ECLI:CZ:US:1998:3.US.116.98
sp. zn. III. ÚS 116/98
Usnesení
III. ÚS 116/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. a V.A., zastoupených advokátkou JUDr. D.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 13 Co 257/97, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 1997, sp. zn. 14 C 166/96, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelé proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. února 1997 (ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 1997) a tvrdí, že oba obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a "právo vlastnit majetek" (čl. 11 téže) a spolu s tím porušily ústavní povinnost plynoucí pro ně z ustanovení čl. 9 (míněno patrně čl. 95) úst. zák. č. 1/1993 Sb.; navrhli proto, aby obě rozhodnutí
III. ÚS 116/98
obecného soudu, vydané v jejich věci (vedené před Okresního soudu Plzeň-město pod 14 C 166/96), Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, je patrno, že stěžovatelé svým návrhem ze dne 14. června 1996 usilovali o obnovu pravomocně skončeného řízení (14 C 73/92 Okresního soudu Plzeň-město), v němž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba na vydání domu se stavební parcelou v kat. území P., (č. p. 1153 a č. p. 6443); návrh na obnovu řízení stěžovatelé opřeli o tvrzení, že po pravomocně skončeném řízení získali archivní doklady o tom, že v době, kdy stran zmíněných nemovitostí uzavřeli kupní smlouvu bylo již ve sporném řízení bez jejich vědomí rozhodnuto o tom, že část bytů v domě (šlo o nájemný dům) byla vyňata z bytového fondu a nadále měla být a také pro zdravotní závadnost byla užívána jen pro nebytové účely; z posléze zmíněné okolnosti stěžovatelé vyvozovali, že bylo proti nim postupováno obmyslně, což spolu s nízkou prodejní cenou nemovitosti (ca 19 500 Kčs) dokládá, že k i zavření kupní smlouvy došlo nejen proti jejich vůli, ale současně také ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek.
Obecné soudy návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení posoudily tak, že - stručně shrnuto - dovodily jeho nepřípustnost proto, že jednak nebyla dodržena subjektivní lhůta k podání návrhu zákonem stanovená (§230 odst. 1 o. s. ř.), jednak (s ohledem na průběh předchozího řízení a tvrzení stěžovatelů v něm) proto, že navržené důkazy nesplňují podmínky novosti (§228 odst. 1 písm. a, b o. s. ř.) a nadto svou povahou a pro okolnosti, jejichž existence by z nich měla vyplynout, vzhledem ke stavu dokazování v předchozím řízení, nejsou s to závěry původních rozhodnutí zvrátit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve svých námitkách pojatých do odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé především přehlížejí, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že mu, jako orgánu stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. III. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1. Praha, 1995), a že v důsledku toho jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je omezena zvláštními podmínkami, především těmi, které by vyplynuly z vadnosti řízení, v němž bylo obecnými
III. ÚS 116/98
soudu rozhodováno (k tomu srov. III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, vydání 1. Praha, 1995); nadto v podstatě opakovaná polemika stěžovatelů se závěry a stanovisky obecných soudů, jak tyto se podávají z odůvodnění pravomocných rozhodnutí, je z hlediska podmínek obnovy (§228 a násl. o. s. ř.) očividně bezvýznamná, obdobně jako je tomu stran rovněž opakované polemiky s odůvodněními napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé ani netvrdí vadnost řízení, v němž o jejich návrhu na povolení obnovy pravomocně skončeného řízení bylo rozhodnuto, a vzhledem k tomu, že takové vady nebyly shledány ani Ústavním soudem, nezbývá než uzavřít, že nikterak zdůvodněný odkaz stěžovatelů na porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) není na místě a je zřejmě odvozován toliko z neúspěchu ve věci, zejména jsou-li obě rozhodnutí obecných soudů zcela vyčerpávajícím a zřetelným, tj. zákonu zcela odpovídajícím způsobem ve všech rozhodných okolnostech odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), a že v důsledku toho ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného základního práva "vlastnit majetek" (čl. 11 Listiny základních práv a svobod); i zde stěžovatelé opomíjejí výklad Ústavního soudu, jak opakovaně byl podán v jeho předchozích nálezech (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání 1. Praha, 1995), z nichž je zcela zřetelně a jednoznačně patrno, jaký význam Ústavní soud ochraně plynoucí z označeného článku Listiny základních práv a svobod
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by se jevila potřeba zabývat se další námitkou stěžovatelů, směřující proti porušení jejich "práva podle čl. 9 Ústavy ČR", případně
III. ÚS 116/98
uvážit, co touto námitkou měli stěžovatelé vůbec na mysli (označený článek totiž na materii spojenou s posuzovanou ústavní stížností očividně nedopadá).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vladimír Ševčík
soudce Ústavního soudu