ECLI:CZ:US:1998:2.US.459.97
sp. zn. II. ÚS 459/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 459/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupeného JUDr. F.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 1997, č. j. 5 Co 1731/97-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V důsledku soudního zrušení okamžitého rozvázání pracovního poměru, kterým stěžovatel neplatně rozvázal pracovní poměr s RNDr. T.R., byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 3. 1997, č. j. 5 C 929/93-147 stěžovatel zavázán zaplatit mu na náhradě ušlé mzdy částku 228.441 Kč s příslušnými úroky, přesně v citovaném rozsudku specifikovanými.
Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 1997, č. j. 5 Co 1731/97-171. Enunciátem rozsudku pod bodem I. byla současně zamítnuta žádost stěžovatele o odročení jednání.
II.ÚS 459/97
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel ústavní stížnost ve které mu vytýkal, že jím byla porušena jeho základní práva, m. j. uvedená Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, v čl. 14. kde každý má právo na to, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech, dále pak v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 6, dle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla nestranně veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Navrhovatel namítá postup Krajského soudu v Českých Budějovicích, který
1. nedoručil usnesení, sp. zn. 5 Co 701/96 a 5 Co 2493/96 ze dne 20. 11. 1996 navrhovateli a jeho právnímu zástupci, při čemž na námitku navrhovatele soud tvrdí, že se nejedná o vadu řízení, která by byla porušením práv odpůrce ( zde navrhovatele), dle názoru navrhovatele jde o typickou vadu řízení.
2. nevyhověl omluvě právního zástupce navrhovatele a jednal v jeho nepřítomnosti, ač musel nepochybně vědět, že toto řízení, probíhající již více jak 4 roky je s ohledem na nároky navrhující strany velice významné.
3. v odůvodnění svého rozhodnutí pak nesprávně a jednostranně hodnotí důkazy ve prospěch strany navrhující a fixuje tak stav, který je považován za vážnou újmu na právech jedné strany. Navrhující strana např. tvrdí, že se neucházela o zprostředkování pracovního místa na úřadě práce proto, že to nepovažovala za důstojné, přičemž z důkazů, snesených tehdy odpůrcem je zřejmé, že tato osoba soukromě podnikala v několika oborech a tedy ani místo zajistit nepotřebovala, důkazní břemeno je zde však přesunuto na navrhovatele, což je argumentací vskutku kuriózní.
Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 C 929/93. K podané ústavní stížnosti se současně přípisem ze dne 10. 7. 1998 vyjádřila samosoudkyně, která se plně ztotožnila se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, zvlášť, pokud se týkalo nedoručení usnesení, sp. zn. 5 Co 701/96 a 5 Co 2493/96 ze dne 20. 11. 1996, stěžovateli a jeho právnímu zástupci. Ve svém vyjádření uvedla, že se touto námitkou již zabýval
II.ÚS 459/97
odvolací soud v rámci odvolacího řízení. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že důkazy byly hodnoceny jednostranně ve prospěch žalující strany.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu ve vyjádření ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. Spr. 902/98, odkázala rovněž na odůvodnění stížností napadeného rozsudku, který se s problematikou, zmíněnou ve dvou ze tří námitek stěžovatele přímo vypořádává. Pokud se týkalo námitky stěžovatele ve věci hodnocení důkazů a s tím spojenou otázku důkazního břemene, nejde podle názoru odvolacího soudu o porušení základních lidských práv stěžovatele postupem soudu, když obecné soudy hodnotily důkaz v souladu s §132 a násl. o. s. ř.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), je povinen ingerovat všude tam, kde pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
V případě projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud žádné takové porušení ústavnosti neshledal.
První námitka stěžovatele se týká nedoručení usnesení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k této námitce uvádí, že nepovažuje toto nedoručení za pochybení soudu I. stupně a za takovou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále odvolací soud zaujal názor, že se nejedná o vadu řízení, která by byla porušením práv odpůrce, v jejímž důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem, a to vzhledem k obsahu tohoto usnesení, které neobsahovalo nic jiného, než pokyn okresnímu soudu k tomu, jaké důkazy je v řízení nutno provést. Proto nebylo třeba toto usnesení studovat a bylo-li nakonec přečteno na začátku jednání okresního soudu, nelze říci, že stěžovateli, který byl přítomen u tohoto jednání, byla odňata možnost jednat před soudem.
Ústavní soud nesouhlasí s právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť jeho usneseními, sp. zn. 5 Co 701/96 a 5 Co 2493/96, bylo
II.úS 459/97
rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 29. 11. 1995, č. j. 5 C 929/93-94, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 14. 8. 1996, č. j. 5 C 929/93-121 a to tak, že tento rozsudek ve výroku v odstavci druhém o zamítnutí části návrhu, pokud šlo o částku 228.441 Kč s příst. a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odstavci prvém předmětného enunciátu o zaplacení částky 119. 790 Kč s příst. a v odst. druhém o zamítnutí částky 3.559 Kč s příst. zůstal výrok soudu I. stupně odvolacím soudem nedotčen.
V pojednávaném případě se jedná o procesní porušení ustanovení o doručování rozhodnutí podle §225 o. s. ř. Tato procesní vada sama o sobě však nezakládá porušení ústavnosti, která je ovládána principem materiálního nazírání na právo. Z tohoto hlediska základní právo stěžovatele porušeno nebylo, neboť z vady formálně procesní mu nevznikla a ani nemohla vzniknout jakákoli újma na jeho materiálních právech.
Ve své druhé námitce stěžovatel vytýká soudu, že nevyhověl omluvě jeho právního zástupce a jednal v jeho nepřítomnosti. I touto námitkou se odvolací soud zabýval a dovodil, že tato žádost byla zamítnuta z toho důvodu, že sama o sobě nevylučovala možnost konat jednání v nepřítomnosti odpůrce, neboť výslovně neuvedl, že nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že podání ze dne 25. 9. 1997, t. j. předmětná žádost, byla dodána předsedkyni senátu odvolacího soudu do jednací síně v den konání soudního řízení. V žádosti právní zástupce stěžovatele uvádí, že byl svým klientem vyzván k účasti na mimořádné valné hromadě M.K. Jeho omluva z neúčasti jednání u soudu byla formulována tak, aby sám soud zvážil možnost odročení. Tato námitka pro porušení ústavnosti je zcela irelevantní.
Konečně ve třetí námitce vytýká stěžovatel odvolacímu soudu nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, pro které došlo k fixaci stavu, který považuje za vážnou újmu na právech jedné strany. Stěžovatel oběma soudům nevytýká jejich
II.ÚS 459/97
právní kvalifikaci nezákonnosti rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením. Ve svém odvolání ze dne 27. 5. 1997 proti rozsudku soudu I. stupně se kromě výtky pro nedoručení výše uvedeného usnesení zaměřuje výlučně na výši stanovení náhrady ušlé mzdy, a to jednak tím, že soud nevzal pro své rozhodování řádné podklady o výši základní mzdy navrhovatele (vedlejšího účastníka) a jednak tím, že se soud nevypořádal s otázkou jeho nezapojení se do práce. Tyto navržené důkazy odvolací soud provedl. Stanovení náhrady ušlé mzdy je výlučně záležitostí obecných soudů, neboť podle ustanovení §132 o. s. ř. jím přísluší, aby tak činily podle vlastní úvahy, a to hodnocením každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti s pečlivým přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Ani v tomto bodě nebyla soudy porušena ústavnost, nehledě k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné takové konkrétní zjištění. Proto byl nucen Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. září 1998