ECLI:CZ:US:1998:2.US.399.97
sp. zn. II. ÚS 399/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ústí n. Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 17. 9. 1997, č. j. 16 Ca 224/97-18, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel zaslal dne 20.10.1997 k Ústavnímu soudu stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca
224/97-18, ze dne 17.9.1997, ve věci žaloby na přezkoumání
správního rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem,
č.j. 15095/130/96, ze dne 17.3.1997, a dodatečného platebního
výměru na daň z přidané hodnoty, č.j.143/7/42/96/Tvr, ze dne
30.8.1996, vydaného Finančním úřadem v Lounech.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo
porušeno jeho ústavní právo v čl. 1 odst.5 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě
zákona, a proto navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, č.j. 16Ca 224/97-18 ze dne 17.9.1997.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne
30.8.1996 byl Finančním úřadem v Lounech vydán dodatečný platební
výměr, č. j. 143/7/42/96/Tvr, na daň z přidané hodnoty ve výši Kč
4.247. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne 16.9.1996 odvolání,
které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí byl dne 15.4.1997 podán návrh
na zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství, č.j.
15095/130/96, ze dne 17.3.1997 a dodatečného platebního výměru
Finančního úřadu v Lounech, č. 143/42/96/Tvr, ze dne 30.8.1996.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16Ca 224/97-18,
ze dne 17.9.1997 byla žaloba zamítnuta.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud podle
ustanovení §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, vyžádal spis, sp. zn. 16 Ca 224/97,
u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze kterého bylo zjištěno, že
Finančním úřadem v Lounech byl vydán dodatečný platební výměr,
č.j. 143/7/42/96/Tvr, na daň z přidané hodnoty podle zákona č.
588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty.
Stěžovatel nemá žádné výhrady ke skutkové stránce věci, ani
ke skutkovým zjištěním, jde mu o posouzení otázky, zda je
zdanitelným plněním ve smyslu ustanovení §2 odst.2 písm. a)
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, prodej zboží na
základě kupní smlouvy, uzavřené podle §409 a násl. obchodního
zákoníku, v níž si strany písemně smluvily, že kupující nabude
vlastnického práva až po úplném zaplacení kupní ceny, jestliže
kupující dodané zboží prodávajícímu nezaplatí.
Své tvrzení opírá o výklad ustanovení §2 odst.1 písm.a)
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, který vymezuje
základní pojmy zákona. Tvrdí, že nedojde-li při dodání zboží
zároveň ke změně vlastnického práva, nevzniká prodejci
(dodavateli) ve smyslu tohoto ustanovení daňová povinnost. Tuto
daňovou povinnost nelze dovodit ani z ustanovení §9 odst. 1 písm.
a) zákona o dani z přidané hodnoty, které se týká času uskutečnění
zdanitelného plnění, avšak pouze za podmínky, že ke zdanitelnému
plnění došlo. Lze z něj dovodit, že den dodání zboží podle kupní
smlouvy se považuje za uskutečněné zdanitelné plnění, avšak pouze
v případě, že při něm dochází ke změně vlastnického práva. Tam,
kde kupující nabývá vlastnictví až zaplacením kupní ceny, se
považuje zdanitelné plnění za uskutečněné teprve zaplacením zboží,
jak je uvedeno v ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z přidané hodnoty větou začínající slovy : "v ostatních
případech". Konstatuje, že dle výkladu finančních orgánů
a krajského soudu by docházelo k tomu, že by byl prodávající nucen
platit DPH i v případech, kdy dodané zboží nezměnilo vlastníka,
neboť k zaplacení zboží v některých případech nikdy nedojde,
přičemž z žádného ustanovení nelze dovodit, že v těchto případech
může být daň z přidané hodnoty prodávajícímu vrácena a také
vrácena není, když není jisto, zda kupující zaplatí, případně kdy
zaplatí.
Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty v ustanovení
§2 vymezuje nejdůležitější základní pojmy užívané dále v zákoně,
mezi něž patří pojem zdanitelné plnění, které je speciálním
označením předmětu daně z přidané hodnoty.
Obecně je předmět daně z přidané hodnoty vymezen jako veškerá
zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty, včetně naturálního
plnění v tuzemsku v rámci podnikání.
Proto, aby plnění bylo plněním zdanitelným pro účely zákona
o dani z přidané hodnoty, musí současně splňovat tři podmínky.
Jedná se za prvé o věcné podmínky, za druhé o podmínku, že je
uskutečněno při podnikání a za třetí, že je uskutečněno
v tuzemsku.
1) Věcné podmínky
a) dodání zboží - za zboží se pro účely DPH považují všechny
movité věci s výjimkou peněz. Pokud je dodání zboží spojeno
s přepravou nebo odesláním potom místo, kde tato přeprava
(odeslání) začíná. Jestliže není dodání zboží spojeno s přepravou,
pak místo, kde se nachází zboží při uskutečnění dodání.
b) poskytování služeb, které jsou definovány v ust. §2 odst.4
písm. b) zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty.
c) převod a využití práv z průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví
2) Podnikání - zdanitelné plnění je uskutečňováno při podnikání,
jehož pojem je
vymezen v ustanovení §2, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník jako
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, a to
i v případě, že se jedná o činnost vykazující všechny znaky
podnikání, kromě toho, že je vykonávána podnikatelem.
3) Místo podnikání - vzhledem k tomu, že podmínkou je místo
podnikání v tuzemsku, musí být jednoznačně určeno.
Aby plnění bylo plněním zdanitelným, musí být splněny všechny
tři podmínky současně a musí zde být vždy patrný úmysl plátce daně
takové zdanitelné plnění uskutečnit, pak se jedná o podnikání ve
smyslu ustanovení §2 obchodního zákoníku.
V tomto případě stěžovatel jako podnikatel tyto tři podmínky
splnil a naplnil tím klíčový pojem daný zákonem č. 588/1992 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, kterým je vymezení předmětu daně
- zdanitelné plnění. Co se týče okamžiku uskutečnění zdanitelného
plnění, dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, v případě prodeje zboží mezi podnikatelskými
subjekty, který je uskutečňován na základě kupní smlouvy podle
obchodního zákoníku, se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné
dnem dodání zboží, který je uveden v kupní smlouvě. Určující je
vždy tento den dodání i když se od něj může den přechodu
vlastnických práv lišit. Den uskutečnění zdanitelného plnění tedy
není vázán ke dni nabytí vlastnického práva zboží kupujícím.
V případě, že prodej zboží je realizován mimo rámec kupní
smlouvy, podle obchodního zákoníku, například se jedná o prodej
zboží občanovi podle občanského zákoníku, považuje se zdanitelné
plnění za uskutečněné dnem převzetí zboží nebo dnem jeho zaplacení
podle toho, který den nastane dříve, což se neuskutečnilo v tomto
případě.
Uložení daňové povinnosti ve výše uvedeném případě je
v souladu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
a proto Ústavní soud na základě prozkoumání spisového materiálu
dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo
k porušení zákonnosti a ústavnosti a v předmětné věci bylo
postupováno v souladu s obecně závaznými právními předpisy.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud podle
ustanovení §82 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. září 1998