Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.11.1998, sp. zn. II. ÚS 406/97 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 134/12 SbNU 267 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.406.97

sp. zn. II. ÚS 406/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. K., t. č. ve věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 1. 9.1997, čj. 2 To 693/97-176, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, zastoupeného předsedou senátu 2 To, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 9.1997, čj. 2 To 693/97-176, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6.1997, čj. 2 T 46/93-161, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal s odvoláním na porušení zásady presumpce neviny, práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina", čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - dále jen "Pakt", a čl. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"), zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6.1997, čj. 2 T 46/93-161, uznán vinným trestným činem znásilnění, jehož se měl dopustit tak, že dne 4.11.1992 v době od 17.40 hod. do 17.45 hod. poblíže garáží na ulici Březinové v Jeseníku, nyní okr. Jeseník, násilím zastavil H. M., která projížděla na jízdním kole, odvedl ji ke garážím, přičemž jí vyhrožoval, že ji podřeže, nebude-li mu po vůli a pod pohrůžkou ji přinutil k souloži, za což mu byl uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Na odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že v trestním řízení došlo ke zmaření rekognice, neboť policisté záměrně umožnili poškozené, aby ho spatřila, a to patrně proto, že byl v minulosti již pro trestný čin znásilnění trestán, a proto, že se na něj v obecných rysech hodil popis pachatele od poškozené. Dále namítal, že nebylo provedeno řádné ohledání místa činu, na kterém byly údajně otisky od pachatelova kola, které by bylo lze srovnat s jeho kolem, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, resp. že byl, ale se značným časovým odstupem a tedy s problematickým výsledkem, a konečně že nebylo provedeno poznávací řízení ve vztahu k jeho jízdnímu kolu. Zcela na závěr poukázal na složitost a nejednoznačnost důkazní situace s tím, že přetrvávající rozpory mezi důkazy měly být hodnoceny v jeho prospěch a nikoliv naopak. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření namítl, že údajná porušení Listiny, Paktu a Úmluvy stěžovatel nekonkretizuje, a navíc, že vlastní odůvodnění ústavní stížnosti odpovídá obsahu opravných prostředků, podaných v rámci řízení před obecnými soudy. Dále se ve vyjádření konstatuje, že odvolací soud přezkoumal nejen zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, ale také i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, s tím, že nebylo zjištěno žádných pochybení, které by mohly správnost meritorního rozhodnutí zpochybnit, a proto stěžovatel nebyl nikterak krácen na právu obhajoby, bylo realizováno právo na spravedlivý proces a respektovaná zásada presumpce neviny. Dále krajský soud zdůraznil, že to byla poškozená, kdo si náhodně přes otevřené dveře z kanceláře, kde byla vyslýchána, všimla potenciálně podezřelého, v důsledku čehož nelze tuto nepředvídanou okolnost klást k tíži pracovníkům policie. V této souvislosti také krajský soud uvedl, že důkazní situaci byla věnovaná značná pozornost, neboť věc byla opakovaně vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a došetření. K vyšetřovacímu pokusu krajský soud uvedl, že prakticky nikdy nelze vytvořit naprosto totožnou situaci, jaká nastala v době spáchání trestné činnosti, zejména z hlediska povětrnostních, světelných a jiných podmínek. Pokud jde o otázku viny, v souladu se svým rozhodnutím krajský soud konstatoval, že vycházel zejména z výpovědi poškozené a poukázal na skutečnost, že poškozená pachatele při páchání trestné činnosti zřetelně viděla, a že výsledky kriminalistického šetření potvrzovaly druhovou shodnost vláken svetru stěžovatele se svetrem pachatele, a konečně poukázal na shodnou krevní skupinu zjištěnou ze spermatu. Krajské státní zastupitelství se svého práva být vedlejším účastníkem řízení přípisem ze dne 19.11.1997 ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdalo. Okresní státní zastupitelství odkázalo na závěrečnou řeč státního zástupce přednesenou před Okresním soudem v Šumperku dne 20. 6.1997 s tím, že jejich stanovisko k vině obviněného i zpochybňované důkazní situaci zůstává nezměněno. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, tak jak předpokládá §72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR, než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Okresního soudu Šumperk, sp. zn. 2 T 46/93, Ústavní soud zjistil, že již citovanými rozsudky Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců nepodmíněně a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Těmto rozsudkům předcházel odsuzující rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 4.1994, sp. zn. 2 T 46/93, zrušený usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, dne 15. 6.1994, sp. zn. 2 To 262/94, a zprošťující rozsudek ze dne 26.10.1995 Okresního soudu v Šumperku, čj. 2 T 46/93-138, zrušený usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 27.11.1996, sp. zn. 2 To 777/95. Dále Ústavní soud zjistil, že obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že se nejen stal skutek, který je předmětem trestního stíhání, ale také že tento skutek spáchal stěžovatel, jenž po celou dobu trestnou činnost popíral, a to na základě výpovědi poškozené ze dne 5.11.1992, která stěžovatele při konfrontaci poznala na 90 % a v rámci vyšetřovacího pokusu na 100 %, přičemž při prvotním popisu dne 4.11.1992, stvrzeném výpovědí svého manžela, pachatele popsala spolu se dvěma markanty, tj. jako muže v červené zimní silonové bundě na zip a se starším jízdním kolem. Dle závěrů obecných soudů však obviněný měl skutek spáchat ve svetru, jehož jen druhově určená vlákna byla zjištěna na kalhotkách poškozené, ačkoliv prokazatelně na základě svědeckých výpovědí D. K. a A. F. byl obviněný v kritické době v černomodré bundě a vlákny druhově odpovídající svetr měl uložený v tašce, přičemž k tomu, aby si bundu svlékl a namísto ní oblékl svetr a bundu uložil do tašky v listopadu (4.11.) v době mezi 17.00 a 18.00 hod. během jízdy na kole žádný logický důvod neměl. Navíc kalhotky poškozená dala do svého sáčku (srov. výpověď ze dne 11. 3.1994, čl. 75 spisu), a znalec ing. P. Ch. připustil, že pokud sáček svědkyně již dříve používala a přišel tak do styku s jinými svršky, mohla mít tato skutečnost vliv (srov. výpověď znalce ze dne 11. 3.1994, čl. 76 spisu). Naopak na oděvu obviněného, konkrétně svetru, v němž měl skutek spáchat, žádná druhově shodná vlákna s oděvem poškozené znalecky zjištěna nebyla. Další část výpovědi poškozené, dle níž šlo o muže se starším kolem, které později upřesnila jako kolo s normálními řídítky bez přehazovačky (srov. výpovědi ze dne 11. 3.1994 a 3. 5.1995), ačkoliv obviněný ten den jel na kole Favorit s tzv. "berany" a s přehazovačkou, byla obecným soudem přičtena jejímu psychickému rozrušení. Rovněž tak znalecká šetření, týkající se krevní skupiny A pachatele zůstávají jen nejednoznačným důkazem, směřujícím na neurčitý okruh osob včetně obviněného. K uvedenému přistupuje ta základní skutečnost, že obviněný byl vytipován jako možný pachatel sousedem, policistou J. K., majícím v kritické době službu, jehož náhled byl ovlivněn poznatkem, že soused - obviněný byl již za stejnou trestnou činnost trestán, a u něhož tak dochází ke stěží přezkoumatelnému střetu v postavení svědka, takříkajíc bez atributů, s rolí policisty, konajícího s osobní zainteresovaností danou sousedským vztahem. Tento policista totiž ve své původní svědecké výpovědi dne 14. 4.1994 uvedl, že pachatele vytipoval sám, což později dvakrát změnil. Poprvé tak, že jej vytipoval společně s JUDr. J. R., působícím ve věci jako vyšetřovatel, který však slyšený jako svědek tuto okolnost označil za absurdní (srov. výpověď ze dne 4. 7.1995, čl. 115), a dále rovněž dne 14. 4.1994 tento policista k trestní minulosti obviněného uvedl, že byl ohledně jeho osoby poučen, protože v obvodu pracoval 8 let, že se dobře znají, zkrátka jako na vesnici, jsou skoro sousedé, potkávají se a někdy se spolu baví. Podruhé při výpovědi, učiněné dne 4. 7.1995, čl. 116, uvedl, že k vytipování mohlo dojít "se všemi dohromady" a že až po předvedení stěžovatele se dozvěděl, že v minulosti měl spáchat obdobnou trestnou činnost. Kromě toho vypověděl, že vzorek designu na místě činu byl porovnán a shledán shodný se vzorkem designu kola Favorit a přitom dle protokolu o ohledání místa činu ze dne 4.11.1992 nebyly ohlídkou nalezeny žádné kriminalisticky relevantní stopy. Jestliže tedy již k samotnému vytipování obviněného došlo subjektem v takto: nevěrohodném a nepřehledném, presumpci neviny porušujícím trojjediném postavení svědka, policisty, souseda, a současně nebyla provedena rekognice poškozenou v poměru k několika možným pachatelům, když okolnost, že poškozená ihned v průběhu výslechu dne 4.11.1992 večer upozornila, že osoba sedící na chodbě je pachatelem, z vlastního protokolu o výslechu ze dne 4.11.1992 neplyne, ale naopak dle protokolu o výslechu u soudu dne 11. 3.1993 poškozená výslovně uvedla, že poprvé muže podezřelého ze spáchání trestného činu viděla až dne 5.11.1992 asi v 11.00 hod. dopoledne, potom i s přihlédnutím ke shora uvedenému nezbývá než uzavřít, že závěr obecných soudů o tom, že skutek spáchal obviněný, resp. stěžovatel, je v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že výpověď obviněného, jenž se může hájit jakkoliv, a tedy i nedůsledně, nelze co do relevantnosti zásadně postavit na roveň výpovědi poškozené, slyšené jako svědkyně. Za této situace v dané věci došlo k porušení jak pravidla obsaženého v §2 odst. 5 tr. řádu, které soudu ukládá postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak i pravidla obsaženého v §2 odst. 6 tr. řádu, které soudu ukládá hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i ve svém souhrnu, a současně došlo též i k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Ze všech shora uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 2 Paktu podle §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno a napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvého stupně z důvodu procesní ekonomie dle §83 odst. 3 písm. a) cit. zák. zrušeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. 11.1998