ECLI:CZ:US:1998:2.US.439.97
sp. zn. II. ÚS 439/97
Usnesení
II. ÚS 439/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatelky M.J., zastoupené advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca 233/97-26, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem s odvoláním na porušení ústavního práva na soudní ochranu dovolávala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1997, čj. 1571/110/1997, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v P. ze dne 29. 1. 1997, č. 5631, čj. 5921/97/031.
II. ÚS 439/97
V odůvodnění stížnosti uvedla, že soud se dle jejího názoru nedostatečně vypořádal se žalobními důvody a rozhodl o nich v rozporu s právním stavem, v této souvislosti nesouhlasila s výkladem §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, a to proto, že výdělečnou činnost se svým manželem jako své hlavní zaměstnáni vykonávala jen část roku (od 6. 10. 1992), a poukázala na situaci upravenou v odst. 7 téhož ustanoveni. A pokud jde o aplikaci §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb., namítla, že nutnou podmínkou byla neexistence jiných příjmů. Protože se však některé příjmy v daňovém přiznání neuvádějí (§17 zák. č. 389/1990 Sb.), nelze argumentovat daňovým přiznáním. Rovněž nesouhlasila se závěrem soudu, dle kterého jí nepřísluší nárok na částečný odklad placení daně dle §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb. z důvodu, že nepokračovala v podnikatelské činnosti v roce 1993 a 1994, neboť soud dostatečně nezkoumal, zda v podnikání pokračovala, když vycházel jen ze skutečnosti, že za období roku 1993 a 1994 nebylo podáno daňové přiznání, přičemž opomenul možnost pokračovat v podnikatelské cennosti bez splnění zákonem stanovené povinnosti podat daňové přiznání, a zdůraznila, že odklad by měl být dle jejího názoru přiznán vždy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále vyslovil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v ustanovení §132 o.s.ř., s tím, že pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, obsaženým v části
II. ÚS 439/97
páté o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka namítala porušení ustanovení čl. 36 hlavy páté Listiny, přezkoumal Ústavní soud návrh spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 15. 3. 1993 správci daně přiznání k dani z příjmů obyvatelstva, ve kterém uvedla, že v roce 1992 provozovala podnikatelskou činnost jako své hlavní zaměstnání společně s manželem a uvedla rozdělený základ daně podle §5
odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. ve výši 50% základu daně, dosaženého společnou činností. Daň vypočetla v částce 1.812,Kč, přičemž uplatnila nárok na odklad placení daně podle §28 odst. 7 citovaného zákona. Na základě daňové kontroly pak byla stěžovatelce doměřena daň ve výši 68.163,- Kč, stanovená podle pomůcek (§44 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.), neboť účetnictví bylo shledáno neúplným, když v něm nebyly obsaženy všechny doklady a do příjmu nebyly zahrnuty veškeré příjmy, ačkoliv výdaje v účetnictví byly zahrnuty všechny.
Správní orgán i soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka působila jako osoba spolupracující v hlavním zaměstnání, jestliže působila při společné činnosti podnikatelské povahy s manželem a došlo-li ke zvýšení celého daňového základu, zjištěného z takové činnosti, z důvodu nezahrnutí veškerých příjmů za dané období, pak za situace, kdy daňový základ byl rozdělen rovným dílem, bylo nutné stejným dílem zvýšit i daňový základ stěžovatelky.
II. ÚS 439/97
Soud rovněž nevyhověl návrhu na odložení daně dle §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., s tím, že z předložených dokladů nebylo prokázáno, že stěžovatelka pokračovala v následujících dvou letech v podnikatelské činnosti, jak zákon vyžaduje. V souvislosti s rozhodováním o odkladu daně soud poukázal na rozpor v žalobních námitkách, kdy stěžovatelka na jedné straně tvrdí, že nepůsobila jako spolupracující osoba v hlavním zaměstnání ve smyslu §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. a současně požaduje daň odložit, což přichází v úvahu právě tehdy, jde-li o příjmy plynoucí z činnosti související s činností podnikatelskou v hlavním zaměstnání.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pokud jde o aplikovatelnost §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. (v tom smyslu, že byl aplikován, ačkoliv pro to nebyly splněny z hlediska skutkového podmínky), když stěžovatelka tvrdí, že ze samotného daňového přiznání za rok 1992 nelze dovodit neexistenci jiných příjmů jako podmínky aplikovatelnosti §5 odst. 6, zejména proto, že některé příjmy se do daňového přiznání neuvádí (§17 odst. 3 zák. č. 389/1990 Sb.), a dále námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pokud jde o neaplikovatelnost §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., tj. nepřiznání odkladu (v tom smyslu, že nebyl aplikován, ačkoliv aplikován být měl - tj. odklad přiznán), dovodil-li krajský soud z nepodání daňových přiznané v následujících letech 1993, 1994 nesplnění podmínky podnikatelské činnosti po dobu 2 let. Řečeno jinak, stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry a s rozsahem dokazování, na jehož základě soud k napadenému rozhodnutí dospěl. Jak Ústavní soud z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/97, zjistil, řízení před soudem probíhalo v souladu s ustanovením hlavy páté
II. ÚS 439/97
o.s.ř. a tak i v souladu se zásadami uvedenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Krajský soud se za účasti účastníků řízení zabýval předloženými důkazy a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci lze aplikovat §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. a naopak nelze aplikovat §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., a žalobu na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství dle §250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
V souladu s ustanovením §157 o.s.ř. rozsudek odůvodnil a uvedl, jakými předpisy se při rozhodování řídil, a k jakým skutkovým zjištěním dospěl, to vše, aniž by interpretací a aplikací těchto ustanovení vybočil z mezí ústavnosti.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že v daném případě nedošlo k namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. K námitkám stěžovatelky stran aplikovatelnosti §5 odst. 6 zák. č. 389/1990 Sb. Ústavní soud uvádí, že logice §17 odst. 3 zák. č. 389/1990 Sb., dle kterého se některé příjmy neuvádí, odpovídá, že se k nim nepřihlíží, což koresponduje se skutkovým zjištěním krajského soudu o tom, že v předmětném období skutečně stěžovatelka vykonávala výdělečnou činnost společně se svým manželem jako hlavní zaměstnání, aniž měla jiné příjmy, a stejně tak logice §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb., jakožto ustanovení o "splatnosti" daně z podnikatelských příjmů - kdy podnikání je chápáno jako soustavná činnost - odpovídá krajským soudem dovozená nutnost splnění podmínky pokračování v podnikatelské činnosti po dobu následujících 2 let, když nesplnění bylo (tak jako nedostatek jiných primu, resp. vykonávání výdělečné činnosti jako hlavního zaměstnání manželi společně dle §5 odst. 6) věcí skutkových zjištění, jimiž se Ústavní soud, a to vzhledem k již konstatovanému
II. ÚS 439/97
dodržení příslušných procesních zásad upravujících dokazování, nemohl zabývat, neboť by porušil zásadu soudcovské nezávislosti dle č1. 82 Ústavy ČR.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 9. 1. 1998 soudkyně Ústavního soudu