ECLI:CZ:US:1998:2.US.451.97
sp. zn. II. ÚS 451/97
Usnesení
II. ÚS 451/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J.Z., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, čj. 17 Co 458/97137, a dále proti usnesení z téhož dne, čj. 17 Co 459/97-138, takto:
Ústavní stížnosti se o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve své včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, čj. 17 Co 458/97-137, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, o neprominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání a usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 1997, čj. 17 čj. 459/97-138, jímž bylo
l
II. ÚS 451/97
odmítnuto odvolání stěžovatelky pro opožděnost, předeslala, že
ačkoliv účastníci sporu při existenci již vydaného pravomocného
rozhodnutí uznali povinnost k náhradě škody a shodli se na nutnosti zjistit nástupce práv a závazků S., byla žaloba
z důvodu promlčení zamítnuta a dále poukázala i na neúspěšnost námitky podjatosti soudkyně. Ve vlastním odůvodnění své ústavní stížnosti uvedla, že proti rozsudku soudu podala předem ohlášené odvolání dne 10. 6. 1996 poštou v době, kdy nebyly k dispozici poštovní knihy pro stěhování kanceláří. Dodatečně bylo zjištěno, že v soudním spise je na odvolání razítko s datem 1. 7. 1996 a rukou slovo osobně, které bylo opět vyškrtnuto. Za tohoto stavu požádala o vrácení lhůty k podání odvolání s tím, že odvolání bylo včas předáno na poště k přepravě, žádosti ale nebylo soudem prvého stupně vyhověno, nicméně odvolací soud uložil provést dokazování a soud prvého stupně je také doplnil, a to výslechem praktikanta V., pracovnice soudu H., na druhé straně ale neprovedl navržený výslech svědkyně F., sekretářky právního zástupce stěžovatelky. Poté byla žádost znovu zamítnuta rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 1997, potvrzeným ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze, a téhož dne došlo k odmítnutí odvolání ve věci samé pro opožděnost (usnesení ze dne 29. 8. 1997 pod čj. 17 Co 458/97-137 a 17 Co 459/97-138). V další části odůvodnění stěžovatelka uvedla, že ačkoliv Ústavní soud není pokračováním obecného soudnictví, ochrany před ním se lze dle jejího názoru dovolat tam, kde navržené nebo nařízené důkazy se neprovedou nebo zkreslí, a to zejména jestliže okrajové procesní řízení souvisí s naléhavým a citlivým sociálním nárokem na náhradu škody, a dovodila, že protože výsledky řízení ve věci samé nelze vysvětlit jen nezdatností soudu, potom procesní postup v řízení o vrácení lhůty je snahou, aby výsledky nezdatnosti
II. ÚS 451/97
nebyly znovu projednávány. Následně znovu zdůraznila, že přestože spolehlivost údajů podle razítka byla zpochybněna, soudy se vyhnuly povinnosti provést důkazy jiné s tím, že bez svědkyně F. nemohlo být zjištěno, že veškerá korespondence je v počtu 20 až 40 obálek vypravovaná vždy zalepená, proto praktikant V. nemůže vědět, jestli odvolání bylo předem přeložené či nikoliv.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje na projednávanou věc. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 10 C 157/93, Ústavní soud zjistil, že oba soudy se tvrzením stěžovatelky, že odvolání proti rozsudku bylo podáno včas, tj. na poště dne 10. nebo 11. 6., zabývaly, neboť v tomto směru provedly řadu důkazů, mimo jiné výslechem svědků P.V., pracovníka právního zástupce
stěžovatelky; V.H., pracovnice podatelny Obvodního soudu pro Prahu 7; zprávou ze dne 15. 5. 1997 České pošty, a při hodnocení těchto důkazů soud postupoval v souladu s §132 o.s.ř. a své rozhodnutí v souladu s §157 odst. 2 o.s.ř. také odůvodnil. Dospěl-li proto krajský soud spolu se soudem prvého stupně tímto procesním postupem k závěru, že odvolání bylo podáno osobně na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 7, a to 1. 7. 1996, vzhledem k tomu, že podání
II. ÚS 451/97
učiněné poštou v obálce by bylo přeloženo, protože svědek
V. výslovně uvedl, že obálka byla menší s okénkem,
zatímco stejnopisy odvolání založené ve spisu přeloženy nebyly,
s tím, že je nepravděpodobné, aby podání, podané na poště 10.
nebo 11. 6. došlo na soud po 20 dnech, když běžným zpožděním je
1 až 2 dny, potom Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit tento
závěr obecného soudu, neboť by zasahoval do již zmíněného principu soudní nezávislosti. Jinými slovy, protože opomenutý důkaz výslechem svědkyně F. stran zalepenosti obsahu obálek nemůže zásadním způsobem zpochybnit závěr obecného soudu o tom, že odvolání bylo podáno osobně na podatelně soudu dne
1.7. 1996, vzhledem k tomu, že nebylo přeloženo a vzhledem k tomu, že podání na poště 10. nebo 11. 6. by došlo nejpozději 2 dny poté, a to v té intenzitě, že by šlo o libovůli, Ústavní soud má za to, že v dané věci nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Stejně tak Ústavní soud neshledal za meze §132 o.s.ř. překračující závěr soudu o tom, že stěhování advokátní kanceláře právního zástupce není omluvitelným důvodem, neboť tento nepochybně o stěhování předem věděl, a bylo na něm, aby s předstihem učiněnými opatřeními právě pro mimořádnost situace eliminoval možnost uplynutí odvolacích lhůt proti rozsudkům došlým v období stěhování. Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než Ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, čj. 17 Co 459/97138, jimž bylo podané odvolání zamítnuto pro opožděnost, pak vzhledem k tomu, že její úspěšnost je podmíněna úspěšností ústavní stížnosti, směřující proti usnesení z téhož dne, čj. 17
II. ÚS 451/97
Co 458/97-137, o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, a tato byla shledána zjevně neopodstatněnou, nezbylo než ústavní stížnost směřující i proti usnesení, jímž bylo odvolání zamítnuto pro opožděnost, rovněž dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 31. 8. 1998 předseda senátu Ústavního soudu