ECLI:CZ:US:1998:2.US.384.97
sp. zn. II. ÚS 384/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 384/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené JUDr. J.T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1997, č. j. 28 Ca 95/9622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.1 písm.b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel M., spol. s. r. o., zastoupený jednatelem J.H. zaslal dne 13.10.1997 ( poštovní přepravě podáno dne 9.10.1997) k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.června 1997, č.j. 28 Ca 95/96-22, který nabyl právní moci dne 8.8.1997 ve věci žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18.10.1995, č.j. 2925/12/95.
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta v plném rozsahu žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18.10.1995.
II.ÚS 384/97
Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem, právo na soudní ochranu dle čl.4 a č1.90 zák. ČNR č.1/1993 Sb. Ústavy a čl.36 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 95/96 - 22, ze dne 2. června 1997.
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl nálezem o zrušení ustanovení §250j odst. 4, zák. č. 99/1963 Sb., neboť skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti nastala zejména uplatněním tohoto ustanovení.
Ze spisového materiálu soud zjistil, že dne 2.1.1996 byla podána žaloba u Krajského soudu v Praze, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 18.10.1995, č.j. 2925/12/95, vydaného Finančním ředitelstvím v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 1993, vydaném Finančním úřadem ve S. dne 19.5.1995, č.j. 6435/41/95, kterým byl potvrzen uvedený platební výměr. Jednalo se o doměření daně ve výši Kč 1.800, které dle tvrzení stěžovatele bylo neoprávněné, a proto dne 2.1.1996 byla podána žaloba ke Krajskému soudu v Praze, která byla doručena dne 18.1.1996 s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí s odkazem na nesprávný postup správce daně.
Protože žaloba byla podána opožděně až po uplynutí lhůty a navíc neobsahovala náležitosti dle ust. §249 odst.2 o.s.ř. byla zamítnuta a rozsudek, č. j. 28 Ca 95/96 - 22, nabyl právní moci dne 8.8.1997.
Předmětem ústavní stížnosti je přezkum rozhodnutí správních orgánů a dále nepřípustnost dalších opravných prostředků ( §250 j odst.4 o.s.ř.), proti rozhodnutí správního soudu.
II.ÚS 384/97
Právo v uvedeném případě nebylo porušeno, protože zákon upravuje správní žaloby jako další opravný prostředek a tím je prolomena zásada dvojinstančnosti. Nezávislý správní soud tedy rozhoduje jako další instance správního řízení po vyčerpání řádných opravných prostředků dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. V tomto případě se jedná o přezkum rozhodnutí příslušných správních orgánů, proti kterým zákon umožňuje dostatek opravných prostředků.
Pro podání žaloby je v ust. §250b odst.1 o.s.ř. stanovena dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. K námitce stěžovatele stran dokazování je třeba upozornit, že pro správní soud je při přezkoumávání rozhodující skutkový stav, který byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a proto nemůže provádět dokazování. Soud zde není správní instancí, nerozhoduje ve věci, nýbrž jen přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí.
Soud proto může žalobě nevyhovět a tím napadené rozhodnutí potvrdit, anebo žalobě může vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, ale zásadně nemůže nahrazovat rozhodování správního orgánu a měnit jeho rozhodnutí, a to v obou stupních.
Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §250j odst. zákona č. 99/1963 Sb. není spojen s předmětem řízení a výrokem orgánu, který' rozhodl. Jedná se proto o návrh účelový.
Stěžovatel podal ústavní stížnost v souladu s ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou lze v souladu s ust. §72 odst. téhož zákona podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1) a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
II.ÚS 384/97
Na základě dožádání ústavního soudu k Městskému soudu v Praze, Spálená 2 bylo sděleno, že rozsudek , č.j. 28 Ca 95/96-22, nabyl právní moci dne 8.8.1997. Ústavní stížnost ze dne 9.9.1997 byla podána k přepravě dne 9.10.1997, pod.. R 154421 Praha 06, a tím byl návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání podle ustanovení §72 odst. zák. č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k tomu, že stížnost nesplňuje ust. §74, kdy spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, stěžovatel nedodržel část, kdy nastala skutečnost a nemůže se tedy domáhat zrušení ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř.
Ústavní soud na základě prozkoumání předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo k porušení ústavnosti a zákonnosti. V předmětné věci soud postupoval v souladu s platnými obecně závaznými právními předpisy.
Vzhledem k opožděnému podání ústavní stížnosti se odmítá také návrh na zrušení ustanovení §250j odst.. zák.č. 99/1963 Sb., neboť takový návrh může být projednán pouze v rámci ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. srpna 1998