ECLI:CZ:US:1998:2.US.96.97
sp. zn. II. ÚS 96/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti 1) J. O., 2) A. L., 3) B. J., zastoupených JUDr. J. P., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12.
1996, č. j. 23 Co 50/96-80, a rozsudek Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51, se
zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co
50/96-80, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51 a tvrdí, že
rozhodnutím obou obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelek
na spravedlivý proces, právo na obnovení vlastnictví k nárokovaným
nemovitostem a napadenými rozhodnutími, včetně řízeními jim
předcházejícími, byl porušen i čl. 10 Ústavy. Z výše uvedených
důvodů navrhovatelky proto navrhují zrušení citovaných rozsudků
obecných soudů.
Ke skutkovým okolnostem navrhovatelky uvedly, že jsou
právními nástupkyněmi po zemřelém původním vlastníku nemovitostí
( pozemků dle PK č. 614, 615, 617, 612/2, 618, 619 a 657) v k. ú.
Kamenná Lhota. Původní vlastník těchto nemovitostí byl kameník
a na části předmětných pozemků byl v době jejich vyvlastnění
kamenolom, který sloužil ke koncesované živnosti původního
vlastníka. Pozemky shora uvedené byly vyvlastněny ve prospěch
Českomoravského průmyslu kamene Hradec Králové, po kterém se
stěžovatelky marně domáhaly navrácení těchto pozemků.
Vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem přešlo na základě
vyvlastňovacího výměru odboru výstavby rady ONV v Ledči n. Sázavou
ze dne 31. 10. 1955, zn. Výst. - 908/1955, na československý
stát-Českomoravský průmysl kamene, n. p. Světlá n. Sázavou. Na
vyvlastněných pozemcích v této době vázl dluh ve výši 6. 181 Kč
jako pohledávka státu za neplacené daně z roku 1926.
Důvodem vyvlastnění pozemků bylo odmítnutí původního majitele
k dobrovolnému odprodeji pozemků, včetně kamenolomu, neboť by tím
zanikla jeho kamenická živnost.
Navrhovatelky uvádí, že příslušný odbor ONV v Ledči n.
Sázavou vyvlastnil nemovitosti na základě ustanovení §20 zák. č.
280/1949 Sb., §40 vládního nařízení o výstavbě obcí č. 93/1950
Sb. a §18 vyhl. č. 572/1950 Ú. l. Finanční náhradu za vyvlastněný
nemovitý majetek ve výši 7. 237,60 Kčs složil u knihovního soudu
a tato částka podle tvrzení stěžovatelek nebyla původnímu
vlastníku nemovitostí nikdy vyplacena.
Právní předchůdce stěžovatelek vyzval Českomoravský průmysl
kamene Hradec Králové, s. p. v likvidaci, jako současného
vlastníka předmětných nemovitostí, k jejich vydání dne 11. 4.
1991. Vzhledem k tomu, že k dohodě o vydání nemovitostí nedošlo,
domáhaly se stěžovatelky uzavření dohody o vydání věci cestou
soudní. Prvostupňový soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že
k vyvlastnění nemovitostí Č. B., zapsané v kn. vl. č. 123,
130 a 164 PK pro k. ú. Kamenná Lhota došlo podle ustanovení §20
zák. č. 280/1949 Sb., ve spojení s §40 vládního nař. 93/1950 Sb.,
za náhradu ve výši 7.237,60 Kč. Při celkové výměře 18. 094 m2
pozemku byla za jeden m2 stanovena finanční náhrada 0,40 Kč. Podle
evid. pomůcek bývalého Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, a to
všeobecného rejstříku a knihy soudních depozit, zjistil okresní
soud, že dne 17. 4. 1956 vyvlastnitel-Českomoravský průmysl
kamene, n. p. Světlá n. Sázavou složil pro Č. B. do soudního
depozita částku 7.237,60 Kč. Věc byla vedena u tohoto soudu pod
sp. zn. Nc 351/56. Téhož dne t. j. 17. 4. 1956, požádal
vyvlastnitel o rozhodnutí, jimž by se v rozvrhovém řízení rozdělil
složený obnos pro vyvlastněného.
Žalobní návrh právního předchůdce stěžovatele na vydání věci
byl podán k okresnímu soudu podle §6 odst.1 písm. j) zák. č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že
nárokované nemovitosti přešly na stát v rozhodném období bez
vyplacení náhrady. Okresní soud rovněž konstatoval, že žalobce byl
oprávněnou osobou a splnil svoji zákonnou povinnost, když zaslal
povinné osobě písemnou výzvu k vydání věci. V rozsudku okresní
soud dále uvedl, že finanční náhrada za vyvlastněné nemovitosti
byla stanovena podle §41 vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Okresní
soud vzal za prokázané, že takto stanovená finanční náhrada byla
složena u knihovního soudu k rozvrhu, a to zejména proto, že v kn.
vl. č. 130 a 164 pro k. ú. Kamenná Lhota byl v oddíle C listu
závad zápis zástavního práva ve prospěch pohledávky čs. státu,
finanční správy jménem daně v částce 6.181,06 Kč a zároveň se
v nich poznamenával společný závazek v knihovní vložce č. 136 pro
k. ú. Zahrádka. V této vložce v listu C je poznamenána stejná
závada. Prvostupňový soud z knihy soudních depozit a z všeobecného
rejstříku Nc oddílu "soudní úschovy" vzal rovněž za prokázané, že
finanční náhrada ve výši 7.237,60 Kč byla složena na depozitní
účet dne 17. 4. 1956, dnem 18. 7. 1956 bylo depozitum zrušeno
a tímto datem byla věc dle všeobecného rejstříku OS v Ledči n.
Sázavou vyřízena. V nesporném řízení bylo depozitum rozvrženo
postupem podle §41 odst.4 vládního nařízení č. 93/1950 Sb.
Podle názoru soudu první instance, který vycházel ze spisu
bývalého Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, k rozvrhovému řízení
došlo, takže nelze uplatnit restituční nárok ve smyslu ustanovení
§6 odst.1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb., neboť finanční náhrada za
vyvlastnění sice nebyla vlastníku vyplacena přímo, ale v rámci
nesporného řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud II. stolice,
potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Havl. Brodě a ve výroku
svého rozsudku pod bodem I. upravil znění enunciátu tak, že žaloba
o uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání každé ze
žalobkyň po 1/3 pozemkových parcel zde blíže identifikovaných
v obci Kamenná Lhota, okres Havlíčkův Brod, se zamítá.
Stěžovatelky (dříve žalobkyně) jsou dědičkami žalobce B. B.,
zemřelého v průběhu řízení dne 10. 11. 1993.
Navrhovatelky v odvolacím řízení namítaly, že vyvlastňovacím
výměrem byla finanční náhrada za 1 m2 pozemků stanovena nesprávně,
neboť nejnižší hodnota 1 m2 pozemku měla činit minimálně 2 Kč
podle ustanovení §1 vyhl. č. 228/1951 Ú. l. a nikoli 0,40 Kč tak,
jak to upravoval vyvlastňovací výměr s odvoláním na vyhlášku č.
228/1951 Ú. l., ve znění vyhl. č. 44/1952 Ú. l.
Celkem mělo tedy být vyplaceno na finanční náhradě 36.118 Kč.
Rozdíl mezi touto částkou a skutečně zjištěnou finanční náhradou
je podle názoru stěžovatelek nutno posoudit jako nevyplacení celé
náhrady, když splněním jen části dluhu není dluh splněn (§559 o.
z.).
Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu I. stupně s jedinou výhradou, která podle jeho
názoru neměla oporu v provedeném dokazování, že totiž Č. B. byla
vyplacena náhrada za vyplacené pozemky v rozvrhovém řízení soudní
úschovy.
Soud II. instance konstatoval, že nelze vyhovět žádosti
stěžovatelek o přezkoumání vyvlastňovacího výměru ze dne 31. 10.
1955, neboť se jedná o správní rozhodnutí, vydané k tomu určeným
správním orgánem ve správním řízení a jeho případného zrušení by
podle §31 zák. č. 87/1991 Sb. mohlo být dosaženo pouze protestem
prokurátora v termínu do 31. 12. 1993. Krajský soud konstatoval,
že není oprávněn v tomto řízení posuzovat jak správnost, tak
i zákonnost pravomocného správního rozhodnutí, které obsahuje
veškeré náležitosti podle zák. č. 20/1955 Sb. o správním řízení
a jeho přezkoumání brání ustanovení §135 odst.2 o. s. ř. Stejně
tak se odmítl zabývat i námitkou promlčení práva z knihovních
zápisů, které mělo za následek povinnost právního předchůdce
žalovaného složit v r. 1955 náhradu u knihovního soudu, podle
ustanovení §41 odst.4 vládního nař. č. 93/1950 Sb.
