ECLI:CZ:US:1998:3.US.128.98
sp. zn. III. ÚS 128/98
Usnesení
III. ÚS 128/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.J., zastoupeného advokátem JUDr. M.F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 9 To 345/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 6. 1997, sp. zn. 3 T 27/97, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. června 1997 (ve věci 3 T 27/97) a spolu s ním též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997 (sp. zn. 9 To 345/97) a tvrdil, že obě tato rozhodnutí jsou nezákonná, neboť obecné soudy se v nich nevypořádaly s jeho obhajobou; navrhl proto, aby Ústavní soud vydal "rozhodnutí", jímž by obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, byla zrušena.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zkrácení daně,
III. ÚS 128/98
poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1 tr. z.) a vzhledem k výši zkráceného cla (ca 584 000 Kč) též za použití vyšší právní kvalifikace se znakem značné škody (odst. 2 označeného trestného činu); při úvaze nad vinou stěžovatele vycházely obecné soudy - přes jeho popírání, že by se byl inkriminovaného trestného činu dopustil - z důkazů, které v řízení před obecným soudem byly provedeny, a to jak formou svědeckých výpovědí, tak formou zjištěním obsahu v trestním řízení shromážděných listin. Při hodnocení důkazů v hlavním líčení provedených dospěly obecné soudy k závěru, že obhajoba stěžovatele jeví se jako "nevěrohodná, učiněná ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak uvedeno již dříve, stěžovatel pokládá rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl odsouzen pro inkriminovaný trestní čin, za nezákonná, a to proto, že - stručně shrnuto - obecné soudy "pominuly zjištění právní skutečnosti, která byla podkladem pro vyměření cla" a dále, že "nedokázaly vypořádat se se skutečností, kdo byl skutečně dovozcem (sc. zahraničního vozidla) a koho stíhala povinnost clo zaplatit, a jaká právní skutečnost byla podkladem pro stanovení této povinnosti", nehledě již k tomu, že "navíc svými rozhodnutími zasáhly neoprávněně do kompetencí orgánů celní služby".
Ze skutkových zjištění učiněných obecnými soudy vyplývá, že stěžovatel při dovozu zahraničního vozidla na území České republiky, prostřednictvím jiných osob, v celním řízení záměrně uvedl hodnotu dovezeného vozidla podstatně nižší, než jaká byla později určena jako cena prodejní na území České republiky.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto soudy posoudily trestní věc stěžovatele zcela ve shodě s příslušnými ustanoveními trestního řádu, provedené důkazy ve svém rozhodnutí hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném vztahu a souvislosti (§2 odst. 5, 6, 12 tr. ř.), a že ve svých rozhodnutích se také způsobem zcela dostatečným vypořádaly s obhajobou stěžovatele, a že svá rozhodnutí o jeho vině také přiměřeným způsobem odůvodnily (§125 tr. ř.); lze tedy uzavřít, že trestní řízení proti stěžovateli splňovalo všechny zákonem stanovené podmínky a že jako takové odpovídalo také ústavním kautelám (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, č. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod).
III. ÚS 128/98
Odhlédnuto od toho, že stěžovatel sám v odůvodnění své ústavní stížnosti, pokládaje jimi napadené rozhodnutí za nezákonné, ani netvrdí, že by jimi byl zkrácen na svých ústavně zaručených základních právech (a kterých), a dále také od toho, že ústavní stížnost je odůvodněna způsobem zcela shodným, jak bylo odůvodněno jeho odvolání do rozsudku obecné soudu I. stupně, a že tudíž odůvodnění ústavní stížnosti je pouhou (opakovanou) polemikou ze závěry obecných soudů, nezbývá než konstatovat, že stěžovatel zcela opomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž tento soud, stojící mimo organizaci soudů obecných, není ve vztahu k nim další přezkumnou instancí a dále, že není jeho úkolem, aby přezkoumával věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1., Praha, 1995) a konečně, že ingerence Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů je podmíněna splněním zvláštních podmínek (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5., Praha, 1994). Tyto zvláštní podmínky však ve stěžovatelově věci očividně splněny nejsou; protože jde o judikaturu obecně přístupnou, pro odůvodnění těchto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat.
Za této situace jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne nejen ze samotného jejího odůvodnění, ale zejména a především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR