ECLI:CZ:US:1998:3.US.102.97
sp. zn. III. ÚS 102/97
Usnesení
- III. ÚS 102/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J.H., zastoupeného advokátem JUDr. M.R., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, čj. 28 Ca 258/96-23, které nabylo právní moci dne 18. 3. 1997.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 258/96, který si Ústavní soud vyžádal, potom zjistil, že rozhodnutím Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ"), čj. 95/22-SK/33, ze dne 28. 11. 1995, byla stěžovateli, podle §28 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč za to, že dne 9. 11. 1995 v sídle F. odmítl u ní umožnit pokračování kontroly "Stanovení základu a výpočet daně z příjmů právnických osob v roce 1994", zařazené do plánu kontrolní činnosti NKÚ na rok 1995, čímž zaviněně
1 .
III. ÚS 102/97
způsobil, že kontrolovaná osoba dne 9. 11. 1995 nesplnila povinnost součinnosti podle §24 zákona č. 166/1993 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad. Rozhodnutím prezidenta NKÚ ze dne 21. 2. 1996, sp.zn. 1143/95-140/752/RK, bylo původní rozhodnutí NKÚ potvrzeno. Citované rozhodnutí bylo odůvodněno mimo jiné i tím, že ke splnění povinnosti uložené NKÚ §3 odst. 1 písmeno c) zákona č. 166/1993 Sb., podle kterého NKÚ vykonává kontrolu plnění státního rozpočtu ČR, byla do plánu kontrolní činnosti NKÚ na rok 1995, schváleného Kolegiem NKÚ, zařazena pod č. 95/22 kontrola stanovení základu a výpočtu daně z příjmu právnických osob v roce 1994. Zákon č. 166/1993 Sb. skutečně sám nestanoví, co je třeba pod pojmem "plnění státního rozpočtu České republiky" rozumět. Tento pojem nedefinuje ani žádný ze zákonů o rozpočtu na jednotlivý rok, ani zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech s hospodařením s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla). Z rozpočtových pravidel však jednoznačně vyplývá, že rozpočet zahrnuje nejen výdajovou, ale i příjmovou stránku a že příjmem na prvním místě jsou právě daně. Plněním státního rozpočtu je tedy nepochybně i placení daně z příjmů. Vztah právnické osoby ke státnímu rozpočtu je od okamžiku, kdy tato osoba dosáhne příjmu, přesně vymezen nejen ustanovením §4 odst. 1 písmeno a) rozpočtových pravidel, ale i příslušnými ustanoveními zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Jakmile totiž právnická osoba dosáhne příjmu, stává se okamžikem jeho dosažení poplatníkem ze zákona přesně vyčíslitelné daně, která je zákonem účelově určena jako příjem státního rozpočtu. Není-li daň v zákonem stanoveném termínu zaplacena, stává se dlužná částka pohledávkou, tj. majetkovým právem státu vůči této osobě. Není tedy správné konstatování, že akciová společnost, jako poplatník daně z příjmů, není v žádném právním vztahu ke státnímu rozpočtu. V tomto vztahu je od okamžiku, kdy příjmu dosáhla. NKÚ dále uvedl, že pokuta podle ust. §28 zákona č. 166/1993 Sb., je nepochybně pořádkovou pokutou, jejímž smyslem je zabránit ztěžování kontrolní činnosti NKÚ.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí Prezidenta NKÚ žalobu, v níž namítal, že základní právní otázkou, která má být v tomto případě zodpovězena, je otázka, zda společnost F. byla povinna podrobit se kontrole prováděné NKÚ, tj. zda se na ni vztahovaly povinnosti stanovené v ustanovení §24 zákona č. 166/1993 Sb. Vycházel přitom z ústavní zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co neukládá zákon
III. ÚS 102/97
(čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a tvrdil, že ze zákona č. 166/1993 Sb., ani z jiného zákona nevyplývá povinnost společnosti F. podrobit se kontrole prováděné NKÚ v rámci kontrolní akce. Kontrola NKÚ může být v zásadě provedena i u soukromé právnické osoby, může se tak však stát pouze v případě, kdy taková kontrola není v rozporu s věcným rozsahem kontrolních pravomocí NKÚ, které jsou stanoveny čl. 97 odst. 1 Ústavy a §3 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb. Těmito ustanoveními je NKÚ pověřen vykonávat kontrolu plnění státního rozpočtu. Tuto kontrolu však nemůže vykonávat u společnosti, která v žádném finančním vztahu ke státnímu rozpočtu není. Za takový vztah nemůže být považováno to, že společnost je poplatníkem daně z příjmu právnických osob. Povinnost platit daně vyplývá z právních předpisů daňových, nikoliv z právních předpisů o státním rozpočtu. Podle stěžovatele tedy NKÚ nebyl oprávněn mu pokutu podle §28 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb. uložit.
Městský soud v Praze usnesením, č.j. 28 Ca 258/96-23, řízení zastavil s odvoláním na ust. §248 odst. 2 písmeno e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle kterého soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž namítá, že napadeným rozhodnutím, jakožto zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu jednak ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak čl. 6 odst. 1, věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhl. FMZV č. 209/1992 Sb. - dále jen "Úmluva"). Tím, že soud věc, která byla předmětem řízení, meritorně nepojednal a nerozhodl o ní, bylo údajně navrhovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Navrhovatel tvrdil, že rozhodnutím orgánu veřejné správy, které mělo být přezkoumáno, byla právnická osoba F. a v návaznosti na to i on sám, nuceni k tomu, aby činili něco, co neukládá zákon. Tím byla porušena základní svoboda zaručená čl. 2 odst. 3 Listiny.
Článek 6 odst. 1 věta první úmluvy pak bez jakýchkoliv rezervací vylučuje, aby určitá věc týkající se občanských práv nebo závazků byla zcela vyloučena z projednání nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Soud tedy podle stěžovatele pochybil, když před tím, než řízení ve věci zastavil, nezkoumal soulad
111. ÚS 102/97
ustanovení §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. s Listinou a citovanou úmluvou, respekt. nekonstatoval stěžovatelem tvrzený nesoulad a nepostupoval podle §109 odst. 1 písmeno b), věta druhá o.s.ř.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 1997 uvedl, že v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil své závěry o tom, proč se v daném případě jednalo o pořádkovou pokutu. Soud byl nadále toho názoru, že napadené rozhodnutí, o němž rozhodoval, není svým charakterem věcně pravomocným a vykonatelným výsledkem správního řízení o určité záležitosti, který konečným způsobem zasáhl do práv a povinností stěžovatele, ale že je jen pořádkovým sankčním postihem za nesplnění procesní povinnosti uložené platným právním předpisem. Pokud stěžovatel uvádí, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu v důsledku toho, že Městský soud v dané věci aplikoval ust. §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř., ačkoliv toto ustanovení není, dle jeho názoru, v části, týkající se rozhodnutí o pořádkových pokutách, v souladu s Listinou a s Úmluvou, je na místě, aby se touto otázkou nyní zabýval ústavní soud ČR. Městský soud nepostupoval podle ust. §109 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. proto, že nedospěl k závěru, že by ust. §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. bylo v rozporu s Ústavou, zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Městský soud navrhuje, aby Ústavní soud ČR stížnost zamítl.
Nejvyšší kontrolní úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 26. 6. 1997, uvedl, že oprávnění uložit pokutu osobě, která zaviněně způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnosti podle §24 zákona č. 166/1993 Sb., ukládá ustanovení kontrolního řádu" tedy procesního předpisu. Skutečnost, že pro jeho porušení nemohla být kontrola u F. provedena, uvádí i kontrolní závěr, vypracovaný o kontrolní akci "Stanovení základu a výpočet daně z příjmů právnických osob v roce 1994", který byl publikován v částce č. 2/1996 V. Nejvyššího kontrolního úřadu.
Pokud navrhovatel poukazuje na nesoulad §248 odst, 2 písm. e) , o.s.ř. s článkem 36 odst. 2 věta druhá Listiny, opomíjí, že v daném případě zákon stanoví jinak. Rovněž znění článku 6 Úmluvy nesvědčí pro oprávněnost tvrzení navrhovatele. Občanský soudní řád do pravomoci soudů projednávání pokut nesvěřuje, nýbrž je výslovně vyjímá. Navrhovatelův výklad by znamenal, že soudní řízení by bylo jen dalším stupněm správního řízení, a to i v procesních a bagatelních věcech, a
III. ÚS 102/97
znamenalo by to ve své podstatě, že samotný článek 36 Listiny by byl v rozporu s citovaným článkem 6 Úmluvy.
Pokud jde o námitku navrhovatele, že F. byla nucena činit "něco, co neukládá zákon", odkazuje NKÚ na zdůvodnění, uvedené v rozhodnutí, čj. 1143/95140/752-RK, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o uložení pokuty.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle ust. §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách. Jestliže tedy Městský soud v Praze řízení zastavil, postupoval v souladu s platným ustanovením o.s.ř. Soud nebyl totiž oprávněn o věci jednat, neboť ta byla z jeho pravomoci zákonem vyňata. V postupu Městského soud tedy není možno spatřovat porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 věta první, úmluvy, jak namítá navrhovatel.
Ve smyslu hlavy páté, čl. 97 Ústavy ČR, je NKÚ zvláštním nezávislým ústavním orgánem. Není orgánem moci zákonodárné, ani moci výkonné a pochopitelně ani moci soudní, je však nepochybně orgánem veřejné správy. Protože však ústavní stížnost směřovala výlučně do uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, stran uložení pořádkové pokuty, nezbylo ústavnímu soudu, na základě výše uvedených skutečností, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 1998 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR