu za účelem zajištění veřejného zájmu. Pouze pro tento případ platí ustanovení o přídělové ceně. Žádné předchozí rozhodnutí v projednávané věci fondem učiněno nebylo a jak uvedeno výše, nebyla dána ani potřeba veřejného zájmu (přebytečný majetek). Na tento případ proto ustanovení §24 zák.č. 90/1947 Sb. nedopadá. Proto je třeba zkoumat, zda kupní cena ve výši 8 424,20 Kčs je v tomto vztahu přiměřená. Zde je nutno se odvolat na posudek soudního znalce, jak jej uvádí sám pozemkový úřad ve svém rozhodnutí. Nejprve znalec prokázal, že stavba neztratila svůj stavebně technický charakter v důsledku prováděných prací, takže není nutno se zabývat otázkou, zda stavba souvisí se zemědělskou výrobou. Posléze soudní znalec i po přehodnocení svého posudku dochází k závěru, že rozdíl v kupní ceně činí 21,67 % v neprospěch oprávněné osoby. Je tedy dána i podmínka nápadně nevýhodných podmínek. Není bez zajímavosti úvaha krajského soudu o tom, že výše zmíněné převody plně pomíjejí p.p. č. 404/35 - louka o výměře 2 902 m2 (dle pozemkového katastru). Podle znění přídělové listiny a neuvedení žádného právního převodového aktu, by její vlastnictví mělo svědčit stále stěžovateli. Zápisy v evidenci nemovitostí jsou pouze deklaratorního charakteru, mohly by však prokázat, zda k převodu došlo nebo ne. Řešení této otázky je však mimo rámec činnosti Ústavního soudu, tak jako zkoumání podmínek podle §10 zák.č. 92/1991 Sb., na který poukazuje pozemkový úřad. Protože bylo prokázáno, že stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení jeho ústavních práv, tj. čl. 90 věty prvé Ústavy a čl.11 odst.1 věty prvé Listiny v odmítnutí jeho práva na vlastnění majetku, Ústavní soud podle ustanovení §82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl a citovaný rozsudek krajského soudu zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11.2. 1998