Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.03.1998, sp. zn. II. ÚS 63/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 31/10 SbNU 203 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.63.97

sp. zn. II. ÚS 63/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. a spol. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.11. 1996, sp. zn. 22 Ca 497/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.11. 1996, sp. zn. 22 Ca 497/96, kterým tento soud odmítl opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Přerově ze dne 23.8. 1996, č. j. Poz. ú. : 1070/91/W/HU-6-II. Stěžovatelé uvedli, že v roce 1991 požádali jako oprávněné osoby o vydání zemědělského majetku, dříve zapsaného v kn.vl. 4011, 4655,4730 a 707 PK pro k.ú. P. Tyto nemovitosti byly dříve ve vlastnictví sourozenců K. a J. J. Okresní úřad, pozemkový úřad v Přerově vydal na základě správního řízení rozhodnutí ve kterém nepřiznal stěžovatelům vlastnictví k nemovitostem, na něž uplatnili nárok. Proti tomuto rozhodnutí podala zmocněnkyně stěžovatelů D. M. opravný prostředek, který označila jako odvolání. Podání bylo podepsáno zmocněnkyní a jak výslovně uvedla v návrhu, dle plných mocí oprávněných osob. Usnesením ze dne 11.9. 1996 sp. zn. 22 Ca 497/96 vyzval krajský soud zmocněnkyni stěžovatelů k odstranění vad podání s tím, aby uvedla všechny účastníky správního řízení popř. jejich zástupce a doplnila, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu a porušení subjektivních práv. Za této situace zmocněnkyně předala výzvu soudu a další listinné doklady JUDr. P. R., advokátu, kterému stěžovatelé předali plné moci k zastupování před krajským soudem. Ve stanovené lhůtě právní zástupce vyhověl výzvě krajského soudu a vady návrhu odstranil, dopustil se však pochybení v tom směru, že k podání již nepřiložil plné moci pro zmocněnkyni ze kterých by vyplývalo, že byla oprávněna za stěžovatele podat opravný prostředek. Toto pochybení podle názoru stěžovatelů však nemohlo být tak závažnou vadou řízení, která by opravňovala krajský soud k odmítnutí opravného prostředku podle §250p občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení již není přípustný řádný opravný prostředek, znamená tato situace pro stěžovatele nemožnost projednání restitučního nároku soudem a jeho zánik. Navrhovatelé zdůrazňují, že odmítnutí opravného prostředku pro formální vady se jeví jako nepřiměřeně tvrdé, pokud stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce splnili požadavky krajského soudu mimo doložení plné moci a dovozují, že by byl spíše namístě takový postup, že by je krajský soud upozornil na učiněnou chybu a vyzval je k odstranění této poslední vady. V postupu krajského soudu proto navrhovatelé vidí porušení čl.4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst.1,2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). V postupu krajského soudu vidí navrhovatelé odmítnutí ochrany jejich právům cestou nezávislého soudního řízení. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.11. 1996, č.j. 22 Ca 497/96-25, se zjišťuje, že tento soud rozhodl ve věci navrhovatelky D. M., proti odpůrci Okresnímu úřadu, pozemkovému úřadu v Přerově za účasti Pozemkového fondu ČR, Praha 1, Těšnov 17, o přezkoumání rozhodnutí odpůrce ze dne 23.8. 1996, č. j. Poz. ú. 1070/91/W/HU-6-II, tak , že opravný prostředek odmítl. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že navrhovatelka podala proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek označený jako "odvolání", kterým se domáhala jeho zrušení s odůvodněním, že tak činí na základě plných mocí oprávněných osob, které však nijak blíže neoznačila a rovněž nedoložila ani plné moci, na které ve svém podání odkazovala. Vzhledem k tomu, že z podání odvolatelky nebylo zřejmé, zda je jednou z oprávněných osob nebo pouze jejich zástupkyní, dále kdo jsou účastníci řízení a v čem spatřuje navrhovatelka nezákonnost napadeného rozhodnutí, byla usnesením krajského soudu ze dne 11.9. 1996 navrhovatelka vyzvána, aby ve lhůtě 20 dnů odstranila vady podání ve smyslu požadavků soudu a byla rovněž poučena o následcích v případě jejich neodstranění. Ve stanovené lhůtě bylo krajskému soudu doručeno podání stěžovatelů zastoupených jejich právním zástupcem a označené jako doplnění návrhu na přezkoumání napadeného rozhodnutí okresního úřadu, pozemkového úřadu, v němž uvedli, že byli jako navrhovatelé vyzváni k odstranění vad návrhu a zvolili si nového právního zástupce. Krajský soud v usnesení odmítnutí návrhu konstatoval, že pokud na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 11.9. 1996 reagoval místo navrhovatelky nově zvolený právní zástupce stěžovatelů, nelze toto podání považovat za odstranění vad podání navrhovatelky zejména když nebyla předložena plná moc, která by ji opravňovala k jeho podání v zastoupení oprávněných osob. Pro neodstranění vad návrhu, které brání věcnému vyřízení, krajský soud opravný prostředek podle ustanovení §250p o.s.ř. odmítl. Ústavní soud si k podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který jako účastník řízení uvedl, že tvrzení o porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny napadeným usnesením nepovažuje za důvodné. Podle jeho názoru návrh učiněný D. M. ze dne 4.9. 1996 neměl náležitosti stanovené v ustanovení §249 odst.2 ve spojení s ustanovením §250l odst.2 o.s.ř., a proto krajský soud postupoval v souladu s ustanovením §43 odst.1 ve spojení s §246c o.s.