ECLI:CZ:US:1998:2.US.466.97
sp. zn. II. ÚS 466/97
Usnesení
II. ÚS 466/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci pana M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., o stížnosti proti usneseni Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1997, čj. 29 Ca 81/96-23, a rozhodnutí Okresního úřadu Z., Pozemkového úřadu ze dne 15. 1. 1996, čj. Pú 534/93-Pa, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
II. ÚS 466/97
Navrhovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného Listinou základních práv a svobod, a č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V odůvodnění stížnosti uvedl, že se stal oprávněnou osobou dle §2 odst. 2 písm. c) zák. č. 243/1992 Sb. po své matce ing. D.H., která byla k datu 29. 5. 1992 oprávněnou osobou, restituční nárok však neuplatnila a dne 31. 12. 1992 v odpoledních hodinách zemřela. Její smrtí přešlo právo na uplatnění restitučního nároku na navrhovatele a jeho sestru, neboť matka zemřela před uplynutím lhůty stanovené ustanovením §11a zák. č. 30/1996 Sb. Stěžovatel má za to, že se v jeho případě jedná o lhůtu otevřenou, neboť se stal osobou oprávněnou až smrtí své matky dnem 31. 12. 1992 a nesouhlasí s právním závěrem soudu, dle kterého došlo k prekluzi nároku, neboť jako osoba oprávněná k datu 29. 5. 1992 neuplatnil nárok před uplynutím lhůty stanovené v ustanovení §11a odst.1 zák. č. 30/1996 Sb.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel porušení ustanovení hlavy páté dovolával, přezkoumal Ústavní soud návrh spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 81/96, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podáním datovaným a podaným na poštu k přepravě dne 24. 1. 1993, došlým pozemkovému úřadu dne 25. 1. 1993, uplatnil
II. ÚS 466/97
nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž tyto skutečnosti byly postaveny najisto. Soud proto nárok posuzoval dle zák. č. 243/1992 Sb., v platném znění, jako speciálního předpisu k zák. č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že se jednalo o nárok uplatněný po lhůtě stanovené v §11 odst. 1 tohoto speciálního zákona, která nebyla prodloužena ani zák. č. 39/1993 Sb., ani nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., s tím, že navrhovatel není osobou, na kterou by se vztahoval odst. 2 §11a zák. č. 30/1996 Sb., neboť není osobou, která nebyla ke dni 31. 12. 1992 osobou oprávněnou pro nesplnění podmínky trvalého pobytu na území ČR.
Z obsahu návrhu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry obecného soudu, přičemž navrhovatel uvádí tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před pozemkovým úřadem i krajským soudem a se kterými se tyto orgány ve svých rozhodnutích vypořádaly.
Ústavní soud zjistil, že řízení před soudem probíhalo za účasti stran sporu v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny. Ve shodě s ustanovením §157 o.s.ř. krajský soud rozsudek odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil a na základě jakých předpisů po přezkoumání napadeného rozhodnutí dle §249 odst. 2 a §2501 odst. 2 o.s.ř . dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a jako takové je potvrdil (§250g odst. 2 o.s.ř.).
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v daném případě nemohlo dojít k namítanému porušení základních lidských práv, neboť nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny s tím, že Ústavní soud rovněž
II. ÚS 466/97
sdílí právní závěry obecného soudu v napadeném rozhodnutí, to vše pak s tím důsledkem, že nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 19. 1. 1998 soudkyně Ústavního soudu