ECLI:CZ:US:1998:2.US.65.97
sp. zn. II. ÚS 65/97
Usnesení
II. ÚS 65/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T.L.D., zastoupeného advokátem JUDr. V.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1,996, č. j. 38 Ca 298/95-21, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, č. j. 198/14/95, ze dne 15. 2. 1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 20. 2. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 21. 2. 1997, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1996, č. j. 38 Ca 298/95-21, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, č. j. 198/14/95, ze dne 15.2. 1995.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal žádost o přezkoumání platebního výměru, č j. 1266/1994, kterým mu Finanční úřad P. dne 10. 11. 1994 pod č j. 614-1017/94-VV, na základě pomůcek vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 910.113,- Kč z toho důvodu, že nereagoval na výzvu k podání daňového přiznání, kterou týž finanční úřad vydal dne 17. 10. 1994 pod č j. 555517/94-VV. Výzvu obdržel do vlastních rukou dne 27. 10. 1994 a platební výměr dne 28. 11. 1994. Dne 15. 11. 1994 podal stěžovatel přiznání k dani z převodu nemovitostí, které bylo doručeno Finančnímu úřadu P. dne 17. 11. 1994.
Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, č. j. 198/14/95, ze dne 15. 2. 1995. Následně podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji postoupil Městskému soudu v Praze a ten o ní rozhodl rozsudkem, který je napaden ústavní stížností.
II. ÚS 65/97
Podle názoru stěžovatele pochybení orgánů veřejné moci spočívalo v následujících skutečnostech. Stěžovatel prodal na základě kupní smlouvy ze dne 13. 4. 1994 (dodatek 20. 4. 1994) nemovitost v hodnotě 9 mil. Kč. Dne 24. 6. 1994 byl Katastrálním úřadem P. vyrozuměn o zápisu vlastnického práva kupujícího. Poté jednal (do měsíce) na Finančním úřadě P. s jeho dvěma pracovnicemi o zaplacení daně na základě znaleckého posudku ze dne 15. 1. 1994, kdy byla nemovitost oceněna částkou 24.061.066,- Kč. Nový posudek téhož znalce o tři měsíce později (11. 4. 1994) ocenil tutéž nemovitost na 10.576.251,- Kč, vzhledem k jejímu znehodnocení. Při jednání na finančním úřadě stěžovatel uvedl, že tento nový posudek předloží dodatečně. Obě pracovnice s dodatečným předložením posudku i daňového přiznání souhlasily. Lhůta mu stanovena nebyla. Totéž se opakovalo dne 15. 9. 1994 za přítomnosti jeho známého JUDr. J.Š. Stěžovatel zde uvádí, že nemohl posudek z 11. 4. 1994 získat, protože nemohl zastihnout znalce.
Protože k této okolnosti nebylo Městským soudem v Praze přihlédnuto, stěžovatel se domnívá, že tak došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Městský soud v Praze ve věci nenařídil jednání, ačkoli nebyly naplněny podmínky ustanovení §250f o.s.ř., neboť nebylo nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení se svého postavení vzdal přípisem svého ředitele JUDr. Ing. M.F. pod č.j. 751/150/97. Za účastníka řízení se vyjádřil předseda senátu 38 Ca JUDr. L.L. Uvedl, že předmětná daň byla stěžovateli vyměřena podle pomůcek, neboť ani na výzvu nepředložil přiznání k dani z převodu nemovitostí. V takovém případě finanční odvolací orgán může pouze posoudit, zda byly splněny podmínky pro zvolený postup, nikoli, zda je výše daně správně stanovena. Městský soud v Praze považoval věc za jednoduchý případ. Tvrzení stěžovatele o tom, že mu pracovnice finančního úřadu sdělily, že lhůtu ve výzvě nemusí respektovat, nemá oporu ve spisovém materiálu a ani nemohlo být považováno za řádné prodloužení lhůty. Proto bylo bez významu zjišťovat, jaké informace byly stěžovateli sdělovány. Proto k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny podle názoru soudu nedošlo a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
Na základě podané ústavní stížnosti a předloženého spisu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. samé. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práva stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a s možností vyjádřit se k projednávaným důkazům. Na základě předloženého spisového materiálu a vyjádření je nutno konstatovat, že se stěžovateli takový zásah nepodařilo prokázat. Obecný soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a
věnoval předmětné věci náležitou pozornost. Měl k dispozici veškerý spisový materiál
II. ÚS 65/97
finančních orgánů (seznam na č.l. 17 soudního spisu), jehož součástí byla kupní smlouva s dodatkem, znalecké posudky, rozhodnutí a stanoviska finančních orgánů včetně rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 27. 2. 1996, č.j. 262/77 241/95, kterým nebylo povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí, protokol o ústním
jednání z 10. 5. 1994 a úřední záznam z 8. 6. 1994.
Stěžovatel přitom nezpochybnil, že Finančnímu úřadu P. předložil znalecký posudek č. 102 z 15. 1. 1994. Nezpochybnil, že dne 24. 6. 1994 byl Katastrálním úřadem P. vyrozuměn o zápisu vlastnického práva kupujícího, čímž mu podle §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, vznikla povinnost podat do 30 dnů místně příslušnému správci, tj. Finančnímu úřadu P., přiznání k dani a že tak neučinil. Nezpochybnil ani skutečnost, že na základě toho obdržel výzvu k podání daňového přiznání ve lhůtě 8 dnů. Nezpochybnil, že na tuto výzvu svou zákonem stanovenou povinnost nesplnil. Namítl pouze, že v obou případech (podání přiznání a zaplacení daně na výzvu) jednal s pracovnicemi Finančního úřadu P. (jednou i za přítomnosti známého právníka) a ty mu ústně sdělily, že tuto lhůtu nemusí dodržet. Nepopírá, že žádné
rozhodnutí v ohledu posečkání vydáno nebylo, ani mu nebylo doručeno.
Podle v době rozhodování platného znění §250f o.s.ř. mohl soud v jednoduchých případech, jestliže bylo nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a šlo-li jen o posouzení právní otázky, rozhodnout bez jednání. V daném případě byly tyto podmínky splněny, neboť ze spisového materiálu i žaloby stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu vyplývalo nade vší pochybnost, že stěžovatel ani na výzvu Finančního úřadu P. svou daňovou povinnost nesplnil. Proto mu byla vyměřena daňovým výměrem na základě pomůcek v souladu s ustanovením §44 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §50 odst. 5 téhož zákona, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. I toto ustanovení bylo Finančním úřadem P. dodrženo a soud k tornu v řízení přihlédl.
Poukaz stěžovatele na ústní jednání s pracovnicemi finančního úřadu proto nemá oporu v zákoně. Ustanovení §14 (ve spojení s §60), §17, §32 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, totiž stanoví přesné požadavky na podání, lhůty, doručování a náležitosti rozhodnutí v takové věci. Protože tyto požadavky nebyly v daném případě prokazatelně splněny, nebylo možno posoudit postup obecného soudu, který věc považoval za jednoduchou, jako extrémní vybočení z ústavně zaručených pravidel soudního řízení. Proto bylo
rozhodnuto, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 8. 1998 JUDr. Iva Brožová
Předsedkyně senátu Ústavního soudu