ECLI:CZ:US:1998:2.US.426.97
sp. zn. II. ÚS 426/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 426/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. M.M., zastoupené advokátem JUDr. I.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 13 Cmo159197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, č. j. 13 Cmo 159/97-31, a tvrdila, že obecný soud těmito rozhodnutími porušil její ústavně zaručené základní právo dané čl. 28 Listiny základních práv a svobod (per analogiam) a čl. 23 odst.2 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod z roku 1948, a to tím, že jí v řízení o incidenční žalobě konkurzního věřitele nepřiznal náklady řízení v takové výši, v jaké ji před obecnými soudy (podle výše uplatněné pohledávky) účtovala. Vytkla obecnému soudu nesprávnou aplikaci advokátního tarifu a absenci přiměřeného zdůvodnění jeho rozhodnutí a závěrem navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s ustanovením §9 odst.3 písm. a) vyhlášky ministra spravedlnosti č. 177/1996 Sb. zrušil.
II.ÚS 426/97
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, jak již bylo v obdobné věci několikrát judikováno Ústavním soudem (naposledy II.ÚS 360197 ze dne 5. 5. 1998).
Ústavní soud již dříve a opakovaně v publikovaných a tedy obecně přístupných nálezech vyložil, že v rámci své pravomoci dané jak Ústavou ( úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek. Protože jde o ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, postačí stěžovatelku na tato rozhodnutí odkázat ( k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); ony zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upraveno - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, příp. k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo; odkaz stěžovatelky na odlišnou výši odměny za zastoupení ve sporu (při shodné výši jeho punkta) a v posuzované věci z důvodů vyložených obecným soudem, s nímž se i Ústavní soud zcela ztotožňuje, není namístě; ostatně, pokud jde o povahu advokátní odměny, sluší stěžovatelku odkázat na stanovisko Ústavního soudu ve věci III.ÚS 341/97 ( PI.ÚS-st.-1/96 - obecně přístupné u Ústavního soudu - §59 odst.6 zák. č. 182/1993 Sb.).
Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou (a opakovanou) polemikou se stanoviskem obecného soudu, aniž by však tvrzení stran ústavně zaručených základních práv - mimo strohý odkaz na příslušné články Listiny základních práv a svobod - bylo vůbec zdůvodněno; je proto i zde namístě stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci soudů obecných, není v této soustavě další přezkumnou instancí.
II.ÚS 426/97
Z takto vyložených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§43 odst.1 písm.c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení §9 odst.3 písm.a) vyhlášky ministra spravedlnosti č. 177/96 Sb.; s ohledem na odmítavý výrok stran vlastní ústavní stížnosti však nebylo třeba se tímto návrhem - ostatně zcela nedůvodným - zabývat, neboť věcné projednání takového návrhu je úzce spjato s osudem ústavní stížnosti, spolu s níž byl podán.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 7. května 1998