ECLI:CZ:US:1998:2.US.367.97
sp. zn. II. ÚS 367/97
Usnesení
II. ÚS 367/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. M.K., zastoupeného advokátem L.Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 1997, čj. 16 Ca 549/96-26, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v L. ze dne 12. 9. 1996, čj. 72-1530/96-7749, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
II. ÚS 367/97
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal s odvoláním na porušení čl. 11, 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že pokud krajský soud odmítl odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze dne 12. 9. 1996, čj. 72-1530/96-7749, došlo ke zrušení již pravomocných předcházejících rozhodnutí okresního úřadu, dle nichž bylo obnoveno vlastnictví dle zák. č. 229/1991 Sb. pouze jemu a jeho sestře E.K. a naopak založení jednotřetinového spoluvlastnictví jemu, jeho sestře, ale také i ing. V.K. Současně namítal nesprávnost závěru krajského soudu ohledně opožděnosti podaného odvolání v souvislosti s datem doručení rozhodnutí okresního úřadu právnímu zástupci, neboť ačkoliv se ve správním spisu nachází jeho plná moc ze dne 22. 11. 1997, a tento u jednání potvrdil, že stěžovateli poskytoval právní pomoc, pak z předchozích rozhodnutí krajského soudu i okresního úřadu plyne, že tato byla poskytována mimo soudní jednání. Navíc plná moc byla stěžovatelem do správního spisu založena omylem, jak o tom svědčí i okolnost, že nebyla právním zástupcem ani podepsána. Konečně namítl protiústavnost postupu předcházejících řízení, vedených před okresním úřadem a krajským soudem, mělo-li být doručováno jeho právnímu zástupci
a nebylo.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém
II. ÚS 367/97
rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Zkoumaje tyto otázky na základě připojených spisů Krajského soudu Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 549/96, ve spojení se spisem Okresního úřadu v L., čj. 72-1530/96-7749, a dále spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 9/92, sp. zn. 15 Ca 523/95, sp. zn. 15 Ca 524/95 a sp. zn. 16 Ca 213/96, ústavní soud zjistil, že v řízení dle zák. č. 229/1991 Sb. rozhodl Okresní úřad L. dne 14. 1. 1992 pod čj. 131/178/92-2168, ve znění opravného
rozhodnutí, a 2. 9. 1992, čj. 2636/4330/92-1252; rozhodnutí ze dne 14. 1. 1992, vyjma parcely č. 40 bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 23. 3. 1992, sp. zn. 15 Ca 9/92. Dne 18. 8. 1993 okresní úřad vydal tzv. "opravné rozhodnutí", týkající se rozhodnutí ze dne 14. 1. 1992, 131/178/92/2168, dle něhož namísto M.K. a E.K. se nově stal spoluvlastníkem i V.K. Poté následovala rozhodnutí okresního úřadu ze dne 22. 6. 1995, čj. 72-2005/95-6987, a 23. 6. 1995, čj. 72-2006/95-6989. Krajský soud však tato rozhodnutí pod sp. zn. 15 Ca 523/95 a 15 Ca 524/95 zrušil. Rovněž tak rozhodnutí ze dne 18. 8. 1993, čj. 131/178/92-216,8 bylo zrušeno Ministerstvem zemědělství ČR, UPÚ dne 6. 6. 1996 pod čj. 1713/96-3150, Okresní úřad opětovně dne 1. 3. 1996 ve věci rozhodoval, ale i toto rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení pod sp. zn. 16 Ca 213/96. Naopak ale poslední rozhodnutí okresního úřadu ze dne 12. 9. 1996 zrušeno nebylo, neboť v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu ze dne 9. 7. 1997, čj. 16 Ca 549/96-26, bylo odvolání stěžovatele jako opožděné odmítnuto. Stran námitek proti tomuto rozhodnutí uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud krajský soud na základě provedeného dokazování plnou
II. ÚS 367/97
mocí ze dne 22. 11. 1993 bez podpisu právního zástupce a výslechem právního zástupce stěžovatele, který u jednání před krajským soudem dne 9. 7. 1997 výslovně uvedl, že stěžovatele zastupoval po celou dobu trvání správního řízení a že k vypovězení plné moci v průběhu správního řízení nedošlo, dospěl k závěru, že stěžovatel byl od 22. 11. 1993 zastoupen právním zástupcem, kterému bylo také rozhodnutí okresního úřadu ze dne 12. 9. 1996, čj. 72-1530/96-7749, doručeno dne 17. 9. 1996, a proto odvolání, podané na poštu k přepravě dne 21. 10. 1996, bylo podáno po uplynutí 30 denní lhůty, tj. opožděně, nelze uvedený závěr zásadním způsobem zpochybnit odkazem na to, že v předcházejících řízeních, vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 9/92, 15 Ca 523/95, 15 Ca 524/95, 16 Ca 213/96, a u Okresního úřadu L. pod čj. Zem 131/178/92-216, 72-2005/95-6987, 72-2006/95-6989, 72-2006/956989, 72-373/96-7513, zastoupen nebyl, a to v tom smyslu, že by došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) v intenzitě dosahující libovůle. Ostatně sám stěžovatel pro účely ústavní stížnosti uvádí, že plná moc byla vystavena v omezeném rozsahu, a to pro mimosoudní jednání, což zcela koresponduje se závěrem soudu o tom, že stěžovatel byl právě v takovém "mimosoudním" řízení , tj. před správním orgánem dle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zastoupen. Pro případ, že stěžovatel měl na mysli omezené zastoupení včetně řízení před správním orgánem, Ústavní soud uvádí, že z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 9. 7. 1997, resp. výslechu samotného právního zástupce, jak již bylo konstatováno shora, je zjevný pravý opak, přičemž samotná úplnost, resp. správnost protokolace stěžovatelem zpochybněna nebyla, a to ani v rámci řízení před krajským soudem, ani pro účely rozhodování o ústavní stížnosti.
II. ÚS 367/97
Všechny uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 23. 9. 1998 předseda senátu Ústavního soudu