ECLI:CZ:US:1998:2.US.372.98
sp. zn. II. ÚS 372/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 372/98
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti navrhovatele L. K., zastoupeného JUDr. R. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1946/97-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, nebot' návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu návrh, kterým se domáhá zrušení všech rozhodnutí obecných soudů v dané věci a tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů zejména pak rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 11 (věta první a druhá), čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 odst.1 Ústavy.
Navrhovatel ve vztahu k rozhodovací činnosti jak soudu obecných, tak i soudu Ústavního uvádí, že pokud v zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, chybí takové ustanovení, které by umožnilo uspokojit restituční nárok oprávněných
II.úS 372/98
osob, vztahující se k dané právní věci, pak měly obecné soudy rozhodnout ve prospěch navrhovatele a výkladem zákon č. 87/1991 Sb. doplnit.
K podobnému "doplňujícímu výkladu" by se měl v takovém případě, podle názoru stěžovatele, uchýlit i Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti.
S uvedeným právním názorem navrhovatele však nelze v žádném případě souhlasit. Tento postup by znamenal nepřípustný extenzivní výklad zákona, ke kterému nejsou zmocněny jak obecné soudy, tak ani Ústavní soud.
Stěžovatel napadá ve svém podání rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s ústavou a Listinou základních práv a svobod. Stížnost navrhovatele byla doručena Ústavnímu soudu dne 25. 8. 1998. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. 18 Co 582/96 a 18 Co 583/96, jako soudu odvolacího, nabyl právní moci přede dnem vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, t. j. před 29. červnem 1998.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1946/97-55, bylo odmítnuto dovolání navrhovatele (dříve žalobce) proti již shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, nebot' toto dovolání shledal Nejvyšší soud ČR nepřípustným.
Podle §236 odst.1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( §237 až 239 o. s. ř.).
Ve vztahu k ústavní stížnosti, zejména k ustanovení §72 odst.2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je pak třeba dovodit, že pokud bylo dovolání dovolacím soudem odmítnuto, nebot' nenaplňovalo podmínky shora uvedených ustanovení o. s. ř., pak je není možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základních práv nebo svobod poskytuje. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání navrhovatele pro nepřípustnost, konstatuje neexistenci práva
II.ÚS 372/98
navrhovatele podat dovolání. Pokud tedy navrhovatel, a v daném případě tato skutečnost z obsahu podání nevyplývá, nezajistil prekluzi lhůty k podání ústavní stížnosti tím, že ji podal ve stanovené 60 denní lhůtě ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. 18 Co 582/96 a 18 Co 583/96, podal stěžovatel ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení §72 odst.2 zák. č. 182/1993 Sb. a takovéto podání muselo být soudcem zpravodajem odmítnuto s poukazem na ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 7. září 1998