ECLI:CZ:US:1998:2.US.329.97
sp. zn. II. ÚS 329/97
Usnesení
II. ÚS 329/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V., zastoupeného advokátem JUDr. M.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 20 Co 135, 144, 145/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 1996, č.j. 18 C 616/91-91, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 1997, č.j. 18 C 616/91-94, a doplňujícího rozsudku ze dne 10. 2. 1997, č j. 18 C 616/91-96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České a slovenské federace v., zastoupené advokátem JUDr. L.K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 4. 9. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 4. 9. 1997, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 20 Co 135, 144, 145/97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 1996, č.j. 18 C 616/91-91, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 1997, č.j. 18 C 616/91-94, a doplňujícího rozsudku ze dne 10. 2. 1997, č.j. 18 C 616/91-96.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatel podal dne 31. 12. 1991 žalobu proti vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhal zaplacení částky 20.000,- $, alternativně 588.200,- Kč s příslušenstvím za přestup hráčky V., která byla později změněna (12. 5. 1995) se souhlasem soudu na 1.764.600,- Kč. Soud 1. stupně po provedení dokazování žalobu zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Opravným usnesením dále odstranil zřejmou nesprávnost spočívající v záměně žalobce a žalovaného ve výroku o nákladech řízení a dále doplňujícím rozsudkem rozhodl o povinnosti žalobce nahradit státu náklady ve výši 140,- Kč za vyplacené svědečné. Žaloba byla zamítnuta, když soud 1. stupně došel k závěru, že zde nejde o žádný ze vztahů uvedených v §7 odst. 1 o.s.ř., zejména pak o vztah občanskoprávní. Žádný jiný zákon nezakládá pravomoc soudu k projednání odstupného za přestup
II. ÚS 329/97
hráče (§7 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže však žalobce žaloval v této věci z titulu náhrady škody, pravomoc soudu je dána, avšak žalobce musí prokázat, že ke škodě došlo. Zdůraznil, že to, co si žalobce jako škodu představuje, a to, jak její vznik líčí, předmětem projednání před soudem pro nedostatek pravomoci být nemůže, a bylo by nadbytečné, aby se soud v tomto směru zabýval dalšími podrobnostmi, zejména rozsáhlou korespondencí mezi stranami, jakož i různými mnohdy protichůdnými interními předpisy.
Proti rozsudku soudu 1. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl, že odchodem hráčky vznikla stěžovateli škoda, která není ušlým ziskem, ale její výše je dána tím, že odešla hráčka, která má svoji kupní cenu jako zboží, cenu stanovenou. Tato cena nebyla stěžovateli zaplacena.
Odvolací soud došel k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu 1. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým i právním hodnocením věci, jak je provedl soud 1. stupně a návrhy stěžovatele na další dokazování zamítl. Zaplacení odstupného dle vnitřních pravidel orgánů tělovýchovy nemůže být předmětem občanského soudního řízení. Pravomoc soudu je sice dána ve sporech o náhradu škody, v tomto případě však není dána aktivní ani pasivní legitimace účastníků řízení, neboť člověk může být pouze subjektem právních vztahů, nikoli jejich objektem. Teoreticky může škoda vzniknout jen přeneseně jako ztráta hráčky vynikajících kvalit, tj. možnosti využít jejích schopností k dobrým výsledkům sportovního klubu, cen, pohárů atd., což se může zprostředkovaně promítnout i do zlepšené majetkové situace klubu. Žalobci však ve smyslu občanskoprávním žádná škoda nevznikla, proto je bezpředmětné se dále zabývat zjišťováním dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
Podle názoru stěžovatele pochybení obecných soudů spočívalo v názoru, že odstupné a jeho vymáhání nemůže být řešeno soudem a že v případě, že se jedná o škodu, tak se taková škoda nedá vyčíslit, neboť člověka nelze ocenit a nemůže být objektem právních vztahů. Pokud by to bylo připuštěno, byla by státem vyloučena velká skupina závazkových vztahů, které zákon nezakazuje. Zákon ocenění hráčů nezakazuje a zejména ve sportu je zcela běžné. Na rozdíl od nezákonných právních úkonů nebo naturálních obligací jde o vztahy nezakázané a proto je nelze vyloučit ze soudní ochrany. Obecné soudy se měly zaměřit na to, zda je zde platně založený závazek, jsou-li stanovena pravidla a zda jsou zakázána. Protože platně uzavřený závazek zde je a pravidla nejsou zakázána, měl se zabývat otázkou, zda došlo k porušení závazku a kdo je způsobil.
Protože k této okolnosti nebylo Městským soudem v Praze přihlédnuto, stěžovatel se domnívá, že tak došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí. Odvolací soud rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdil ve věci samé a změnil jen jeho výrok o nákladech řízení. Stěžovatel o připuštění dovolání nežádal, takže ústavní stížnost byla shledána přípustnou. Proto
bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, který
II. ÚS 329/97
uvedl, že návrh je zřejmě neopodstatněný. Soudy vyčerpávajícím způsobem objasnily skutkový a právní stav věci a do základních práv stěžovatele nezasáhly. Navíc vedlejší účastník nikdy v závazkovém právním vztahu se stěžovatelem nebyl, pouze dal souhlas s přestupem, s nímž stěžovatel souhlasil.
Za účastníka řízení se vyjádřil předseda senátu 20 Co JUDr. P.H. Uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť stěžovatel neuvádí konkrétní protiústavní kroky, jimiž dle jeho názoru k nesprávnému hmotněprávnímu závěru o pojmu "škoda" ve sféře občanskoprávních vztahů odvolací soud dospěl a pouze zastává jiný právní názor. Nezaplacení odstupného zakládá jiné právní vztahy a nároky, než kterými argumentuje stěžovatel. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku a závěrem navrhl zamítnutí návrhu.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nebyl schopen prokázat tvrzený zásah do žádného z ustanovení ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jejichž porušení vůči své osobě namítá, tj. čl. 4 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.
I.
Stěžovatel se předně domáhá práva soudního na ochranu základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 Ústavy ČR. Smyslem tohoto ustanovení je především zákaz, aby zákonodárce vyjmul ochranu těchto práv z kompetence soudů. Předpokladem jeho uplatnění je tvrzení, že zde nějaké základní právo bylo zasaženo, toto ustanovení má proto ve vztahu k subjektům základních práv akcesorickou povahu. Jeho předpokladem je existence základního práva a v případě, že není shledána, není odepření soudní ochrany porušením tohoto ústavního ustanovení. Samostatné napadení tohoto ustanovení ústavy ČR by proto nemělo opodstatnění, pokud by se neprokázal zásah do konkrétního základního práva.
II.
V daném případě se navrhovatel dovolává porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, který stanoví, že "každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Stěžovatel ovšem tuto podmínku nesplňuje, když není občanem, nýbrž právnickou osobou, vzniklou podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Doslovný výklad by tak vedl k tomu, že mu takové právo vůbec nepřísluší. Proto bylo třeba věc posoudit podle ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny, která tutéž obecnou svobodu jednání jako lex specialis zaručuje každému, i když se stěžovatel tohoto ustanovení nedovolává.
K porušení tohoto práva bylo třeba prokázat, že odvolací soud popřel možnost stěžovatele uzavřít dohodu o odstupném za svou hráčku, i když to zákon nezakazuje. Odstupné jako forma ocenění hráčů je ve sportu podle názoru stěžovatele zcela běžné a není zákonem zakázané. Stěžovateli se ale nepodařilo prokázat, že by soudy nevyhověly jeho žalobě z toho důvodu, že by činil něco zakázaného.
Právní názor soudů nespočíval v tom, že by tvrdily právní nepřípustnost odstupného. Soudy možnost takového jednání nijak nezpochybnily a proto by i výtka porušení čl. 2 odst. 3 Listiny byla zjevně neopodstatněná. To, že obecné soudy daly v dané věci za pravdu vedlejšímu účastníkovi ještě neznamená, že rozhodly tak, že význam hráče pro klubovou činnost nelze v penězích vyčíslit. Došly však k závěru, že vyčíslit lze sportovní výkony hráčky a jejich majetkový přínos pro klub, nikoli však
II. ÚS 329/97
cenu hráčky jako takové v podobě její kupní ceny jako zboží, neboť není majetkem sportovního klubu. Tento závěr je zcela v souladu s čl. 1 Listiny, který zakotvuje svobodu, rovnost a důstojnost lidí jako základní pilíře, na nichž je úprava základních práv a svobod založena a který vylučuje, aby se lidská bytost stala pouhým objektem právního vztahu.
Kromě toho Ústavní soud musel přihlédnout ke skutečnosti, že odstupné neměl platit vedlejší účastník, který nikdy v závazkovém právním vztahu se stěžovatelem nebyl. Proto by z tohoto důvodu o žalobě na zaplacení odstupného nemohlo být pro nedostatek pasivní legitimace rozhodnuto. Vedlejší účastník dal pouze souhlas s přestupem, s nímž stěžovatel souhlasil. Smlouva o přestupu (přesněji smlouvy o přestupech) však byla uzavírána prostřednictvím zcela jiné právnické osoby. Stěžovatel vedlejšímu účastníku vytýkal, že svým postupem (vyjádřením souhlasu v podobě podpisu TRANSFERÚ) umožnil hráčce působit v zahraničí bez vyrovnání odstupného, čímž vznikla stěžovateli škoda. O tom také soudy rozhodovaly. Proto je námitka porušení obecné svobody jednání v podobě smluvní volnosti zjevně neopodstatněná.
III.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo rovněž nebylo porušeno rozsudkem Městského soudu v Praze a řízením, které mu předcházelo. Stěžovatel nezpochybnil nezávislost a nestrannost obecných soudů při rozhodování. Pouze namítá, že měly poskytnout soudní ochranu jeho právu ocenit si svou klubovou hráčku v penězích a neměly tvrdit, že odstupné a jeho vymáhání nemůže být řešeno soudem a že v případě, že se jedná o škodu, tak se taková škoda nedá vyčíslit, neboť člověka nelze ocenit a nemůže být objektem právních vztahů. Obecné soudy se měly zaměřit na to, zda je zde platně založený závazek, jsou-li stanovena pravidla a zda jsou zakázána. Protože platně uzavřený závazek zde je a pravidla nejsou zakázána, měly se zabývat otázkou, zda došlo k porušení závazku a kdo je způsobil.
Ani toto tvrzení stěžovatele neobstojí. Naopak v rozsudku napadeném ústavní stížností se výslovně jako obiter dictum konstatuje, že obrana žalovaného (tj. vedlejšího účastníka), pokud jde o výklad přestupových řádů a otázek výplaty odstupného, jakožto vztahu mezi jednotlivými sportovními kluby, je důvodná (č.l. 109 soudního spisu). To potvrzují nejen předložené dokumenty a jejich výklad svědky v soudním řízení, ale i samotný výslech hráčky, o jejíž přestup se jednalo (viz č.l. 85 a 92 soudního spisu). Soudy zde posuzovaly takové otázky, jako je klubová příslušnost, registrace hráčky, nutnost souhlasu s přestupem v případě, že hráčka již v zahraničí působila atd.
Soudy však nevzaly tuto otázku za základ svého rozhodování, neboť došly k závěru, že odstupné není otázkou, která by spadala pod ustanovení §7 o.s.ř., kde jsou určeny věci, o nichž rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Protože však z tohoto důvodu nebylo řízení ve věci zastaveno, Ústavní soud se touto otázkou nemohl zabývat, neboť ve smyslu namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo k odepření práva na soudní ochranu, když se soudy zabývaly tím, co po nich stěžovatel
žalobou požadoval, tj. otázkou náhrady škody.
Jestliže soudy rozhodly o petitu žaloby, který požadoval náhradu škody zamítavým rozhodnutím, neboť podle jejich názoru stěžovatel neprokázal
II. ÚS 329!97
odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, její výši ani příčinnou souvislost mezi nimi, jde o záležitost rozhodování nezávislých a nestranných soudů. To, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně občanskoprávního základu povinností vedlejšího účastníka, když za něj považoval svůj vlastní výklad mezinárodních pravidel FIVB, Směrnic ČSFV a "obvyklých zvyklostí", nemůže být hodnoceno jako porušení práv z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o náhradě škody, popř. povaze této škody (skutečná škoda, ušlý zisk), neboť mu to nepřísluší. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem,
občanským soudním řádem a dalšími předpisy, natož sporným výkladem blíže nekonkretizovaných mezinárodních pravidel FIVB, směrnic ČSFV a "obvyklých zvyklostí," pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Protože se však stěžovateli u žádného z namítaných porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod takové porušení nepodařilo prokázat, bylo rozhodnuto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 1998 JUDr. Iva Brožová
Předsedkyně senátu Ústavního soudu