Druhoinstanční soud ve svém rozhodnutí vyložil, že podle jeho
názoru nelze výkladově dovodit, že za ty pozemky, na nichž nevázly
pohledávky, měla být finanční náhrada vyplacena přímo vlastníku.
Návrh stěžovatelek zamítl nejen z důvodu nenaplnění
předpokladů, uvedených v ustanovení §6 odst.1 písm. j) zák. č.
87/1991 Sb., ale rovněž z toho důvodu, že předmětné pozemky,
požadované návrhem o uzavření dohody o vydání nemovitostí tak, jak
byly označeny v návrhu, nejsou údajně totožné s pozemky
vyvlastněnými právnímu předchůdci stěžovatele, příp. s pozemky
vedenými v současném katastru nemovitostí (§154 odst.1 o. s. ř.).
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost
splňuje náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §34 ve
vztahu k ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Dne 21. 3. 1997 obdržel Ústavní soud faxované podání
stěžovatelek, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10.
1995, č. j. 5 C 246/92-51, které bylo dne 24. 3. 1997, tedy
v zákonné 3 denní lhůtě doplněno písemným podáním. V obou
případech bylo podání vadné, pokud se týkalo označení účastníků
řízení (označení žalobci a žalovaní se neužívá v řízení podle zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a neodpovídá
ustanovení §28 cit. zákona).
Ústavní soud přes tyto formální nedostatky návrhu upustil od
písemné výzvy k opravě podání, neboť stěžovatelky byly řádně
zastoupeny právním zástupcem a přes určitou kusost návrhu posoudil
právní úkony nejen podle jejich formy, ale i podle jejich obsahu
a konstatoval, že není důvod k odmítnutí návrhu podle §43 odst.1
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších předpisů.
Z přiložených listinných dokladů, zejména z vyžádaného spisu
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 246/92, zjistil
Ústavní soud tyto skutečnosti : stěžovatelky jsou právními
nástupkyněmi původního vlastníka, kterému byly předmětné
nemovitosti v r. 1955 vyvlastněny výměrem ze dne 31. 10. 1955 zn.:
Výst.-908/1955 a finanční náhrada ve výši 7. 237.60 Kčs byla
Českomoravským průmyslem kamene, st. p. Světlá n. Sázavou, složena
u knihovního soudu. Podle fotokopie části všeobecného rejstříku
Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, sp. zn. Nc/1956, bylo pod poř.
č. 351 dne 17. 4. zaregistrována žádost Českomoravského průmyslu
kamene, st. p. Světlá n. Sázavou o rozhodnutí o rozvržení
složeného obnosu 7.237,60 Kč pro Č. B. Tato žádost byla údajně
vyřízena dne 18. 7. 1956.
Z částečného výpisu z uzavřené pozemkové knihy kn. vl. 136 k.
ú. Zahrádka je zřejmé, že parcely k. č. 1420-zahrada, k. č.
1366-pastvina, k. č. 1367-role, byly ve vlastnictví Č. B. Pod č.
71 PK se uvádí, že k návrhu berního úřadu v Ledči n. Sázavou z 3.
11. 1926 bylo poznamenáno právo zástavní za pohledávku čs. státu
finanční správy jménem daně v sumě 6.181 Kč a poznamenán
i společný závazek v kn.vložce č. 809, 820 téže obce, jakož i kn.
vl. č. 130, 134 a 164 obce Kamenná Lhota.
Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě se dále zjišťuje,
že tento prvostupňový soud konstatoval v průběhu řízení jako
listinné důkazy shora citované částečné výpisy z PK, identifikaci
parcel pro k. ú. Kamenná Lhota a vyvlastňovací výměr ONV v Ledči
n. Sázavou, odboru výstavby. Z předloženého spisového materiálu je
zřejmé, že vyvlastněné pozemky byly pro těžbu kamene využívány
zhruba po dobu 5ti let. V současné době na vyvlastněných pozemcích
již těžba kamene neprobíhá.
Ústavní soud si je vědom toho, že nemůže zasahovat do
pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování
a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy. To však
pouze za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení
procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový
stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti
od účastníka řízení, který ve svém podání ze dne 25. 5. 1998
odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta.
Českomoravský průmysl kamene, st. p. Hradec Králové
v likvidaci se do doby jednání k podané ústavní stížnosti
nevyjádřil, přestože o to byl dvakrát požádán.
Oba obecné soudy v napadených rozsudcích uvedly, že nejsou
oprávněny zkoumat zákonnost či věcnou správnost správního
rozhodnutí (vyvlastňovacího výměru), který byl vydán odpovídajícím
správním orgánem ve správním řízení podle příslušných ustanovení
správního řádu. Jsou tedy podle názoru těchto soudů správním
rozhodnutím vázány i v případě, že stěžovatelé považují otázku
výše stanovené náhrady za vyvlastněné pozemky za otázku stěžejní,
když dovozují, že zaplacením pouze části finanční náhrady za
vyvlastněné pozemky nedošlo k úplnému a řádnému zaplacení
stanovené ceny tak, jak měla odpovídat tehdy platným právním
předpisům.
Ústavní soud ve svých judikátech mnohokrát zopakoval, že
souhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud tento uvedl, že
obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí
pravomocně vydaná ve správním řízení, což však neznamená, že
v rámci rozhodovacího procesu o restitučním nároku nemohly tyto
soudy dospět k závěru, že i přes takto platné správní rozhodnutí
existuje restituční důvod, týkající se vyvlastnění, který umožňuje
nároku stěžovatelů vyhovět. Podmínkou tohoto postupu pak je, že
existuje právně významná skutečnost, která zakládá hmotně právní
předpoklad pro důvodné uplatnění restitučního nároku. Oba obecné
soudy byly tedy oprávněny zkoumat okolnosti spojené s vydáním
správního aktu, neboť je pravděpodobné, že řada správních aktů,
vydaných právě v letech 1950 - 1955, byla vydána v důsledku
politické perzekuce drobných podnikatelů a živnostníků tak, jak to
předpokládá i znění ustanovení §2 odst.2, 3 zák. č. 87/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelky již v průběhu řízení před obecnými soudy
namítaly věcnou nesprávnost správního aktu, pokud se týkalo
stanovení výše finanční náhrady za vyvlastněné nemovitosti
a rovněž porušení předpisů tzv. rozvrhového řízení, neboť se
domnívají, že finanční náhrada nebyla jejich právnímu předchůdci
vyplacena vůbec. Ústavní soud odkazuje v tomto svém právním názoru
na publikovanou judikaturu (nález ÚSČR ze dne 18. 2. 1998, sp. zn.
I.ÚS 23/97, nález ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II.ÚS 23/97)
a zdůrazňuje, že k problematice restitučních předpisů je nutno
přistupovat jako k předpisům speciálním v systému právních
předpisů ČR, včetně oprávnění obecných soudů přezkoumávat, zda
správní rozhodnutí byla vydána v důsledku politické nesvobody nebo
jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve
smyslu ustanovení §6 odst.2 ve spojení s §2 odst.1 písm.c) zák.
č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z předložených rozsudků i spisu Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě je zřejmé, že oba obecné soudy nerespektovaly tento právní
závěr Ústavního soudu, ačkoli jim tato problematika a názor na
její řešení musí být znám z široce publikované judikatury
Ústavního soudu. Nezbývá než konstatovat, že nerespektováním
tohoto závěru došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý
a řádný proces ve smyslu čl. 36 odst.1, 2 Listiny a došlo
i k porušení čl. 95 odst.1 Ústavy. Z důvodu procesní ekonomie
proto Ústavní soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80, tak
i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10.
1995, č. j. 5 C 246/92-51 (§82 odst.3 písm.a) zák. č. 182/1993
Sb.).
Ústavní soud závěrem znovu zdůrazňuje (viz nález ÚS sp. zn.
II.ÚS 71/96), že rovněž nelze souhlasit i s částí odůvodnění
rozsudku KS v Hradci Králové, pokud tento uvedl, že stěžovatelky
nemohly uspět s podanou žalobou už proto, že se domáhaly uzavření
dohody o vydání jiných pozemků, než které byly jejich právnímu
předchůdci vyvlastněny nebo pozemků v současném katastru
nemovitostí již neexistujících.
Je pochopitelné, že vzhledem k delšímu časovému odstupu od
vyvlastnění, nemůže současný operát evidence nemovitostí kopírovat
hranici pozemků evidovaných v PK. Stěžovatelky v žalobním návrhu
nárokované nemovitosti označily parcelním číslem, kat. územím
a odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby porovnal výpis
z pozemkové knihy s identifikací parcel a snímky pozemkové mapy či
geometrického plánu a zjistil si tak jasno v současném stavu
předmětných pozemků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. září 1998