ECLI:CZ:US:1998:2.US.355.96
sp. zn. II. ÚS 355/96
Usnesení
II. ÚS 355/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti I.B., zastoupené advokátem JUDr. L.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1996, č.j. 28 Ca 199/95-40, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, ze dne 22. 4. 1995, č.j. MHMP-71306/93, VYS/43759/Ju/Lí/Ve, VYS/4-974/95/Pe/Lí/Ve, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí majetkového odboru O.ú. v P., ze dne 3. 6. 1993, č.j. 7252/93-3041, o dodatečném povolení stavby obytného domu na pozemku č. parc.1058 v kat. území L., a o povolení jejího užívání, a dotčené rozhodnutí potvrzeno, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1996, č.j. 28 Ca 199/95-40, ve kterém spatřuje zásah do svých ústavních práv, zaručených ústavou České republiky v čl. 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11 odst.3, 36 odst. 1, 2, č1.37 odst.3 a 38 odst.2.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 199/95, ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu h1. m. Prahy ,ze dne 22. 4. 1995, č.j. MHMP-71306/93, VYS/4-3759/Ju/Lí/Ve, VYS/4974/95/Pe/Lí/Ve. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuta odvolání stěžovatelky a dalších účastníků řízení podané proti rozhodnutí majetkového odboru O.ú., ze dne 3.6.1993, č.j. 7252/93-3041, o dodatečném povolení stavby obytného
* 1
II. ÚS 355/96
domu na pozemku č. parc.1058 v kat. území L., a o povolení jejího užívání a dotčené rozhodnutí potvrzeno.
Ve své žalobě podané k Městskému soudu v Praze stěžovatelka podrobně chronologicky popsala postup příslušných správních orgánů v územním, stavebním a kolaudačním řízení ve vztahu ke stavbě nynějšího obytného domu na pozemku parc. č. 1058 v k.ú.L., včetně udělených výjimek vztahujících se k této stavbě a také přezkumných řízení. Výsledkem těchto řízení byl stav, kdy byla vydaná rozhodnutí (ONV P., ze dne 4. 10.1990 o povolení stavby, rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 13. 12. 1990 o změně tohoto rozhodnutí, rozhodnutí O.ú. v P., ze dne 18. 12. 1991 o změně stavby před dokončením) zrušena jako výsledek řízení o protestu prokurátora ze dne 27. 1. 1992 rozhodnutím Magistrátu h1. m. Prahy ze dne 29. 4. 1992, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 9. 1992. Přes výzvu k zastavení stavebních prací stavebník ve stavbě pokračoval a O.ú. v P., vydal dne 29. 8. 1992 kolaudační rozhodnutí, kterým bylo užívání bytového domu povoleno. V důsledku dalšího protestu prokurátora ze dne 22. 10. 1992 bylo provedeno další řízení o protestu prokurátora, jehož výsledkem bylo rozhodnutí Magistrátu h1. m. Prahy ze dne 22. 12. 1992 o zrušení kolaudačního rozhodnutí, potvrzené rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 25. 1. 1994.
Za tohoto stavu, kdy zde existovala nepovolená stavba, zahájil a provedl O.ú., řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č.50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 3. 6. 1993 o dodatečném povolení stavby obytného domu a užívání stavby. K odvolání účastníků řízení, včetně stěžovatelky, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Magistrátu h1. m. Prahy - odboru výstavby ze dne 22. 4. 1995, č.j. MHMP-71306/93, VYS/4-3759/Ju/Lí//Ve, VYS/4-974/95/Pe/Lí/Ve a podané odvolání bylo zamítnuto.
Stěžovatelka poté podala k Městskému soudu v Praze žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - odboru výstavby, v níž uplatnila především některé věcné námitky proti způsobu aplikace ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavebním úřadem, a to v tom směru, zda daný případ naplňuje hypotézu této normy, tedy zda dodatečné povolení stavby není v rozporu se zájmy společnosti, aby mohla nastoupit jediná zákonem předvídaná dispozice umožňující, aby se odstranění stavby postavené bez stavebního povolení nenařídilo.
Žalobu projednal Městský soud v Praze v ústním jednání dne 22. 10. 1996 a vydal rozsudek, kterým žalobu zamítl, a to podle §250j odst. 1 o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s požadavky ust. §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona. V odůvodnění soud nejprve provedl rekapitulaci námitek žalobkyně a následně stanoviska žalovaného - Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby, který se vyjádřil k jednotlivým námitkám. Jak Městský soud v Praze v odůvodnění uvádí, přezkoumával napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle §244 a násl. o.s.ř.., přičemž byl vázán ust. §250i odst. 1 o.s.ř., tedy považoval pro své rozhodování za rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a vycházel z obsahu předloženého správního spisu, ze kterého konstatoval podstatné skutečnosti vztahující se ke stavbě na pozemku parc. č. 1058 v kat. úz. L., a týkající se a předcházející vydání žalobou napadeného
lI. ÚS 355/96
rozhodnutí Magistrátu h1. m. Prahy - odboru výstavby a jemu předcházejícího rozhodnutí O.ú., resp. dříve ONV P.
Dále městský soud konstatoval, že podstatou žaloby jsou námitky opírající se o důvody, které ve správních řízeních, předcházejících vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby předmětného domu vedly ke zrušení původních stavebních a kolaudačních rozhodnutí pro nezákonnosti, jichž se stavební úřad při vydání těchto rozhodnutí dopustil, včetně procesních pochybení. Předmětem řízení před soudem však je přezkoumání rozhodnutí žalovaného správního orgánu vydaného podle §88 odst. 1 písm.b) stavebního zákona, tedy zda vytýkané nezákonnosti jsou významné z hledisek, jimiž se stavební úřady řídí při rozhodování o odstranění stavby a případně dodatečném povolení stavby. Dále soud uvádí, že v řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona není tedy na místě poukazovat na nepovolenost stavby či na porušení zákonných ustanovení při
realizaci stavby nerespektující projektovou dokumentaci či podmínky stavebního povolení, pokud ovšem nejde o takové skutečnosti, které z hlediska ochrany zájmů společnosti brání dodatečnému povolení stavby. Pro aplikaci ust. §88 odst. 1 písm. b) je třeba pod pojmem "zájem společnosti" rozumět zejména soulad stavby se záměry územního plánování, s obecně technickými požadavky na výstavbu a s ochranou životního prostředí. Městský soud v odůvodnění rozsudku s využitím výše uvedených písemných podkladů a výpovědí postupně podrobně zkoumal zákonnost postupu žalovaného správního orgánu z těchto hledisek, tedy zákonnost aplikace §88 odst. l písm. b) při vydání napadeného rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím.
Námitky žalobkyně, která se cítí být poškozena ve svých právech ekologickými a dopravními důsledky uskutečněné stavby, jsou podle názoru městského soudu svou podstatou nesouhlasem s vydáním územního rozhodnutí a s udělením výjimek pro umístění stavby v území stávající vilové zástavby a pro napojení na veřejnou komunikaci. Jde o otázky, k jejichž řešení jsou kompetentní orgány státní správy, které jsou podle zvláštních předpisů odpovědny za určité specifické obory a činnosti dotčené výstavbou. Soud není oprávněn v tomto řízení přehodnocovat územní rozhodnutí, posuzovat správnost udělených výjimek z obecně technických požadavků na výstavbu, analyzovat stanoviska a rozhodnutí orgánů státní správy a vyvozovat z nich jiné závěry. Pokud je stavba v souladu s územním plánem, pokud jsou respektovány obecné technické požadavky na výstavbu včetně jejich vyjádření v udělených výjimkách a pokud orgány státní správy, které se k věci vyjadřovaly a které jsou kompetentní i v oblasti ochrany životního prostředí, nemají proti dodatečnému povolení stavby námitek, jsou dle názoru městského soudu naplněny podmínky ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, kdy dodatečné povolení stavby není v rozporu se zájmy společnosti. V dodatečném povolení stavby, která je dokončena, postupoval stavební úřad správně i v tom, že ve výroku svého rozhodnutí stavbu nejen dodatečně povolil, ale zároveň rozhodl o užívání stavby, přičemž poukázal na doklady prokazující funkčnost stavby.
V ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozsudku městského soudu navrhovatelka poukazuje na to, že správní rozhodnutí nemůže být zákonné, pokud neodpovídá základním pravidlům správního řízení, obsaženým v §3 správního řádu, a pokud má soud přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí, jakož i řízení a podklady, z nichž toto rozhodnutí vzešlo, musí je přezkoumat ze všech výše uvedených hledisek a vypořádat se se všemi námitkami účastníka řízení.
11. ÚS 355/96
Dále navrhovatelka namítá, že stavební úřad neměl pro dodatečné povolení stavby oporu v předcházejícím řízení, ve kterém se měl kromě zmíněných základních pravidel správního řízení přiměřeně řídit ustanoveními §58 až 69 stavebního zákona, což se prý nestalo. Uvádí, že ve správním řízení i v řízení před soudem navrhovatelka opakovaně vznesla řadu právních výhrad a námitek k postupu správního orgánu, jeho rozhodnutím i podkladům pro rozhodnutí. Zpochybňuje udělené výjimky, které byly použity jako jeden z podkladů pro rozhodnutí. Argumentuje tím, že dodatečně povolená stavba je velmi značně odlišná od stavby původně povolené, což prý má být dokumentováno tím, že je užívána jako penzion. Spatřuje pochybení soudu v tom, že "uvěřil" tvrzení žalované strany, že statická pevnost stavby je doložena znaleckým posudkem. Poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, které mělo spočívat v tom, že soud nedbal zákonného postupu, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, a dále také v tom, že jednání soudu se konalo ve stanoveném čase, nikoliv ale místě, neboť bez řádného vyrozumění účastníků bylo přesunuto do jiné jednací síně v budově Městského soudu v Praze. V ústavní stížnosti dále navrhovatelka namítá porušení dalších, v úvodu ústavní stížnosti pouze čísly jednotlivých článků ústavy a Listiny naznačených ústavně zaručených práv, a to konkrétně čl. 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. l Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 3, 36 odst. 1, 2, č1.37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny, které však v návrhu blíže nespecifikuje. `
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou navrhovatelkou a disponovala stanovenými náležitostmi, včetně plné moci udělené advokátovi. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Vedlejší účastník přes opakované, doloženě doručené výzvy Ústavního soudu své vyjádření nepředložil.
Za účastníka řízení se vyjádřila předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze JUDr. E.P. Uvedla, že podle názoru městského soudu stížnost není důvodná, neboť odhlíží od funkce, kterou má ústavní stížnost plnit a domáhá se přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí soudu účelovým tvrzením o porušení lidských práv, když podstatou stížnosti je odlišný názor navrhovatelky na hlediska řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Městský soud se při přezkoumávání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby řídil hledisky uvedenými v cit. ustanovení s tím, že pro jeho aplikaci je
třeba pod pojmem zájem společnosti rozumět zejména soulad stavby se záměry územního plánování, s obecně technickými požadavky na výstavbu a s ochranou životního prostředí. Navrhovatelka nesprávně zaměňuje a slučuje požadavky zákonnosti řízení o vydání stavebního povolení s požadavky zákonnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Soudu nesprávně vytýká, že se nezabýval výhradami a námitkami k postupu správního orgánu, které byly aktuální ve stavebním řízení, avšak s odstupem času, změnou poměrů a právních předpisů a zároveň s přihlédnutím k jiným požadavkům řízení o dodatečném povolení stavby již nebyly rozhodující pro to, aby napadené rozhodnutí o dodatečném povolení stavby mohlo být zrušeno. Soud dostatečně zhodnotil a odůvodnil, proč umístění stavby, a to i stavby postupně změněné na obytný dům (byt' i používaný k pronájmu), odpovídá územnímu záměru, a lze je vztáhnout i na jiné objekty bydlení než je rodinný dům, jehož funkce byly převážně zohledňovány v době, kdy bylo vydáváno stavební povolení. S tímto novým stavem souvisí i nároky na dodržování obecně technických požadavků na výstavbu, se kterými se soud dostatečně vypořádal, vycházeje z platných právních předpisů, přičemž vzal na vědomí i udělené výjimky z
II. ÚS 355/96
obecných technických požadavků na výstavbu, neboť nebylo v jeho pravomoci posuzovat správnost těchto výjimek. Stejně tak neopomenul ani otázku ochrany životního prostředí, k níž se vyjadřovaly dotčené orgány státní správy tak, že nebylo pochyb o jejich souhlasu s umístěním i změněné stavby. Soud mohl využít důkazy k uváděným hlediskům shromážděné v předcházejících stavebních řízeních, včetně řízení o změně stavby, neboť jak je zřejmé z obsahu protestu prokurátora, který vedl ke zrušení stavebního povolení, důvody protestu nespočívaly v nezákonnosti udělených výjimek a v nesprávných stanoviscích dotčených orgánů státní správy.
Městský soud se dostatečně zabýval skutečnostmi rozhodnými pro shledání zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí, a nelze akceptovat vyjádření stěžovatelky, že se jimi vůbec nebo blíže nezabýval. Nepravdivé je rovněž tvrzení, že soud neprovedl důkaz fotografiemi předloženými stěžovatelkou, jak je zřejmé z protokolu z ústního jednání. Soud vycházel z platných procesních i hmotněprávních předpisů vztahujících se k projednávané věci, jejichž aplikaci řádně zdůvodnil. Podle názoru městského soudu nedošlo k porušení principů nestranného a spravedlivého procesu, aniž by konkrétní porušení ve stížnosti uvedených článků ústavních předpisů bylo ze strany stěžovatelky náležitě přiblíženo.
K námitce stěžovatelky směřující k přesunutí jednání senátu do jiné místnosti v budově Městské soudu v Praze soud uvádí, že přesunutí jednání do jiné, přesně uvedené jednací síně, bylo účastníkům sděleno jednak písemnou informací umístěnou na dveřích původně stanovené jednací místnosti a dále před těmito dveřmi ústně členem senátu před zahájením jednání. Dosvědčuje to i skutečnost, že kromě právního zástupce stěžovatelky byli další účastníci řízení, včetně stěžovatelky, účastni jednání soudu již od počátku. Jednání bylo započato v 9,15 hod. a skončilo v 11,00 hod., a byl tedy dostatek času, aby také právní zástupce stěžovatelky našel s využitím dostupných informací správnou jednací místnost a jednání se zúčastnil. Proto soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou.
Ústavní soud poté, co se podrobně seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze a jeho vyjádřením jako účastníka, dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro odmítnutí návrhu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelka ve svém návrhu uvádí, že rozsudkem Městského soud v Praze došlo k zásahu do ústavně zaručených práv navrhovatelky, jež jsou však přiblížena pouze příkladným (uvozeným slovem "zejména") výčtem čísel příslušných článků Ústavy a Listiny, bez bližší specifikace. Není tedy z návrhu patrné, v čem konkrétně spočíval tento tvrzený zásah do práv navrhovatelky, konkrétně kterých ústavně zaručených práv navrhovatelky, jakým způsobem a v jakém směru se dotkl či je porušil.
Navrhovatelka dále poněkud konkrétněji rozvádí pouze porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v postupu Městského soudu v Praze, spočívající v údajném nerespektování procesních a hmotněprávních předpisů. Podle všech zjištěných skutečností však obecný soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, upravujícími správní soudnictví.
Obecný soud předmětnou věc přezkoumal s náležitou pozorností a ve všech bodech obsažených v žalobě navrhovatelky. Vycházel z rozsáhlých spisových
II. ÚS 355/96
materiálů správních orgánů a ve věci svolal jednání, jehož se obě strany zúčastnily a k věci se vyjadřovaly. Za využití citací konkrétních údajů z napadeného rozhodnutí, zejména v jeho odůvodnění uvedených, doložených vždy potřebnými podklady, založenými ve správním spise, a to vztahujícími se již ke změněnému projektu, resp. k již provedené stavbě, se vypořádal s údaji obsaženými v žalobě.
Tvrzené porušení práva na spravedlivý proces a zásah do ústavně zaručených práv, a tedy opodstatněnost ústavní stížnosti, se v této části stížnosti navrhovatelce nepodařilo prokázat.
Konkrétní skutečnosti, resp. námitky uváděné v návrhu, jak byly výše přehledně předestřeny, ve kterých stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv nebo projev tohoto tvrzeného zásahu, jsou spíše projevem a důsledkem některých nezákonných postupů nebo nečinnosti příslušných správních orgánů, resp. stavebníka, ke kterým nepochybně došlo v období let 1990 až 1992, tedy v průběhu povolování, výstavby a kolaudace objektu, ke kterému bylo následně v roce 1993 vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Tyto skutečnosti se však již dříve staly důvodem pro provedení předcházejících přezkumných řízení a pro zrušení původně vydaných rozhodnutí, a v důsledku toho posléze pro zrušení i rozhodnutí kolaudačního. Staly se rovněž, v zákonem stanoveném a dostatečném rozsahu, jak bylo výše konstatováno, předmětem řádného soudního přezkoumání, jež se zabývalo zákonností rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. V žádném případě je však, tak jak jsou v návrhu prezentovány, nelze ve smyslu podané ústavní stížnosti hodnotit jako porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky ze strany Městského soudu v Praze v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy - odboru výstavby, potvrzujícího rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, vedeného podle §244 a n. o. s. ř.
Dále stěžovatelka shledává porušení práva na spravedlivý proces v přesunu jednání soudu do jiné jednací místnosti, než jak byla ona a její právní zástupce předem vyrozuměni, což prý mělo za následek neúčast zástupce stěžovatelky při tomto jednání. Tato však nebyla způsobena pochybením soudu, jak vyplývá z protokolu o jednání a z vyjádření soudu, když navíc strana žalovaná i stěžovatelka se jednání soudu od samého začátku zúčastnily. Nelze proto, mimo veškerou pochybnost, neúčast právního zástupce navrhovatelky při soudním jednání hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 8. 1998
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotoveni: