ECLI:CZ:US:1998:2.US.490.97
sp. zn. II. ÚS 490/97
Usnesení
II. ÚS 490/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele N.T.D., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., o návrhu proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 112/97, ze dne 10. 9. 1997, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 28 Ca 377/97, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel tvrdí, že postupem soudu a napadenými rozhodnutími o zastavení řízení mu bylo odepřeno právo na spravedlivé projednání jeho věci, právo na soudní ochranu a právo na přezkoumání zákonnosti postupu orgánu veřejné správy, zaručené č1. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Pro objasnění vece stěžovatel ve stížnosti uvádí, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 28 Ca 112/97, bylo jednak zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR,
II. ÚS 490/97
ze dne 12. 6. 1996, čj. PJC-369-11/CPP-3-96, kterým byl stěžovateli vysloven zákaz pobytu na území ČR a současně byla k samostatnému řízení vyloučena žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR, ze dne 21. 1. 1997, čj. PPR5039/RCP-c-2-96, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zákazu pobytu. Řízení o tomto rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 28 Ca 377/97, zastaveno.
Soudy přitom učinily skutková zjištění, že stěžovatel
nepodal proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí o zákazu
pobytu ze dne 12. 6. 1996 odvolání, ani neinformoval správní
orgán o tom, že má právního zástupce, resp. že trvá na jeho
zastupování na základě plné moci ze dne 13. 4. 1996 a že o vyrozumění a o přítomnost svého právního zástupce u jednání dne
12. 6. 1996 stěžovatel správní orgán nepožádal. Soud proto dovodil, že odvolání podané zástupcem stěžovatele poté, co dodatečně neúčinně obdržel opis rozhodnutí ze dne 12. 6. 1996, bylo podáno opožděně a nemůže se proto zabývat přezkoumáním žaloby, směřující proti rozhodnutím jak prvostupňového správního orgánu (o zákazu pobytu), tak ani orgánu odvolacího
(o zamítnutí odvolání). Stěžovatel namítá, že dne 17. 4. 1996 byla správnímu orgánu policie doručena všeobecná generální plná moc, kterou stěžovatel zmocnil ve všech právních věcech určeného zástupce, přičemž výslovně uvedl, že tato plná moc nezaniká ani jeho smrtí. Správní orgán tak byl nepochybně o existenci zastoupení ve všech věcech informován. Dokud se správní orgán nedověděl o zániku plné moci, byl povinen jednat se zástupcem účastníka řízení, a to i bez výslovné žádosti. Stěžovatel má proto za to,
II. ÚS 490/97
že obecný soud při rozhodování proti rozhodnutím správních orgánů vyšel z kusých, neúplných zjištění a zaujal právní názor extrémně vybočující z mezí zákona a neodpovídající provedeným důkazům.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, ze dne 12. 6. 1996, čj. PJC-369-11/CPP-3-96, kterým mu byl dle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt na území České republiky na dobu 10 let do 11. 6. 2006 a dle §15 odst. 2 téhož zákona určeno neprodleně vycestovat z území české republiky, a to s odůvodněním, že mu již byl dne 1. 4. 1996 zakázán pobyt na území ČR do 31. 3. 1997, což žalobce nerespektoval a porušil tak ustanovení §22 písm. a) zák. č. 123/1992 Sb., neboť mařil výkon rozhodnutí správního orgánu. Žalobce - nyní stěžovatel - se rovněž domáhal přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia České republiky, ze dne 21. 1. 1997, čj. PPR-5039/RCP-c-221-96, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedenému prvoinstančnímu rozhodnutí o zákazu pobytu jako opožděné, s odůvodněním, že žalobce nikdy v tomto řízení nepožadoval účast ani informování právního zástupce, a proto prvoinstanční správní rozhodnutí bylo plně v souladu se správním řádem doručeno dne 12. 6. 1996 žalobci, což tento potvrdil svým podpisem.
Řízení o žalobě proti prvoinstančnímu rozhodnutí Policie ČR, ze dne 12. 6. 1996, čj. PJC-369
II. ÚS 490/97
11/CPP-3-96, bylo napadeným usnesením městského soudu ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 28 Ca 112/97, dle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno s odůvodněním, že jde o rozhodnutí, které je vyloučeno z přezkoumávání soudem, neboť v případě napadnutého rozhodnutí nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky, které jsou pro ně připuštěny.
Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. Policejního prezidia ČR, ze dne 21. 1. 1997, čj. PPR-5039/RCP-c-2-96, vyloučené k samostatnému projednání, bylo rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze zastaveno dne 18. 11. 1997, sp. zn. 28 Ca 377/97, dle §250d odst. 3 o.s.ř., neboť žalobou napadené rozhodnutí, kterým bylo jako opožděné zamítnuto odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, bylo procesní povahy, které je ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. z přezkumu vyloučeno.
Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím soudu o zastavení řízení dle §250d odst. 3 o.s.ř. a §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Ústavní soud přitom zjistil, že obecný soud se při svém rozhodování zcela řídil příslušnými ustanoveními o.s.ř. a učinil závěr, že napadená rozhodnutí správního orgánu mají výlučně procesní povahu, neboť jde o rozhodnutí vydané dle §60 správního řádu, jehož předmětem není hmotněprávní pozice účastníka, a to proto, že správní orgán se nezabýval věcnou správností přezkumem napadených rozhodnutí, ale vyjadřoval se k tomu, že v prvém případě nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky, přičemž soud obsáhle přezkoumával všechny okolnosti, týkající se vydání rozhodnutí o zákazu pobytu i jeho doručení, a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nabylo právní moci marným uplynutím lhůty a v druhém případě, že odvolání
II. ÚS 490/97
bylo učiněno opožděně po zákonem stanovené lhůtě. Obecný soud neshledal, že by povinností správního orgánu bylo z vlastní iniciativy zjišťovat, zda stěžovatel byl v nějakém předchozím řízení zastoupen a zda toto zastoupení dosud trvá a vztahuje se i na další správní řízení. S jeho závěry se ztotožnil i Ústavní soud, neboť má za to, že v daném případě je otázka řádného zastoupení v poměru ke správnímu orgánu jako třetí osobě v té které věci především věcí vztahu mezi zástupcem a zastoupeným.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení těchto principů, neboť obecné soudy se řídily příslušnými ustanoveními o.s.ř., které interpretovaly v souladu s ústavními principy, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 25. 3. 1998 soudkyně Ústavního soudu