ECLI:CZ:US:1998:2.US.352.97
sp. zn. II. ÚS 352/97
Usnesení
II. ÚS 352/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula v právní věci stěžovatele MUDr. Z.M., zastoupené advokátem JUDr. K.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1997, čj. 23 Co 177/97-96; 23 Co 178/97, za účasti Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.Ch. a vedlejších účastníků H., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.M. a ústavu územního rozvoje, zastoupeného advokátem JUDr. P.F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 a 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 11. 1996, čj. 25 C 159/92-79, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb., a to pozemku parc. č. 2853 o výměře 399 m2, ostatní plocha, zapsaného na LV č. 529 pro hlavní město Prahu, k. ú. N. Na odůvodnění uvedla, že i když platí zásada volného hodnocení důkazů, soud má přece povinnost přihlížet ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, a navíc z tohoto pohledu není dle stěžovatelky bez významu ani zák. č. 198/1993 Sb., v jehož §1 písm. d) se uvádí: "Komunistický režim . . . používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva . . .". Dále stěžovatelka konstatuje, že rozsudek se omezil na zjištění, že návrh byl podaný opožděně a že v době přechodu na stát šlo o pozemek, který nesloužil zemědělské výrobě, a proto na něj nemohl být aplikován zák. č. 229/1991 Sb. V další části odůvodnění své ústavní stížnosti pak s posledně uvedeným závěrem stran charakteru vydávané nemovitosti stěžovatelka polemizuje v tom smyslu, že zpochybňuje rozhodnutí OKHZ NVP, sp. zn. čj. 26-75-Urb./347, včetně řízení, které mu předcházelo ohledně změny pozemku ze zahrady na "ostatní".
Městský soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že stěžovatelka směšuje právní důvody plnění, jehož se domáhala, a způsob, jakým je uplatnila. Odkázal na svoje rozhodnutí a konstatoval, že změnila-li právní důvod plnění, tj. namítala-li absolutní neplatnost kupní
II. ÚS 352/97
Smlouvy z roku 1987, pak tato změna nemohla být soudem připuštěna, neboť dosavadní výsledky řízení nemohly sloužit jako podklad pro rozhodnutí o změněném návrhu a navíc žalobní návrh, jak byl formulován, nekorespondoval se změněným právním důvodem. Stran úvah stěžovatelky, že šlo o pozemky podléhající režimu zák. č. 229/1991 Sb., městský soud uvedl, že jí v tomto směru nic nebránilo takový návrh uplatnit.
Vedlejší účastník H., ve svém vyjádření navrhl rovněž odmítnutí ústavní stížnosti, neboť to, čeho se stěžovatelka domáhá, staví Ústavní soud do role třetí instance v soustavě obecných soudů, která mu nepřísluší, s tím, že námitku nesprávného hodnocení důkazů vznesla již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolací soud se s ní vypořádal způsobem dodržujícím zásadu volného hodnocení důkazů.
Ústav územního rozvoje jako vedlejší účastník uvedl, že dle jejich názoru městský soud rozhodl naprosto správně na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a pokud jde o hodnocení důkazů, zejména zdůraznil, že váhu jednotlivých důkazů zvažuje soud mimo jiné i s ohledem na to, zda jsou k dispozici také nějaké jiné důkazy o opačných skutečnostech. Stěžovatelka však žádné takové důkazy nenavrhla. Závěrem vyslovil názor, že by ústavní stížnosti stěžovatelky nemělo být vyhověno.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá §72 (zák. č. 182/1993 Sb.), přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 159/92, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť návrh
II. ÚS 352/97
stěžovatelky dle zák. č. 87/1991 Sb. byl ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnut z důvodu, který nijak sama nezpochybňuje, totiž proto, že stěžovatelka ve smyslu §5 odst. 2 uvedeného zákona svůj nárok uplatnila namísto do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona až 11 měsíců po účinnosti zákona. Stran jejího tvrzení, že předmětný pozemek je pozemek zemědělský, podléhající režimu zák. č. 229/1991 Sb., nezbývá než konstatovat, že bylo její věcí, aby v souladu s tímto přesvědčením dle posledně uvedeného zákona také postupovala, a to uplatněním svého nároku u pozemkového úřadu. Obdobně bylo a je její věcí, zda se bude domáhat předmětného majetku u obecného soudu dle úpravy, obsažené v OZ či nikoliv. Všechny uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítnout za použití ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 26. 8. 1998 předseda senátu Ústavního soudu