ECLI:CZ:US:1998:2.US.463.97
sp. zn. II. ÚS 463/97
Usnesení
II. ÚS 463/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele I.V., zastoupeného advokátkou JUDr. K.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 97/97, ze dne 2. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 73/96, ze dne 29. 5. 1997, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhal, aby PhDr. M.S. bylo uloženo na nejbližší schůzi Poslanecké sněmovny ČR přednést omluvu tohoto znění: "Dne 25. 7. 1996 jsem na tomto místě pronesl urážlivé výroky na adresu občanů České republiky rómské národnosti. Těchto svých výroků hluboce lituji a omlouvám se za ně. Uvědomuji si, že Romové jsou rovnoprávní občané tohoto státu a nelze s nimi zacházet jinak než s ostatní populací.", a to za výroky "U
II. ÚS 463/97
cikánské populace by měla být snížena věková hranice trestní odpovědnosti na 10 let. Cikáni by měli být trestně odpovědni už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin." Dále navrhovatel uvedl, že tyto výroky byly předmětem přímého televizního přenosu.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že
uvedeným výrokem došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého lidé jsou svobodni a
rovni v důstojnosti i právech, čl. 3, ve kterém je uvedeno, že
základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví,
rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či
jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušností k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, čl. 6 odst. 1, ve kterém se hovoří o právu na život, čl. 7 odst. 2, dle kterého nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení (totéž upravuje čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech), čl. 10 odst. 1, ve kterém je zakotveno právo každého na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a chráněno jeho jméno, čl. 24, dle kterého příslušnost ke kterékoli národní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, a navazujícího č1. 25, dle kterého občanům, tvořícím národnostní nebo etnické menšiny, se zaručuje všestranný rozvoj, právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyce a sdružovat se v národnostních sdruženích. Dále stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudů, dle kterého nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na ochranu osobnosti dle §11 OZ, neboť v předmětných výrocích nebyl jmenován a není v nich obsaženo nic, z čeho by se dal dovodit zásah konkrétně proti jeho osobě. Stěžovatel se naopak těmito výroky jako občan romské národnosti cítí dotčen a má za
II. ÚS 463/97
to, že plně dostačujícím argumentem je jeho subjektivní pocit, že jeho občanská čest a především lidská důstojnost byla ohrožena. Dále vyslovil domněnku, že se jedná o jeden neoprávněný zásah, kterým byla porušena osobnostní práva více osob, z nichž každá má právo samostatně se domáhat ochrany osobnosti. Napadenými rozhodnutími tak došlo navíc dle stěžovatele i k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny, podle kterého se má každý právo domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, což v případě navrhovatele nebylo respektováno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 73/96, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není soudem nadřízeným soudům obecným, a že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti těchto soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§132, §157 o.s.ř.), jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovanými ustanoveními, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené těmito soudy, neboť by tím zasahoval do již zmíněného ústavního principu.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 73/96, však Ústavní soud zjistil, že obecné soudy zcela v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny svá rozhodnutí tak, jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejména §2, §132, §157), řádně odůvodnily, uvedly, jakými
II. ÚS 463/97
úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Vycházeje ze stenografického záznamu projevu tak dospěly v podstatě k závěru všeobecně teorií i praxí přijímanému, totiž, že v případě práva na ochranu osobnosti jde o právo, které je neoddělitelně spjato s osobností jako individualitou, přičemž právě pro takový nedostatek adresnosti napadeného výroku byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Protože uvedený závěr není v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a podává se z napadeného výroku "U cikánské populace by měla být snížena věková hranice trestní odpovědnosti na 10 let. Cikáni by měli být trestně odpovědni už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin.", má Ústavní soud za to, že takové hodnocení důkazů nelze označit za hodnocení překračující meze ústavnosti a proto také závěry soudu je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 19. 5. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu