ECLI:CZ:US:1998:3.US.101.97
sp. zn. III. ÚS 101/97
Usnesení
III. ÚS 101/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D.T., E.H., F.N., A.M., všech zastoupených advokátem JUDr. J.Š., proti Krajskému soudu v Ostravě, mimo ústní jednání dne 13. 1. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 18. 3. 1997, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 24. 3. 1997, a doplněným podáním ze dne 23. 6. 1997, které jinak jako ústavní stížnost splňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem [§§34, 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelé proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996 (sp. zn. 22 Ca 396/96), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu N.J. ze dne 23. 5. 1996 (sp. zn. PÚ/5684/0.a/92-Va-202), kterým bylo rozhodnuto podle ust. §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 42/1992 Sb., 93/1992 Sb., 39/1993 Sb., 183/1993 Sb., 30/1996 Sb., že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí
III. ÚS 101/97
v rozhodnutí dále specifikovaných. Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhají zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu a dále rovněž zrušení rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu N.J. s odůvodněním, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost pak stěžovatelé odůvodňují tím, že řádně a včas podali výzvu k vydání nemovitosti dle platných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ale předmětné nemovitosti jim nebyly vydány s odůvodněním, že svůj nárok měli uplatnit dle ust. §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., neboť ony nemovitosti byly jejich právním předchůdcům konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dále stěžovatelé ve své ústavní stížnosti mají za to, že postupem Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v N.J. bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo spočívající v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť předmětné nemovitosti neměly být vydány dle zákona č. 229/1991 Sb. jiným osobám, které uplatnily nárok, ale stěžovatelům, kteří se považují za oprávněné osoby dle ust. §6 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. a při souběhu uplatněných nároků mělo být postupováno dle ust. §12 zák. č. 229/1991 Sb. a nemovitosti měly být vydány stěžovatelům.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že tento soud se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů tak, jak byly uplatněny v rámci přezkumného řízení. Své rozhodnutí obecný soud také zcela vyčerpávajícím a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.), takže je dostatečně patrno, na základě jakých skutkových zjištění dospěl obecný soud ke svým právním závěrům. Nelze proto tomuto soudu nic podstatného vytknout a jeho rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí, jímž by bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv (svobod) stěžovatelů.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, jak je nutno chápat ochranu vlastnictví danou čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stručně shrnuto, nejde o porušení citovaného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno ať' na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Proto pouhý spor o vlastnictví nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavní ochrany vlastnictví a tento spor takovéto ochrany
nepožívá a ani požívat nemůže (např. rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994); postačí proto stěžovatele na tuto ustálenou a obecně přístupnou judikaturu odkázat.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, jak z hledisek uplatněných námitek, tak případně i jiných, pro ústavní pořádek republiky rozhodných hledisek je zjevně neopodstatněná; nezbylo proto, než o ní rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno. Zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z odůvodnění ústavní stížnosti samotné (jde v podstatě o pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu), tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 13. 1. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu