ECLI:CZ:US:1998:2.US.468.97
sp. zn. II. ÚS 468/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA ll.ÚS468/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti H.K., zastoupené JUDr. V.U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. 22 Ca 555/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ve své ústavní stížnosti navrhovatelka žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. 22 Ca 555/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Š. ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 4094/96. V citovaném rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Š. bylo určeno, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí přídělu č. 18 v k. ú. K., které jsou ve výroku rozhodnutí přesně specifikovány, a to s odůvodněním, že nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě a tak došlo k zániku práva podle §13 odst. 4 zákona o půdě.
II.ÚS 468/97
Ústavní stížnost sama svým obsahem právo navrhovatelky posuzuje jako samostatně uplatněný nárok na nemovitosti v k. ú. K., aniž by specifikovala zákonné lhůty uplatnění nároku restituentky. Pouhý odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu nemůže obstát, není-li dovozeno, proč a čím došlo k porušení ústavnosti. Rovněž tak neobstojí pouhý odkaz na ustanovení správního řádu, když zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu k tomuto právnímu předpisu lex specialis, zvláště pokud se týká uplatňování nároků a tornu odpovídajících zákonných lhůt.
Stížností napadený rozsudek krajského soudu se zabývá rovněž přídělem č. 18 pro k. ú. K., a to jako samostatným podáním.
Ústavní soud si proto od Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Š. vyžádal spis, sp. zn. 4094, ze kterého zjistil, že stěžovatelka v řádné lhůtě uplatnila podáním ze dne 15. prosince 1992 nárok na zemědělskou a lesní půdu v k. ú. Ř., zapsané ve vložce 237, čís. přídělu 47, přídělová listina č. j. 150123/19-11/22 ze dne 30. prosince 1947. Původními vlastníky zmíněných pozemků byli M. a M.P.
Doplňujícím podáním ze dne 25. 4. 1996 rozšířila stěžovatelka žádost o vydání nemovitostí i na nemovitosti v k. ú. K., které náležely do přídělu č. 18. Doplnění provedla v naději, že byla přesvědčena o tom, že státní orgán sám zjistí přesný rozsah odebraného majetku z vlastnictví prarodičů stěžovatelky.
Toto doplňující podání bylo uskutečněno až po datu 31. 1. 1993. Od tohoto data došlo k prekluzi dalších nároků, a to podle ustanovení §13 odst.4 zákona o půdě.
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že státní orgán podle ustanovení §32 odst.1 správního řádu je povinen zjistit úplně a přesně skutkový stav věci. Podání stěžovatelky ze dne 15. prosince 1992 bylo však zcela jednoznačně konkrétní a nepřipouštělo jiný výklad uplatněného nároku. Ústavní soud v souladu
II.ÚS 468/97
s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu dále upozorňuje, že rozsah uplatnění restituentky je výlučně dispozitivním právem restituenta.
Teprve následným dotazem u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Š. ústavní soud zjistil, že o restitučním nároku stěžovatelky v k. ú. Ř. bude teprve rozhodnuto (nárok uplatněn v r. 1992!). Prodlení lze také spatřovat ve skutečnosti, že ačkoli pozemkový úřad k jeho vlastnímu dožádání byl referátem vnitřních věcí - majetkoprávním oddělením Okresního úřadu v Š. dopisem ze dne 19. 3. 1993 sp. zn. Vnitř. maj. 259/92/Ost. -Vol. seznámen s opisem přídělu č. 18 v k. ú. K., oznámil existenci tohoto vlastnictví zesnulému otci restituentky až dne 26. 3. 1996. Všechny tyto skutečnosti však nemohou konvalidovat zaniklé právo.
Podaná ústavní stížnost opomíjí skutečnost, že ingerence Ústavního soudu do rozsudků soudů obecných nastává pouze v případě porušení ústavnosti. Ve skutečnosti se stěžovatelka domáhá dalšího přezkumu merita věci.
Ústavní soud neshledal, že by rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce nebylo odňato její základní právo na to, aby se ho stanoveným postupem domáhala u nestranného soudu. Totéž se týká tvrzeného porušení ustanovení čl. 90 Ústavy, které ostatně stěžovatelka ani blíže nespecifikovala.
Proto byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu ÚS
V Brně dne 9. září 1998
--3