ECLI:CZ:US:1998:2.US.449.97
sp. zn. II. ÚS 449/97
Usnesení
II. ÚS 449/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti ing. P.A., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Generálního ředitelství vězeňské služby a ředitele Vazební věznice Z., v jehož důsledku byl držen ve vazbě bez existence pravomocného rozhodnutí soudu, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Generálního ředitelství vězeňské služby a ředitele Vazební věznice Z., kterým bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Zásah podle stěžovatele spočíval v tom, že vrchní státní zástupce na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1997, sp. zn. 2 Nt 46/97, neodeslal příkaz k propuštění z vazby, přestože věděl, že k jeho dalšímu setrvání ve vazbě nejsou splněny všechny podmínky stanovené zákonem a zejména Listinou. Jeho práva měla být rovněž porušena jednáním Generálního ředitelství vězeňské služby v osobě ředitele Vazební věznice Z., který neučinil žádná opatření k odstranění závadného stavu. Účastníci řízení o vazbě pochybili tím, že interpretovali §74 odst. 2 tr. ř., jako by mělo odkladný účinek. To však nic nemohlo podle stěžovatele změnit na faktu, že pravomocně stanovená doba trvání vazby vypršela 30. 9. 1997 a že tento postup odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí pod. č. 57/92.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal splnění podmínek pro projednání ústavní stížnosti a na základě stěžovatelem předložených stejnopisů soudních rozhodnutí ve věci a posouzením právního stavu v době, kdy se o vazbě stěžovatele rozhodovalo, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.
Stěžovatel sice uvádí, že jeho návrh nemůže být odmítnut podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť k porušení jeho práva došlo zákonem, nikoli usnesením či rozsudkem, další obsah jeho stížnosti však svědčí o
II. ÚS 449/97
opaku. Z předložených rozhodnutí vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci svým usnesením, sp. zn. 1 Nt 25/97, prodloužil vazbu stěžovatele do 30. 9. 1997. Týž soud pak svým usnesením, sp. zn. 2 Nt 46/97, avšak ze dne 29. 9. 1997 (a nikoli 29. 11. 1997, jak mylně uvádí stěžovatel) zamítl návrh vrchního státního zástupce v Olomouci na prodloužení vazby stěžovatele. Proti tomuto usnesení se odvolali stěžovatel i vrchní státní zástupce a Nejvyšší soud ČR svým usnesením, sp. zn. 2 Tvno 36/97, zamítl obě odvolání. V případě stěžovatele z toho důvodu, že směřovalo jen proti odůvodnění, když výrok napadaného rozhodnutí již nemohl být pro něj příznivější a stejně tak zamítl odvolání vrchního státního zástupce, neboť potvrdil stanovisko Vrchního soudu v Olomouci, že pro další trvání vazby již nejsou splněny všechny zákonem (a Listinou) stanovené podmínky.
Z uvedeného vyplývají důvody nepřípustnosti stížnosti. Ústavní stížnost musí podle zákona o Ústavním soudu směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném procesním prostředku, který stěžovateli zákon poskytuje. V daném případě se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. To však stěžovatel nenapadá, neboť ochrana jeho právům byla již dříve poskytnuta Vrchním soudem v Olomouci. Ústavní stížnost s ohledem na svou subsidiaritu může napadat vady předchozího řízení jen tehdy, když se projevily v rozhodnutí o posledním opravném prostředku. To není tento případ, kdy naopak obě soudní rozhodnutí ochranu právům stěžovatele poskytla.
Kromě toho bylo rozhodováno před uplynutím stanovené doby vazby, nikoli až dva měsíce poté, jak uvádí stěžovatel. Stěžovatel navíc přehlíží platné znění §74 odst. 2 tr. ř., jak bylo naposled stanoveno zákonem č. 152/1995 Sb. Návrh na jeho zrušení z důvodu neústavnosti však nepodal. Pouze polemizuje s jeho výkladem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 1998 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu