ECLI:CZ:US:1998:2.US.334.97
sp. zn. II. ÚS 334/97
Usnesení
II. ÚS 334/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojena Güttlera v právní věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Tvno 221/97, ze dne 20. 8. 1997, ve spojení s usnesením Vrchního soudu, sp. zn. 4 Ntv 27/97, ze dne 22. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. 1 Tvno 221/97, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 4 Ntv 27/97, jímž bylo rozhodnuto o prodloužení vazby do 30. 11. 1997, stěžovatel uvádí, že jeho vazba trvá nepřetržitě již 26 měsíců, a že tvrzení o ztížené
II. ÚS 334/97
zastižitelnosti je nepravdivé a lživé, neboť předvolánky k vyšetřovateli a soudu si řádně a včas vyzvedával a k jednání se dostavoval. Navíc při hlavním líčení nebylo prokázáno, že by se dopustil nějaké trestné činnosti, když spoluobžalovaní nevypověděli nic o žádné jeho trestné činnosti, on sám popírá, že by se vůbec nějaké dopustil a rovněž tak žádné jiné důkazy neexistují. Kromě toho dle stěžovatele neexistují ani důvody vazby dle §67 písm. a) tr. řádu, a proto má za to, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Tvno 221/97, ze dne 20. 8. 1997, bylo porušeno právo chráněné čl. 36 a č1. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy ČR a žádá o zrušení napadeného usnesení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v rámci své přezkumné povinnosti přezkoumal v souladu s §147 odst. 1, 2 tr. řádu správnost, zákonnost a odůvodněnost celé části výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, která se stěžovatele týkala a rovněž správnost postupu řízení, které rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší soud přitom shledal, že v době jeho rozhodování, tedy ke dni 20. 8. 1997 trvaly zákonné důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu, přičemž vazbu nebylo možno nahradit zárukou nebo slibem předpokládaným ustanovením §73a tr. řádu. Nejvyšší soud také shledal opodstatněným závěr soudu prvého stupně, že propuštěním obviněného by naprosto reálně hrozilo podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení, čímž má za splněné zákonné podmínky pro mimořádný procesní postup podle §71 odst. 3 tr. řádu , tj. pro prodloužení vazby, a to na dobu nezbytně nutnou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyžádaným spisem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 3/97, z něhož zjistil, že stěžovatel spolu s dalšími obviněnými R.
II. ÚS 334/97
Š., J.N., L.J. a J.B. byl obžalován ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, když svým protiprávním jednáním měli způsobit škodu přesahující 40 milionů Kč tím, že po vzájemné dohodě měli vydražit dne 20. 8. 1992 sklad oděvního zboží ve V. a dne 29. 8. 1992 prodejnu D. a veškeré zboží a převážnou část inventáře se tam nalézající měli prodat v úmyslu ani hodnotu tohoto zboží, ani hodnotu tohoto inventáře neuhradit a peníze získané tímto prodejem měli použít pro svoji potřebu, čímž měli způsobit škodu v uvedené výši. Dále Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 4 Ntv 27/97, bylo rozhodnuto o prodloužení vazby stěžovatele do 30. 11. 1997 s odůvodněním, že ve věci nebylo skončeno dokazování před krajským soudem, který k hlavnímu líčení konanému ve dnech 4. - 8. 8. 1997 předvolal 15 svědků, a že vazební důvod, uvedený v §67 písm. a) tr. řádu, trvá jednak s ohledem na zákonnou trestní sazbu stanovenou u stíhané trestné činnosti s přihlédnutím k jejímu rozsahu, povaze a výši škody, a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se převážně nezdržoval v místě svého trvalého bydliště a trestné činnosti se měl dopouštět mimo své trvalé bydliště. Dále se v odůvodnění konstatuje, že se jednalo o obsáhlejší trestní věc, ve které je obžalováno více obžalovaných, a že podstatná část dvouleté vazební lhůty byla vyčerpána již v přípravném řízení, přičemž rozsah věci vyžaduje složitější dokazování a tím i delší dobu řízení před soudem. Nejvyšší soud pak zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení vrchního soudu o prodloužení vazby a shledal postup tohoto soudu dle §71 odst. 3 tr. řádu jako oprávněný, přičemž poukázal na osobu stěžovatele, závažnou trestnou činnost, která je mu kladena za vinu a konečně i na skutečnost, že stěžovateli hrozí v tomto trestním řízení
II. ÚS 334/97
uložení dosti vysokého trestu odnětí svobody, v důsledku čehož obavu vrchního soudu z reálného nebezpečí následků, předpokládaných právě ustanovením §67 písm. a) tr. řádu, považoval za opodstatněnou. Kromě toho Nejvyšší soud konstatoval obtížnost, rozsáhlost a komplikovanost dokazování včetně závěru o tom, že propuštěním obžalovaných na svobodu by reálně hrozilo přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení.
Dle §67 písm. a) tr. řádu obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Dle §71 odst. 3 tr. řádu vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Stran údajného nenaplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a, b, c tr. ř. Ústavní soud uvádí, že vazba může být odůvodněna i jen některou z obav uvedenou v §67, i když i o nich platí, že musí být odůvodněny skutkovými okolnostmi. Právě tyto skutkové okolnosti jsou i podle názoru Ústavního soudu v případě vazby dle §67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěkové vazby) v dané věci dostatečně dány a to okolností danou hrozbou vysokého trestu spolu s okolností stěžovatelovy obtížnější
II. ÚS 334/97
dosažitelnosti (nedostatek stabilizovaného rodinného zázemí, resp. místa, kde by se trvale zdržoval). Pokud pak jde o splnění další podmínky nutné pro dané rozhodnutí o prodloužení vazby, zakotvené v ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, kterou je obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, má Ústavní soud za to, že i tato byla splněna vzhledem ke složitosti věci dané všemi hledisky, které bylo třeba vyšetřovat a která ostatně plyne i z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. 4 T 26/95, jímž byla věci vrácena k došetření. Konečně i pokud jde o poslední podmínku §71 odst. 3, totiž hrozbu, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, má ústavní soud rovněž za to, že i tato je v dané věci splněna specifickou povahou §67 písm. a) tr. řádu, resp. přetrváváním obavy, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, a intenzitou možnosti jejího naplnění. Protože vyhověním zákonným požadavkům §67 písm. a, §71 odst. 3 tr. řádu, jejichž ústavnost nebyla zpochybňována, a dodržením zásady volného
hodnocení důkazů (§2 odst. 6; §125 a §134 tr. řádu) je vyloučeno porušení základních práv a svobod dle tvrzení stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve zněni pozdějších předpisů, odmítnout.
P o u č e n í Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 23. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu