ECLI:CZ:US:1998:2.US.404.97
sp. zn. II. ÚS 404/97
Usnesení
II. ÚS 404/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.7. 1997, čj. 1 Co 88/97-45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 23 C 3/97-20, ze dne 15. 4. 1997, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a J.Č., mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 23. 10. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 24. 10. 1997, domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 2. 7. 1997, čj. 1 Co 88/97-45, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě, čj. 23 C 3/97-20, ze dne 15.4. 1997.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal žalobu proti vedlejšímu účastníku řízení, kterou se domáhal, aby Krajský soud v Ostravě uložil vedlejšímu účastníku zdržet se šíření zvukového záznamu hlasového projevu stěžovatele ze dne 4. 1. 1996, dále omluvit se stěžovateli na nejbližším zasedání Obecního zastupitelstva MO za to, že neoprávněně pořídil zvukový záznam jeho hlasu a tento použil bez svolení stěžovatele v přestupkovém řízení, a aby byl povinen zaplatit stěžovateli částku 100.000,- Kč. Jeho žaloba byla zamítnuta a rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci.
Podle názoru stěžovatele pochybení orgánů veřejné moci spočívalo v následujících skutečnostech. Oba soudy nepostupovaly v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod {dále jen "Listina").
II. US 404/97
Pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Byla mu neoprávněně odepřena satisfakce formou náhrady nemajetkové újmy v penězích, ač na základě nezákonného důkazu byl uznán vinným přestupkem. Bližší ústavněprávní argumentace nebyla ve stížnosti obsažena.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti. Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Vedlejší účastník řízení na výzvu Ústavního soudu neodpověděl. Za účastníka řízení
se vyjádřil předseda senátu KS JUDr. J.D. Uvedl, že z porušení práva na ochranu osobnosti mohou vyplývat jen práva uvedená v §13 o.z. Postup a rozhodnutí soudu byly v tomto ohledu v souladu s čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Poukázal též na satisfakční povahu samotného rozsudku, v jehož odůvodnění bylo konstatováno, že došlo k porušení práv stěžovatele a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Za senát VS se vyjádřil jeho předseda JUDr. J.Z., který zopakoval důvody, které vedly VS k potvrzení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a navrhl zamítnutí stížnosti.
Na základě podané ústavní stížnosti a předloženého spisu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písni, a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení", právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práv stěžovatele podle čl. 10 a hlavy páté Listiny. Na základě předloženého spisového materiálu a vyjádření je nutno konstatovat, že se stěžovateli takový zásah nepodařilo prokázat. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Provedly potřebné důkazy a posoudily právní stav věci v souladu s příslušnými ustanoveními o.z. a o.s.ř.
Ústavní soud přitom vyšel z následujících skutečností. Je nepochybné, že projev i tak vulgárního obsahu, jaký byl zachycen vedlejším účastníkem, je předmětem ústavní ochrany podle čl. 10 Listiny. Není pochyb, že pro jeho obsah by jeho šíření mohlo vážně narušit hodnoty tímto ustanovením chráněné. Pokud však k tomuto šíření vedlejším účastníkem nedošlo, byl postup a vedení řízení obecnými soudy v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny. Ústavní soud přitom žádné extrémní vybočení z ústavně zaručených pravidel soudního řízení nezjistil. Stěžovatel přitom konkrétní zásah do svých ústavně zaručených práv nedokázal nijak blíže zdůvodnit.
Obecné soudy zjistily a konstatovaly, že došlo k neoprávněnému pořízení záznamu hlasového projevu stěžovatele. Vyšly však z toho, že žaloba není důvodná v tom, že požaduje, aby se vedlejší účastník zdržel jednání v podobě šíření záznamu jeho hlasového projevu, neboť k tomu by musel prokázat, že k šíření nadále dochází nebo hrozí. Současně je třeba zdůraznit, že ustanovení Listiny základních práv a svobod chrání jedince v prvé řadě před zásahy orgánů veřejné moci.
II. ÚS 404/97
Z čl. 10 Listiny proto především vyplývají závazky českého státu uvedené hodnoty před zásahy jiných sob chránit. V případě neposkytnutí ochrany teprve vzniká pravé porušení základního práva. Proto zde nelze aplikovat zásady vyslovené Ústavním soudem v nálezu I. ÚS 15/95.
V žádném případě dále nelze pominout, že stěžovatel neprokázal, že by tento záznam vedlejší účastník šířil alespoň v jednom případě, když v přestupkovém řízení nahraný záznam jeho slovního projevu poskytla manželka vedlejšího účastníka, nikoli účastník sám. Vedlejší účastník tak ani nebyl pasivně v tomto směru legitimován. Nepřipuštění manželky vedlejšího účastníka řízení rovněž neporušilo ústavně zaručená pravidla soudního řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny a §216 o.s.ř.).
Stejně tak bylo následně správně rozhodnulo o jeho požadavku omluvy na zasedání Obecního zastupitelstva MO, neboť zde jednak nebyla příčinná souvislost mezi místem pořízení záznamu a jednáním zastupitelstva, jednak nelze žalobou požadoval něco, o čem soud nemůže rozhodnout s ohledem na pravidla účasti na jednání zastupitelstev obcí ve smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (tzv. political question).
Za satisfakci možno v daném případě s přihlédnutím ke všem okolnostem považovat již to, že neoprávněné pořízení záznamu slovního projevu stěžovatele bylo soudem konstatováno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. z roku 1991, kde bylo vysloveno, že Evropský soud pro lidská práva má zato, že konstatování porušení určitého článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je dostatečným spravedlivým zadostiučiněním v daném případě a obdobně rozhodnutí tohoto soudu otištěná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, přílohový sešit č. IX, rozsudky o stížnostech č. 21335/93 a č. 20060/92).
S ohledem na okolnosti případu soudy posoudily i podmínky, za nichž by měla být poskytnuta náhrada nemajetkové újmy, když vyšly z toho, že k záznamu došlo na pozemku vedlejšího účastníka, ten jej nepoužil, nýbrž jej použila pouze jeho manželka a navíc přestupek stěžovatele byl prokázán i dalšími důkazními prostředky. Zde musí Ústavní soud zdůraznit, že je ve své jurisdikční činnosti rovněž vázán ústavní zásadou respektováni nezávislosti rozhodování obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Součástí této soustavy Ústavní soud není a může proto do soudních rozhodnutí zasahovat jen za přesně stanovených podmínek. Jestliže proto obecné soudy zjistily a konstatovaly, že došlo k neoprávněnému pořízení záznamu hlasového projevu stěžovatele a došly k závěru, že tím je dána stěžovateli satisfakce vzhledem k okolnostem případu, které posoudily ústavně konformním způsobem, nezbylo, vzhledem k výše uvedenému. Ústavnímu soudu rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19.8.1998 JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu ÚS