ECLI:CZ:US:1998:2.US.489.97
sp. zn. II. ÚS 489/97
Usnesení
II.ÚS 489/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti S., zastoupené jednatelem společnosti Ing. M.V., právně zastoupené advokátem Mgr. M.Š.,, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.10. 1997, č.j. 10 Ca 237/97-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve své včas podané stížnosti uvádí, že Celní úřad v D. vyúčtoval stěžovateli platebním výměrem ze dne 19.3. 1996, č.j. 904/96, clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 159 835 Kč. Citovaný výměr stěžovatel napadl odvoláním, které však bylo rozhodnutím Oblastního celního úřadu v Č.B. ze dne 9.5. 1996, č.j. 1066/2-210/96, zamítnuto.
Navrhovatel využil možnosti podat opravný prostředek proti shora uvedenému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Tento obecný soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil oblastnímu celnímu úřadu k dalšímu řízení.
'1
II.ÚS 489/97
Nově vydaný výměr č. 13/97 Celního úřadu v D. ze dne 4.3. 1997,č.j. 584/97, však korespondoval po věcné stránce se zrušeným výměrem, když z formální stránky byla opravena pouze adresa žalobce. Opravný prostředek proti napadenému správnímu rozhodnutí byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnut.
Důvodem, proč stěžovatel nemůže souhlasit jak s dotčeným správním rozhodnutím, tak i s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to jak po skutkové, tak právní stránce věci, je skutečnost, že stěžovateli bylo při odstavení vozidla pro poruchu jeho vozidlo i se zbožím odcizeno. Jednalo se o zboží na které podal stěžovatel jako přepravce při překročení české státní hranice celní deklaraci.
Stěžovatel tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za nedodání zboží k příslušnému celnímu úřadu k proclení, pokud z probíhajícího trestního řízení je zřejmé, že pachatelé krádeže byli nalezeni. Souhlasí se závěry správních orgánů, že znění §140 zák.č. 13/1997 Sb. (celní zákon), ve znění pozdějších předpisů, sice ukládá povinnost deklarantu dopravit zboží celnímu úřadu v místě určení, přesto však její nedodržení nemůže být sankcionováno, neboť k jejímu splnění nedošlo z objektivních důvodů.
Tuto situaci nezohlednil ani krajský soud, když přezkoumával vydané správní rozhodnutí a porušil tak svým rozhodnutím, podle názoru stěžovatele, jak ustanovení §244 o.s.ř., tak i č1.2 odst.2,čl.4 odst.1, čl. 11 odst.3 a rovněž čl. 36 odst.1,2 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel současně namítá porušení zásady rovnosti přístupu správních orgánů k účastníkům řízení v tom smyslu, že ve správním řízení nelze jen jednostranně chránit zájmy státu na úkor práv a právem chráněných zájmů ostatních
subjektů při plnění jejich povinností.
II.ÚS 489/97
Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť mu hrozí značná finanční újma a po skončeném řízení o ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění rozsudku konstatoval, že Celní úřad v D. vydal dne 4.3. 1997 pod č. 13/97 platební výměr, č.j. 584/97, na clo, daň a ostatní poplatky v částce 150 835 Kč. Důvodem vyměření celních poplatků a daně byla skutečnost, že dne 7.10. 1995 stěžovatel dovážel zboží přes hranice, které mělo být do 10.10. 1995 dodáno na celnici P. Tuto povinnost však stěžovatel nesplnil a tím porušil zákonnou povinnost, vyplývající z ustanovení §240 odst.1,2 o.s.ř. celního zákona.
Až dne 25.10. 1995 bylo Policií ČR Úřadu vyšetřování v Praze 4 oznámeno odcizení vozidla s přívěsem a deklarovaným nákladem. Pachatel krádeže nebyl zjištěn. Krajský soud v průběhu řízení neshledal nesoulad mezi skutkovými zjištěními celních orgánů a právním názorem vysloveným v rozhodnutí správního orgánu. Zdůraznil, že bylo zcela nepochybně prokázáno, že stěžovatel ( dříve žalobce) podal celní prohlášení vlastním jménem, v celním řízení zastával postavení deklaranta podle §2 písm.n) celního zákona. Své povinnosti, stanovené mu ustanovením §140 odst.1 zák.č. 13/1993 Sb., stěžovatel nesplnil a bylo proto nutno na něj pohlížet ve smyslu ustanovení §238 odst.3, ve spojení s §240 odst.3 písm.d) zák.č. 13/1993 Sb. jako na celního dlužníka.
Navrhovatel v podstatě v podané ústavní stížnosti argumentuje shodně jako v řízení o podaném opravném prostředku před krajským soudem, neboť zásadně odmítá názor, že by porušil své povinnosti ve vztahu ke shora citovaným ustanovením celního zákona a dovozuje, že osobou, která odňala zboží celnímu dohledu, může být pouze osoba pachatele, která odcizila deklarované zboží.
K tomuto názoru stěžovatele je nutno uvést, že deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení, případně poškození a pokud této
své zákonné povinnosti nedostojí, je nutno uvalit na jeho osobu povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na jakékoli nahodilé okolnosti, jakou je bezesporu odcizení zboží, a to i v případě, že bude známa osoba pachatele. V právním posouzení věci soudem proto nedošlo k žádnému pochybení, které by zakládalo důvod k tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod, včetně příslušného ustanovení o.s.ř.
V průběhu správního řízení byla rovněž dodržována ustanovení správního řádu (zák.č. 71/1967 Sb.) a stěžovateli nebylo při uplatňování jeho práv nijak bráněno, ani v pozdějším řízení soudním. Neúspěch v soudním sporu nelze rovněž považovat za porušení č1.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem soudce zpravodaj odkazuje na platnou judikaturu Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I.ÚS 95/96 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 5 rob. 1996-první díl pod č. 69).
S ohledem na tyto uvedené skutečnosti soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost jako zcela neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
'V Brně dne 26.1. 1998