ř. a vyzval navrhovatele k odstranění vad. Poté co navrhovatelka na výzvu obsaženou v usnesení tohoto soudu vůbec nereagovala a místo ní tak učinily zcela jiné osoby, aniž však odstranily beze zbytku vady návrhu, rozhodl krajský soud o odmítnutí opravného prostředku z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného usnesení. K ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřil i Okresní úřad, pozemkový úřad v Přerově, který uvedl, že o návrhu stěžovatelů ohledně vydání pozemků blíže specifikovaných ve svém rozhodnutí rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků, na něž uplatnili nárok v areálu Výstaviště P. z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zastavěnosti po přechodu pozemků na stát. Z dosavadních výsledků šetření vyplynulo, že předmětné pozemky v areálu výstaviště tvoří jednotný funkční celek, když jejich jednotlivé části tvoří společné zázemí pro různé stavby tohoto areálu. Tento právní názor byl ostatně citován i v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 1996. Dále se tento vedlejší účastník vzdal svého práva vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 497/96, se zjišťuje, že dne 6.9. 1996 obdržel krajský soud podání podepsané D. M., dle plných mocí oprávněných osob, v titulu označené jako odvolání proti "Rozhodnutí" Pozemkového úřadu v Přerově ze dne 23.8. 1996, č. j. Poz. ú. 1070/91/W/HU-6-II. Krajský soud vydal na základě shora uvedeného podání dne 11.9. 1996 usnesení, č.j. 22 Ca 497/96-7. V tomto usnesení vyzval navrhovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení odstranila vady podání tak, že uvede všechny účastníky správního řízení, popř. jejich zástupce a dále aby uvedla v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a porušení subjektivních práv. Usnesení rovněž obsahovalo poučení o nutnosti doplnění podání plnou mocí udělenou k zastupování v tomto řízení. V odůvodnění pak krajský soud uvedl, že podání navrhovatelky, značené jako odvolání, nemá ve smyslu ustanovení §249 odst.1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §250l odst.2 o.s.ř. náležitosti řádného návrhu, kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. Dále byla navrhovatelka rovněž poučena o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě podání doplněno, nebude moci krajský soud pro existující nedostatek podmínky řízení v řízení pokračovat a návrh odmítne. Ústavní soud si je vědom toho, že v systému správního soudnictví je možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, jimž bylo rozhodováno o restitučním nároku oprávněných osob podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedním z mála prostředků ochrany oprávněných osob a je tedy v zájmu ochrany práv a svobod zakotvených v čl. 36, 37 odst.2,3 a čl. 38 Listiny, aby tato práva byla šetřena co nejvíce a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena. Ústavní soud vycházel při svých úvahách jak ze spisu Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 497/96, tak i ze spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Přerově PÚ : 1070/91/W/HU, ze kterého zjistil, že všichni stěžovatelé byli po celou dobu řízení konaného před správním orgánem zastoupeni zmocněnkyní D. M., jíž udělili plnou moc podle ustanovení §31-33 občanského zákoníku, přičemž rozsah této plné moci byl dán pro celé řízení podle ustanovení §238 odst.2 o.s.ř. Ve smyslu ustanovení §250m odst.3 o.s.ř. jsou účastníky řízení před obecným soudem ty osoby, které jimi byly i v řízení u správního orgánu a rovněž správní orgán, jehož rozhodnutí je tímto soudem přezkoumáváno. Ve smyslu procesních předpisů obsažených v o.s.ř. je soud povinen v každém stádiu řízení zkoumat, zda v daném případě jsou dány podmínky řízení, za nichž může soud řízení zahájit a při neexistenci překážek v řízení pokračovat. Bylo proto povinností soudu, jestliže obdržel podání, které vykazovalo vady, na tyto vady navrhovatelku upozornit a poučit ji o možných následcích neuposlechnutí výzvy. Tuto povinnost stanovenou mu zákonem krajský soud splnil, když navrhovatelku dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyzval k odstranění konkrétních vad návrhu. Stěžovatelé sice zplnomocnili zmocněnkyni D. M. procesní plnou mocí podle ustanovení §28 odst.2 o.s.ř., tato plná moc se však vztahovala na řízení vedené před správním orgánem a v případě podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, t,j. v řízení vedeném podle hlavy páté o.s.ř., bylo již povinností navrhovatelky doložit k návrhu novou plnou moc, která by prokazovala procesní zastoupení účastníků řízení. Nelze se proto spokojit pouze s konstatováním, uvedeným v "odvolání", že opravný prostředek je podán v zastoupení účastníků řízení, pokud plná moc není prokazatelně přiložena a nachází se pouze ve spise správního orgánu, jehož rozhodnutí je opravným prostředkem napadáno. Nedostatek plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou bylo možno zhojit právě na základě dostatečného poučení soudu. Krajský soud není již povinen při neodstranění překážky v řízení znovu poučovat navrhovatelku, u níž má zároveň vážné pochybnosti o tom, zda má procesní legitimaci v řízení. Takovéto poučení by šlo již nad rámec ustanovení §43 v návaznosti na ustanovení §5 o.s.ř a znamenalo by porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Protože Ústavní soud v této věci neshledal porušení jak procesních předpisů, tak ani Listiny (s ohledem na čl. 36, 37 a 38) a Ústavy, podaný návrh stěžovatelů zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. března 1998