ECLI:CZ:US:1998:3.US.104.98
sp. zn. III. ÚS 104/98
Usnesení
III. ÚS 104/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti usnesení Ústavního soudu v Brně ze dne 6. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 384/97, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako "ústavní stížnost a návrh na zrušení §43 zák. č. 182/1993 Sb.", brojí stěžovatel proti usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1998 (ve věci I. ÚS 384/97) a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a spolu s ním též právo plynoucí z Ústavy ČR (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že vpředu označeným usnesením Ústavního soudu byla pro opožděnost odmítnuta jeho ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 2. června 1997 ve věci 28 Ca 94/96), ačkoli tato ve skutečnosti byla podána včas.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Ústavního soudu (I. ÚS 384/97) je zřejmé, že při jejím posouzení, stran formálních podmínek přípustnosti, vycházel ústavní
III. ÚS 104/98
soud z úřední zprávy Městského soudu v Praze (č. 1. 6 spisu), dle níž právní moc jí napadeného rozhodnutí nastala dne 8. srpna 1997, a jestliže byla podána k poštovní přepravě dne 9. října 1997, dovodil, že se tak stalo opožděně a v rozporu s ustanovením zákona (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení §43 zák. č. 182/1993 Sb., je nepřípustný.
Stěžovatelem napadené rozhodnutí vycházelo z úřední zprávy obecného soudu a o správnosti v ní uvedených údajů nebylo nejmenšího důvodu pochybovat; ostatně vznik právní moci a její vyznačení na tom kterém rozhodnutí obecného soudu doložkou právní moci je výsledkem úředního a právní normou stanoveného postupu (§23 vyhl. o jednacím řádu č. 37(1992 Sb.), stejně tak jako vyznačení příslušné doložky na jím (účastníkem) předloženém rozhodnutí (§24 odst. 1 cit. vyhl.); posuzování doby (dne) vzniku právní moci nespadá tedy do oblasti volných úvah toho kterého účastníka řízení, ale je věcí (povinností) obecného soudu.
Jestliže ve stěžovatelově věci při stanovení a vyznačení právní moci jím (ústavní stížností) napadeného rozhodnutí došlo k omylu, jak v posuzované ústavní stížnosti se tvrdí, bylo výlučně na stěžovateli, aby sám před obecným soudem usiloval o nápravu, zejména mělo-li k tvrzenému omylu obecného soudu dojít jeho vlastním zaviněním (omylem jeho zástupce); do doby než by bylo o právní moci (a jejím vyznačení doložkou) nově rozhodnuto a rozhodnutí obecného soudu bylo jím samotným úředně opraveno, platí původní, byť třeba nesprávný, údaj.
Jestliže toto platí obecně a přihlédne-li se současně k tomu, že je věcí účastníka řízení, aby právní moci v řízení vydaného rozhodnutí věnoval dostatečnou pozornost, je očividné, že liknavost či nepozornost v uvažovaném směru svými důsledky stíhá také jeho samotného, a to tím spíše, jestliže k tvrzení nesprávnosti, jak již řečeno, sám svou nepozorností dal obecnému soudu podnět; nadto v řízení o ústavní stížnosti je účastník sám povinen prokazovat dobu vzniku právní moci jím napadeného rozhodnutí a zachování od ní se odvíjející zákonné lhůty; řečeno jinými slovy, k procesním povinnostem takového účastníka náleží předložit spolu s ústavní stížností kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), a to s připojením příslušné doložky.
III. ÚS 104/98
Napadené usnesení Ústavního soudu není proto porušením stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených základních práv, stejně jako není důsledkem "mylnosti či libovůle jedné osoby, byť je jí soudce Ústavního soudu"; již z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, aniž by se bylo třeba blíže se zabývat otázkou, zda vůbec je ústavní stížnost proti rozhodnutí Ústavního soudu přípustná.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 18211993 Sb.), jak ve znělce tohoto usnesení se stalo; odmítnutí ústavní stížnosti současně brání projednání návrhu na zrušení ust. §43 zák. č. 182/1993 Sb. (srov. usnesení III. ÚS 101/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, č. 22, vydání 1., Praha, 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR