ECLI:CZ:US:1998:2.US.348.97
sp. zn. II. ÚS 348/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 348/97
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. V.M., zastoupeného JUDr. P.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 22 Co 76/97, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 22 C 81196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, návrh jako zjevně neoprávněný odmítl.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností se domáhá zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 22 C 81/96 a Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 22 Co 76/97, a to pro porušení jeho základních práv, obsažených v čl. 10 odst.1 a 2 a čl. 36 odst.1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl trestně stíhán Policií ČR, Úřadem vyšetřování hl. m. Prahy a toto trestní stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 30. 6. 1994, č.j. ČVSVV: 906/2391, které nabylo právní moci dne 20. 7. 1994. Ve vazbě byl od 14. 5. 1991 do 13. 8.
II.ÚS 348/97
1991. Za dobu pobytu ve vazbě požadoval náhradu v celkové výši 9. 500. 860,70 Kč. Podle ustanovení §9 odst.1 zák. č. 58/1969 Sb. se stěžovatel obrátil v rámci režimu povinného předběžného projednání věci se svým nárokem na Ministerstvo. Jeho žádost došla ministerstvu 22. 6. 1995. Ministerstvo žádost odmítlo dopisem ze dne 7. 8. 1995, a to pro neprokázanou výši škody, když současně uznalo návrh stěžovatele na odškodnění.
Následně stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu, a to podáním ze dne 3. 5. 1996. Soud I. stupně na základě námitky žalovaného o promlčení nároku žalobu stěžovatele na zaplacení částky 9.500.860,70 Kč se 17% úrokem ode dne 22. 6. 1995 do zaplacení zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, i když stěžovatel se domáhal náhrady škody z titulu ušlé mzdy, zisku podnikatele a náhrady nemajetkové újmy s tvrzením, že mu škoda byla způsobena jednak rozhodnutím o vazbě a jednak z titulu odpovědnosti orgánu veřejné moci za nesprávný úřední postup a z takto uplatněného nároku vyvozoval tříletou promlčecí lhůtu. Městský soud dále dovodil, že ne všechny stěžovatelem uplatněné atributy náhrady splňují požadavek škody v občanskoprávním pojetí (damnum emergens).
Stěžovatel proto ve své ústavní stížnosti dovozuje, že i kdyby souhlasil s právním názorem o zmeškání lhůty a zániku nároku náhrady škody, způsobené rozhodnutím o vazbě, pak jeho další nároky nejsou již uplatňovány z tohoto titulu.
Celá ústavní stížnost je tedy postavena na kvalifikaci právního titulu uplatnění náhrady škody podle zák. č. 58/1969 Sb. a tomu odpovídající promlčecí lhůtě.
Již z ustanovení §1 odst.1 zák. č. 58/1969 Sb.. vyplývá, že mezi všemi rozhodnutími je vyčleněna k samostatnému řízení náhrada škody podle rozhodnutí o vazbě nebo trestu.
II.ÚS 348/97
Tento právní titul odškodnění je zcela samostatný a nelze jej, jak správně dovodil odvolací soud, nahrazovat tituly jinými. Pojem nesprávného úředního postupu podle §18 odst.1 cit. zákona odkazuje zpětně na §1 odst. 1 citovaného zákona, který uvádí, ve kterých řízeních může k takovémuto postupu dojít. Z nich, jak již uvedeno výše, je vyloučeno řízení o náhradách za rozhodnutí o vině nebo trestu. Odvolací soud rovněž správně uvedl, že tento režim slouží výkonu státní moci, která nespočívá ve vydávání rozhodnutí a kde tedy řízení nekončí rozhodnutím.
Oba soudy proto ve vztahu na jedině možné uplatnění odškodnění, t. j. náhrady škody rozhodnutím o vazbě, propočetly všechny termíny pro uplatnění nároků, včetně odpočtu sistační doby podle §22 odst.3 cit. zákona a rozhodly správně. Z tohoto důvodu nelze také odvolacímu soudu vytýkat jako porušení ústavnosti, když nepřipustil dovolání k právnímu názoru na výklad pojmu "nesprávného úředního postupu".
Ústavní soud není soudem odvolacím a jeho ingerence nastává teprve porušením ústavnosti. Nemůže také nahrazovat úkony účastníků, kteří sami zavinili opožděné podání, když k tomu měli dostatek času (návrh na předběžné projednání uplatněn na ministerstvu téměř po uplynutí roku od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání t. j. dne 20. 7. 1994).
Rovněž tak nemohlo dojít k porušení čl. 10 odst.1 a 2 Listiny, neboť otázka porušení lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména stěžovatele, nebyla předmětem řízení obou soudů.
Nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelovo právo na řádné projednání věci nebylo soudy odmítnuto a bylo řádně projednáno.
II.ÚS 348/97
Pokud se týká porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, má toto ustanovení vazbu na odst.4 cit. článku, kde odkazuje při náhradě na zákon. Tímto zákonem je zákon č. 58/1969 Sb., který byl v řízení obou soudů použit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 4. května 1998