ECLI:CZ:US:1998:2.US.328.97
sp. zn. II. ÚS 328/97
Usnesení
II. ÚS 328/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci narhovatelek J.F., PhDr. J.B., J.H., M.H., K.H., všechny zastoupeny advokátem JUDr. B.U., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 192/97, ze dne 16. 5. 1997, takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Navrhovatelky se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, č1. 1 a čl. 4 odst. 4, č1. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") dovolávaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, čj. 12 C 168/92-114, ve výroku o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti - domu v k. ú. M.S. dle zák. č. 87/1991 Sb., především z důvodu prekluze nároku, neboť navrhovatelky neuplatnily vůči povinné osobě - Kanceláři prezidenta republiky ČR - nárok na vydání nemovitosti u soudu ve
II. ÚS 328/97
lhůtě stanovené v ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. V odůvodnění stížnosti uvedly, že nesouhlasí s názorem městského soudu, dle kterého došlo k prekluzi nároku a v tomto směru poukazují na znění §583 OZ, dle kterého dochází k zániku práva jen v případech v zákoně výslovně uvedených - tak tomu však v případě ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. není.
Jsou přesvědčeny, že k uplatnění práva u soudu došlo ve lhůtě, neboť prvotní je, že se domáhaly vydání předmětné nemovitosti, přičemž označení konkrétní povinné osoby je otázkou podmínek řízení. Navrhovatelky dále uvedly, že prekluze, i kdyby odpovídala zákonu, by byla docílena nezákonnými prostředky, neboť povinná osoba - Kancelář prezidenta republiky - se dopustila podvodu tím, že neuvedla a tedy zatajila, že vykonává správu předmětné nemovitosti, a poté v průběhu řízení vznesla námitku promlčení a tím obohatila sebe nebo jiného na úkor oprávněných osob.
Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 168/92, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani vrcholem soustavy obecných soudů a že jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Nedostatek takového postupu však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje i na tuto věc.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky vzhledem k nedostatečným podkladům na straně možných povinných
II. ÚS 328/97
osob uplatnily dne 13. 9. 1991 výzvu k vydání nemovitosti (dle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.) - domu č. 251 včetně pozemkových parcel v k. ú. M.S. vůči několika subjektům, mezi nimi i vůči Kanceláři prezidenta republiky (dále jen KPR). Dále Ústavní soud zjistil, že na základě rozsáhlého dokazování obecné soudy dospěly v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. k závěru, že navrhovatelky podaly žalobu dle §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. podáním došlým soudu dne 30. 11. 1992, tedy po uplynutí 1 roční lhůty stanovené tímto zákonem a proto restituční nárok zamítly.
Oba soudy svoje rozhodnutí také v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. řádně odůvodnily a uvedly, na základě jakých důkazů k rozhodnutí dospěly a jakými právními úvahami i předpisy se řídily. Navrhovatelky tedy plně měly možnost svá práva, vyplývající z č1. 36 odst. 1 Listiny, uplatnit. Sama skutečnost, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, není důvodem k ústavní stížnosti. K namítanému zachování lhůty dle §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i teorií uvádí, že nárok, ať už z hlediska prekluzivních či promlčecích lhůt, je u soudu uplatněn, má-li náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o.s.ř., tzn. je-li v něm uvedeno nejen kdo je činí a které věci se týká, ale též proti komu směřuje. Pokud pak jde o údajně nezákonné docílení prekluze ze strany KPR, kterou mělo založit sdělení uvedené v dopise ze dne 6. 2. 1992, ve znění "Ohledně domu čp. 251 se u nás žádné majetkoprávní doklady vztahující se k přechodu této nemovitosti na čs. stát nenachází", Ústavní soud uvádí, že toto sdělení je zcela irelevantní, neboť je věcí oprávněných osob, koho a kdy zažalují a to bez ohledu na stanovisko povinné nebo domněle povinné osoby. Jinými slovy, navrhovatelům nic nebránilo, aby právě pro spornost povinných osob postupovali u žaloby dle §5 odst. 4 stejně jako u výzvy dle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.
Ohledně namítaného porušení vlastnického práva, chráněného č1. 11 Listiny, pak dlužno dodat, jak Ústavní soud již v řadě
II. ÚS 328/97
svých rozhodnutí konstatoval, že v čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo, již konstituované, existující a nikoliv tvrzený nárok na ně, jak je tomu v daném případě.
Všechny shora uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 31. 3. 1998 soudkyně Ústavního soudu