ECLI:CZ:US:1998:2.US.95.97
sp. zn. II. ÚS 95/97
Usnesení
II. ÚS 95/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1996, č. j. 2 Cdon 1464/96-73, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
r
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 18. 3. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 19.3. 1997, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1996, č. j. 2 Cdon 1464/96-73, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1996, č. j. 23 Co 531/94-55. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 8. 1994, č.j. 10 C 342/93-32.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1996, č. j. 23 Co 531/94-55. V tomto rozsudku byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 8. 1994, č.j. 10 C 342/93-32, kterým byl stěžovatel odsouzen k zaplacení částky 50.000,- Kč O.H., který se v řízení domáhal práva na ochranu osobnosti proti článku uveřejněnému v deníku Š. Městský soud v Praze současně vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí. Svůj postup Městský soud v Praze odůvodnil tím, že by nemělo být zkráceno právo stěžovatele podat opravný prostředek proti rozhodnutí, kde rozhodují v 1. stupni krajské soudy a ve druhém Nejvyšší soud (rozuměj bývalé ČR, nyní vrchní soudy) a že rozhodnutí považuje po právní stránce
za věc zásadního významu.
Podle názoru stěžovatele pochybení účastníka řízení spočívalo v následujících skutečnostech. Stěžovatel otiskl v deníku Š. dne 21. 9. 1991 článek .Tím článkem se cítil poškozen O.H. a podal na něj
II. ÚS 95/97
žalobu dne 8. 11. 1991. Při jejím posuzování se Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze dopustily pochybení, která nebyla dovolacím soudem náležitě zhodnocena. Oba soudy pominuly vymezení předmětu řízení, takže nebylo jasné, oč se jedná. Pouze v odůvodnění rozhodnutí lze zjistit, že se O.H. domáhá práva na ochranu osobnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 mu vyhověl a odvolací soud rozhodnutí potvrdil, aniž specifikoval výroky v článku a provedl důkazy. O.H. měl být soudem vyzván k označení skutečností, jimiž došlo k neoprávněnému zásahu. Soud jej měl v tomto smyslu poučit. Dále nebyly provedeny důkazy, které stěžovatel předložil, aniž to soud odůvodnil. Proto byla pominuta ustanovení §5, §42 odst. 4 a §43 o.s.ř. a nedošlo k provedení důkazů podle §120 o.s.ř. a rozhodnutí podle §152 odst. 2 a §153 odst. 1 o.s.ř. Soud měl komplexně posoudit vztah mezi žalobním návrhem na odstranění následků a návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §13 o.z. Napadené rozsudky však svými vadami tuto možnost vylučovaly. Zde stěžovatel poukázal na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, pod čísly 21 a 46. Dovolací soud tyto nedostatky zcela pominul a odkázal na jasnou aplikaci ustanovení §11 a §13 o.z. Přitom se podle stěžovatele jednalo o podmínky řízení, k nimž je soud povinen přihlížet a které jsou způsobilé být důvodem dovolání podle §237 odst. 1 písm. e) a f) o.s.ř. ve vztahu k §79, §80 a 42 odst. 4 o.s.ř.
Další výtka spočívá v tom, že ač odvolací soud výslovně dovolání připustil, dovolací soud přípustnost popřel. Stěžovatel se výrokem řídil, aniž by použil jiných prostředků. Podle stěžovatele navíc odvolací soud připustil dovolání v celém rozsahu, což nebylo dovolacím soudem respektováno.
Protože postupem všech soudů došlo k odepření soudu, stěžovatel tvrdí, že tak došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby ústavní soud vyslovil, že
napadeným rozhodnutím dovolacího soudu a předchozím rozhodnutím soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele a aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení O.H. se svého postavení vzdal přípisem ze dne 14. 5. 1997. Za účastníka řízení se vyjádřil předseda senátu JUDr. P.P. Odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Navíc uvedl, že podle §239 odst. 1 o.s.ř. lze založit přípustnost dovolání jen v případě, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tedy, že je vyhrazeno jako výjimečné opatření jen pro řešení závažných právních otázek. V posuzovaném případě však v řízení, které předcházelo dovolání, žádné výkladové obtíže nevznikly a těžiště sporu tkvělo ve zhodnocení skutkových zjištění. Sám stěžovatel namítá procesní pochybení soudu a vady ve skutkových zjištěních. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Na základě podané ústavní stížnosti a předloženého spisu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
II. ÚS 95/97
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práva stěžovatele na poskytnutí soudní ochrany. Zásah měl spočívat v nesprávném procesním postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze a v tom, že dovolací soud k těmto okolnostem nepřihlédl a odmítl dovolání, které předtím Městský soud v Praze připustil. Ústavní soud tak došel k závěru, že v tomto případě je předmětem ústavní stížnosti denegatio iustitiae, když stěžovatel tvrdí, že mu byla dovolacím soudem
odepřena soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle obdobných ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Pokud jde o splnění podmínky nezávislého a nestranného soudu, je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná. Žaloba proti němu podaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 byla nakonec přikázána usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993 Obvodnímu soudu pro Prahu 6, neboť stěžovatel postupně svými námitkami dosáhl vyloučení všech soudců prvého soudu z rozhodování.
Pokud jde o odepření vlastního práva na soudní ochranu, vyšel ústavní soud z následujících skutečností. Soudní řízení a práva jeho účastníků se řídí "stanoveným postupem", jehož podmínky a podrobnosti stanoví podle čl. 36 odst. 4 Listiny zákon. Tímto zákonem je v daném případě o.s.ř., který stanoví, za jakých podmínek lze napadnout pravomocné rozhodnutí cestou dovolání. V daném případě Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6. V takovém případě o.s.ř. připouští dovolání pouze za splnění určitých výjimečných podmínek, neboť obecně je v takovém případě dovolání podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. nepřípustné. Tyto podmínky jsou stanoveny zákonem, konkrétně v daném případě ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. Pokud jsou splněny, není ani v dispozici dovolacího soudu zkoumat jejich splnění.
To však neznamená, že odvolací soud může vyslovit přípustnost dovolání kdykoli. Není pochyb, že byla splněna základní podmínka, kterou je existence rozsudku, který potvrzuje rozsudek soudu prvého stupně, přičemž se nejednalo o případy uvedené v §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.
Druhou podmínkou je, že jde podle názoru odvolacího soudu o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V konkrétním případě však odvolací soud odůvodnil připuštění dovolání následujícím způsobem, když v odůvodnění konstatoval: "Aby nedošlo ke zkrácení práva žalovaného podat opravný prostředek
proti rozhodnutí, vztahujícímu se k nárokům ze sporů o ochranu osobnosti, které od 1. 1. 1992 rozhodují krajské soudy (v Praze Městský soud), a ve stupni druhém Nejvyšší soud, vyslovil odvolací soud, že proti rozsudku je dovolání přípustné, neboť to považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)".
Zde však odvolací soud vlastně nevyjádřil, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu a v čem by měla být dosud nejednotná judikatura sjednocena. Městský soud v Praze sice rozhodoval o věci na ochranu osobnosti, rozhodoval však
jako soud 2. stupně, neboť řízení bylo zahájeno v roce 1991, tedy před účinností
II. ÚS 95/97
novelizace o.s.ř. zákonem č. 519/1991 Sb. Žalovaný (stěžovatel) tak nebyl zkrácen v právu podat řádný opravný prostředek. To že se rozhodování v 1. instanci přesunulo z okresních soudů na krajské soudy, nemělo na možnost podání odvolání prakticky žádný vliv. Pokud jde o podání tzv. mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání, o.s.ř. je připouští v přesně stanovených důvodech v ustanovení §241 odst. 3, kterými je dovolací soud vázán ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. Jestliže odvolací soud připustil dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a rozhodnutí učinil 25. 3. 1996, pak tím nemohl mít na mysli rozhodnutí o výši peněžitého plnění, jak je stanoveno v ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. po novele zákonem č. 238/1995 Sb. od 1. 1. 1996 (obdobně nepřesná je záměna Nejvyššího soudu ČR a vrchních soudů). Původní znění tohoto ustanovení, které odvolací soud omylem označil původním číslováním, bylo v době rozhodnutí součástí ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., jak to nade vší pochybnost plyne ze zmínky o tom, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud proto stejně jako Nejvyšší soud při posouzení důvodů připuštění dovolání vyšel z toho, že nepřesné označení ve skutečnosti míří k ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Není obsahově rozhodující, zda Městský soud v Praze v době rozhodování použil původního znění o.s.ř. nebo znění novelizované.
Jedná-li se o věc po právní stránce zásadního významu, je jinak řečeno odvolacím soudem připuštěno dovolání z důvodu, který je uveden v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kromě toho se však musí dovolací soud vypořádat i bez návrhu s dalšími důvody ve smyslu stanovení §242 odst. 3 o.s.ř., což dovolací soud učinil.
Stěžovatel však ve svém dovolání napadl nikoli právní posouzení věci, nýbrž způsob vedení řízení před soudy 1. a 2. stupně a nedostatky v důkazním řízení, neboť soudům vytýkal nedostatky, které byly výše podrobně uvedeny včetně ustanovení o.s.ř., která přitom neměla být soudy respektována, nikoli však chybně právně vyložena. Uváděl tedy důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Kromě toho je třeba za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, považovat takové rozhodnutí, kterým v dané věci Městský soud v Praze řešil otázku významnou nejen pro daný případ, nýbrž která řeší dosud v praxi spornou otázku. Tak tornu ale v daném případě nebylo. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti v tomto směru něco jiného, a tím i pochybení Nejvyššího soudu, neprokázal. Jestliže pak odvolací soud zdůvodnil připuštění dovolání zájmem, aby nebyl stěžovatel zkrácen na svém právu podat opravný prostředek, tak at' už jím myslel odvolání nebo dovolání, nejde o důvod
dovolání, který by znal o.s.ř.
Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud dospěl k názoru, že z obsahu dovolání plyne, že v něm nebylo vytýkáno mylné právní posouzení věci, nýbrž způsob vedení řízení před soudy 1. a 2. stupně a nedostatky v důkazním řízení, neboť soudům vytýkal nedostatky, které byly výše podrobně uvedeny včetně ustanovení o.s.ř., která přitom neměla být soudy respektována, nikoli však chybně právně vyložena. Pokud dovolatel poukazoval na to, že soud bez důkazů konstatoval, že nestačí použít ustanovení §13 odst. 1 o.z. o zadostiučinění, nýbrž že přímo použil ustanovení §13 odst. 2 o náhradě majetkové újmy, jak to v petitu své žaloby požadoval O.H., pak je nutno uvést, že šlo o věc hodnocení důkazů ze strany soudu, nikoli však o věc zásadního právního významu.
II. ÚS 95/97
Proto nebylo možno posoudit postup obecného soudu, který věc považoval za jednoduchou, jako extrémní vybočení z ústavně zaručených pravidel soudního řízení a bylo rozhodnuto, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 8. 1998 ..
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu